Žlutá košile s červenou kravatou...

Anotace: ...a uplakané oči.. /lehce absurdní věc../

Pan Listnáč seděl, zahloubán do své osmisetstránkové knihy pojednávající o slušných mravech, na letité lavičce. Možná, že zas tak letitá nebyla, nebo že tam nebyla vůbec. Byl tam jen pan Listnáč a osmisetstránková kniha o slušných mravech. Ta kniha neobsahovala žádné obrázky. Ani na přebalu žádný neměla. Pan Listnáč by býval byl moc rád, kdyby tam byl aspoň jeden malinký. Jenže kdo by dával do knihy o slušných mravech obrázky? Leda tak pan Listnáč. Ono je totiž docela možné, že ta kniha vůbec nebyla o slušných mravech. Panu Listnáčovi to přišlo líto. To s tou lavičkou, mravy a obrázky. Upadl do lítostivého usebrání a nemyslel už na žádné přebaly ani na nic jiného. Prostě zasmušile seděl na lavičce, která nejspíš vůbec nebyla a pro kterou se před tím tak trápil. A možná, že se vůbec netrápil pro lavičku. Nemohl se přeci trápit pro něco, co není. On se trápil zásadně jen pro věci, které jsou, byly a nebo teprve budou. Možná, že se pan Listnáč trápil pro nešťastnou lásku. Možná, že se trápil kvůli zkoušce z dendrologie. A možná si jen připadal hrozně osamělý. Osamělý v té své žluté košili s červenou kravatou. Ani nevěděl, proč si dnes oblékl právě onu žlutou košili a k ní červenou kravatu.

„Ó, já osel!“ Pomyslil si náhle pan Listnáč. „Vypadám jako špatně živený smutný klaun.“ A skutečně. „To ta žlutá košile s červenou kravatou. Ani nevím, proč jsem si ji dnes oblékl. No proč?“ Mudroval. „Vždyť mi z ní čouhají mé nanicovaté ruce!“ Upřel zrak na své hubené ruce čouhající z příliš krátké žluté košile. „A taky tady chybí knoflík!“ Pronesl pan Listnáč teatrálně jako vrchol celé tragédie. Chtěl ještě něco dodat, kdyby ten knoflík náhodou nebyl zas tolik tragický a nebo tam přeci jen byl, byť na niti, když si ke své hrůze uvědomil, že je pozorován. Plaše zvedl hlavu a překvapením div nespadnul z lavičky. Z rukou mu chabě vypadla osmisetstránková kniha. Před panem Listnáčem stála drobná slečna s tmavě hnědými vlasy do půlky zad. Měla uplakané oči a na sobě oranžový svetr. Pan Listnáč zamrkal, aby se ujistil, že tam skutečně je.

Byla tam. A pan Listnáč měl radost. Měl tak velkou radost, že se začal usmívat. Ty uplakané oči a oranžový svetr... ta krátká žlutá košile s červenou kravatou... ta letitá lavička... obrázky... oranžový svetr a žlutá košile... uplakané oči... Prostě dva smutní klauni-neklauni! A pan Listnáč byl rád, že si toho dne šel číst ve své žluté košili s červenou kravatou právě tam.