Delirium

Anotace: Chvílemi mi ujela pusa a povídka musela polknout více slov, než je zdrávo. Ale o tom to delirium je, o spoustě zbytečných slov

Ranní chlad mi kopl do tváře svůj jed. Probouzím se v neznámé lavině a snažím si vzpomenout na včerejší den. „Bože, život pojišťováka je tak těžkej“ řekl jsem si v duchu. Hlavou mi proletěl bílý stín. A zase se vypařil a naskočila myšlenka, která donutila zčervenalé oči k útoku proti světlu. Sundal jsem jednu nohu z postele, aby se aspoň na chvíli přestal pokoj motat. Rozhlédl jsem se a s úlevou jsem zjistil, že jsem doma. Známé povadlé kytky, známé hromádky ponožek a spoďárů. Protáhl jsem se a až mi u sladké bleděrůžové košile začaly praskat švy. Povolil jsem si kravatu, rozepnul si límec, který už nutně volal po mýdle a znovu ucítil ten bílý stín. Nevěděl jsem, jak ten okamžik popsat. Znal jsem tu chvíli, znal jsem ten pocit, který mi procházel pamětí. Byl čistý a bílý. Neměl tvář a nějak zvláštně voněl. Zkoušel jsem ho nosem najít , ale cítil jsem jen svoje alkoholické výpary, které se opravdu nedaly dýchat. Radši jsem ten divnej pocit začal třepat z hlavy. Skákal jsem u postele z jedné nohy na druhou, až jsem to byl zase já, v realitě svého opileckého rána. Já , Adam Přibyl, rodinný finanční poradce.
Velký hrnek kafe, diář a mobil. Moji drazí přátelé při ranní siestě. Včerejší mejdan se trošku zvrtnul, plno panáků, málo jídla a poučky na agitaci od starších kolegů, které mi pořád duněly v hlavě. A pak to divný temný ráno. A to dnešní okno. A bolehlav. A k tomu ten divnej bílej stín. Diář i mobil jsem bez použití odložil na ledničku a srkal jsem horký kafe a dlouze civěl ze svého panelového bytu v sedmém patře do rušné sídlištní ulice. Pozoroval jsem mravenčí rej a prstem na okno jsem si ukazoval na každého mravenečka zvlášť a snažil jsem se je přes okenní tabuli rozdrtit. „To by bylo vyplaceno životních pojistek“, ozvala se moje profesionální deformace. „ Ale ty nepojištěný nemačkej“, varovala,“ tam může být kšeftíček!!!“ Trpce jsem se pousmál nad svojí dětinskostí a zadíval jsem se na avii, která zastavila před naším vchodem. Zase stěhováci, poslední dobou jsou tu víc jak doma, ještě jsem nestačil poznat sousedy a už jsou tu zase jiný. Ani nevím, koho ze vchodu zdravit a kdo sem nepatří. Radši zdravím všechny, člověk nikdy neví, kdy se mu ta úmyslná úslužnost může hodit.
Po delší komatické chvilce u okna jsem přece jenom otevřel diář a začal civět do písmenek a čísílek. Proškrtal jsem nedůležité schůzky, napsal smsku šéfovi v nejjednodušším tvaru: Neprijdu, chripka. Namočil jsem velký ručník do ledové vody a plácl si ho na hlavu. Smotal jsem se na rohové lavici a snažil jsem se zatlačit víčka do hlavy. Však si taky jeden den lehára zasloužím. Zavřel jsem oči a zase jsem byl na moři, stěny bytu byly jako na vlnách a já v kajutě kapitána začal pravidelně oddychovat a v paměti hledat ztracený bílý stín.
Auuuu. Už zase, už zase se probouzím se štípancem na uchu. Kdo to kdy viděl takovou drzost!!! Chvíli jsem civěl do prázdna, než mi došlo co je za den. Pořád ten stejný den. Rozmotal jsem se z lavice, podrbal jsem si s vážností strniště na bradě a s hlubokým nádechem vstal. A vida, i hlava se přestala motat. Pár hodin spánku a člověk je hned jak rybička. Na mobilu jsem si přečetl několik výčitek a upozornění od bývalé manželky,že alimenty mají zpoždění, kázání od šéfa a připomínky oddělení o péči klienta. „Smazat vše?“ ptal se mě láskyplně kamarád mobil. No jasně, OK.
Když už mi ten den tak pohodlně začal, rozhodl jsem se, že teď k večeru, po osmi hodinách spánku nemá význam vyvíjet pracovní činnost a zapojovat se do nesmyslných debat o pojištěnosti národa. Budu mít krásný samotářský večer. Otevřel jsem bar a našel několik lahví. Hodil jsem je na stůl v kuchyni a začal zkoumat jejich tak lákavý obsah. Jejda, ani jsem nevěděl, že je tu ještě slivovice od táty. Zasnil jsem se. No jo, táta. Už jsem za ním nebyl pěkně dlouho, co asi dělá?? V dojemné nostalgii jsem naklopil flašku a nechal hrdlem protéct vzpomínky na dětství, na první lásku, na první ženu i děti. Tekla mi hrdlem přítomnost a padesátiprocentní líh. A bylo mi moc dobře. Po chvíli už jsem se zase na svět dokázal usmívat jak vyžulený sluníčko. Ucítil jsem průvan a v něm zašitou tu divnou vůni. Ale teď byla nějaká jiná, taková opravdová. Nasál jsem ji do nosu a v paměti hledal vzpomínku nebo nějaký okamžik, který by mě navedl na tu správnou stopu. Topil jsem se v jejím proudu a můj mozek odmítal spolupracovat. Přece mne v tom nenecháš srabe!!! Pobízel jsem pár ranami svůj orgán, ale marně. Tak moc jsem se soustředil vyvolat v paměti nějaký moment, který by mi celou situaci vysvětlil, až jsem se dostal na dno láhve. Seděl jsem na koberci opřený o zeď s totálně čistou vylitou hlavou. Chtěl jsem se někam propadnout a padat a padat. Místo mého přání se mi v paměti zjevil bilý stín. Postava bez tváře si to štrádovala temnou ulicí. Možná to nebyla postava, možná to byla velká bílá myš, co utekla z pokusných laboratoří. Vidím myši, tak to už jsem u cíle své cesty. Aspoň tu nesedím sám. Zavřel jsem oči a snažil se vrátit do té vzpomínky, abych tu svoji alkoholovou myšku lépe poznal. Moje temné okno z minulé noci začalo skrze okenní tabuli vydávat svoje svědectví.
Ležím kdesi na betoně. Je mi zima a celý svět se bláznil. Už jsem na tom večírku nemohl zůstat, kdybych se neupil k smrti, zešílel bych z těch nadšených lidí, co ztratili svůj svět. Žili v područí své společnosti a zpívali tolik ohranou písničku svého šéfa. V dálce jsem viděl, jak se ulice v perspektivě spojuje a uzavírá všechny cesty. Již není návratu. Pouliční světlo pomalu dohasínalo. Žárovka dvakrát blikla a odešla na onen svět. Ležel jsem v temnotě a dumal nad nesmrtelností brouka. Žaludek jsem měl jak na toboganu a v hlavě tisíc kladívek. Opřel jsem hlavu o zeď domu a zvracel dnešní den. Spod dveří mi do očí střelilo prudké světlo. Zjevil se mi bílý flek bez podstaty a nahýbal se ke mne. Měl jsem pocit, že se vznáším na obláčku a ten se houpá po nebi a nese mne domů do sedmého patra. Jen ta vůně mi k tomu fleku nějak neseděla, připomínala mi stádo bílých myšek s čerstvou podestýlkou. Obláček dorazil k mému bytu, prolétl kapsy, aby našel klíče l a vsunul mě domů. Na cestu pro vzpomínku přidal odér myšiny a ukonejšil mne božskou hudbou ticha. Padal jsem do hluchého snu a bylo mi moc prima. Jen ta vůně zamořila celý byt a naplnila moji duši.
Probral jsem se z hluchoty, láhev od táty ležela vedle mého zpitého těla. Zastyděl jsem se při pomyšlení, že by mne táta viděl. Moje zpytování však netrvalo dlouho. Nasál jsem aroma snu, které ke mne přicházelo ze všech koutů, mozek donutil tělo vstát a s vrávoravým pohybem se dostat ke vchodových dveřím svého bytu . Bylo to blízko, mámilo to moje smysly a trápilo duši až k zániku. Kde jsi? Myšičko! Myšičko,myš, pojď ke mně blíž, pojď , pojď k tátovi!!! Hulákal jsem do ozvěny panelákové chodby a lákal svoje delirium . „Drž hubu ty kreténe!!“ zdravili mne srdečně sousedé. Vám taky všechno nejlepší pane Karas, opětoval jsem pozdrav. Z druhých dveří vykoukla paní Chytková s hlavou na stranu a vyčítavým pohledem staré maminky ku mne vlídně promluvila. „Pane Adam, měl byste si najít ženu a nepít jak to zhovadilé prase, ten poblitej sklep a schody jsem za vás umyla naposled, nejen, že se tady nedá dýchat od těch pod váma, ale ještě to budete zamořovat vy, takovej, takovej. Ožrala jste, abyste věděl… „ a zaklapla vrátka. Stačil jsem je tiše dodat. „ Díky mami“ a s krásným cvaknutím jsem otevřel další láhev. Co myslela tím, že nás zamořují ti pod náma??? Že by nějací chovatelé myšek?? To se musí prozkoumat. A vyrazil jsem na svoji tajnou misy do prostor šestého patra.
Stejný schody, stejný dveře, stejný výtah. Snad jen jedny dveře se lišily. Byla u nich jen tak ledabyle položená bedýnka. Že by tady někdo nechal poklad? Otevřel jsem víko a mžouravě nakoukl dovnitř. Ničehož nic jsem neviděl. Bylo už přítmí a vypínač na světlo tak daleko. Strčil jsem tam ruku a ucítil jemná zaprášená zrníčka. Asi krmivo pro ty moje myšičky. Ještě se najdou dobří lidé, kteří mají srdce. Se spokojeným pocitem jsem se svezl po zdi, pod paží se jsem pomazlil svoji flaštičku a snažil se zabojovat s mojí únavou, marně. Upadl jsem na několik chvil do černý díry.
Probrala mne až rána rozjíždějícího se výtahu. Z černoty se vynořila postava ve sněhobílé teplákovce z tržnice značky dadidas , s vůni zaprášené rýže a úsměvem asijské bohyně. Tak to nebylo delirium, bylo to skutečné a opravdové. Žádné velké myši z kanálu! To voněla zatuchlá, vařená rýže!! S vrávoravým pohybem jsem se smotal na posledním schodu šestého patra a nataženou rukou se doprošoval dotyku a blízkosti. Přes slepený jazyk a opilou tvář jsem nedokázal ze sebe vyrazit kloudné slovo. Silueta venuše v bílém mi pomalu mizela za dveřmi výtahu a já jsem jen stačil zamávat a mozek donutit zařvát: „Jsem Adam!!“ Nevěděl jsem, jestli mi rozumí,ale v úsměvu bylo znát, že hltá každý můj nenasytný pohled pravého muže a každé střízlivé nevyslovené slovo. Ano, určitě mi rozumí. Usoudil jsem. Dveře výtahu zaklaply, světlo zhaslo a já se ocitl na dně svého života, byl jsem v tmavém černém pekle. Byla slastná tma .Chvíli jsem měl pocit, že jsem ve v nějakém vyšším patře pekla, které je tak nějak blíž nebi, kde je ticho a blaho. Kde je mír a klid. Pak přišla rána a druhá a já jsem procitl zpět do chodby šestého patra. Možná už začínám střízlivět, jak mi jede mozek na plné obrátky něco se stane. Zase okolo mne prošla ta omamná vůně bílého stínu. Uběhlo několik minut, snad několik světelných let a výtah znovu dorazil do cíle a světlo ozářilo můj pekelný život. Ze zářivého jasu vyšla žlutá, šikmooká kráska v bílém a moje delirium dostalo nové grády. „Jsem Eva….“ špitla plynou češtinou.
A světlo zhaslo a můj život v jedné vteřině skončil a začal od začátku.