Padlé sny.. 5

Anotace: vy víte :) (doufám, někdo.. )

„Dívejte, Nela přišla..“
Zase jsem ve školní šatně.. Napřed jsem chtěla utéct – zas tam.. Na to svoje místečko snů.. – Ale nakonec mi to cosi nedovolilo.. Od mala jsem byla přísně vychovávána.. Bylo mi vštěpováno, že sliby se mají plnit.. Musí se plnit.. A tak mi nohy – zcela nekontrolovatelně samy od sebe zabočily k cestě do školy..
„No jo, copa to máš dneska zas na sobě za oblek?“, zadívají se na mě výsměšně nějaké oči.. Slušivě černě orámované oči.. – Monika..
Mlčím a snažím se ji ignorovat, ale ona to nejspíš pochopila jako výzvu k boji..
„Tak ty se se mnou nebavíš? Nejsem ti na to dost dobrá?!“, výhrůžně se ke mně přiblíží.. Vzhlédnu a najednou kolem ní stojí snad 5 dalších lidí.. Samí starší kluci – jak si všimnu..
„Ne.. A.. A.. Tobě není nic do toho co nosím..“, zašeptám tiše..
„Říkalas snad něco?..“, zeptá se falešně nasládlým hláskem a těch 5 kluků se ke mně ještě na krok přiblíží..
„Ne.. Ne..“
„No proto.. Protože kdyby jo..“, tu se ke mně vrhne jeden z nich – neznám ho. Dá mi prudkou facku.. Až mi do očí vstoupí slzy.. Slzy bolesti, ale i ponížení..
„A příště by to bylo horší.. Pojďte kluci, nechte tu to děcko..“, odchází, s nimi v patách..
To už pláču nezadržitelně.. A je mi úplně jedno, kdo mě uvidí.. Je mi jedno, co si budou myslet.. Jsou mi všichni ukradení.. Všichni!!..
Rozběhnu se do kabinetu, za naší třídní učitelkou..

„Paní učitelko.. Není mi nějak dobře.. Mohla bych jít domů?.. Prosím..“, zadívá se na mě svým zkoumavým pohledem – zjevně mi zrovna moc nevěří, ale nakonec ji přesvědčím..
„Dobře běž.. Je někdo z rodičů doma?..“
„Ne.. Oba jsou v práci..“
„A může pro tebe někdo z nich přijet, aby tě vyzvedl?..“
„Asi ne..“, sakra – tohle jsem nedomyslela..
„Hm.. Tak co teď.. Máš nějaké příbuzné? Babičku, dědečka? Tetu? Strýčka?..“
„Ne..“, špitnu sotva slyšitelně a musím se přidržet dveří, protože se mi najednou udělá ještě víc zle.. Ale ne fyzicky.. Vím, že tohle žádné léky na světě nespraví..
„Bydlíte odsud daleko?..“, povzdychne si nakonec..
„Ne.. Je to jen pár ulic..“
„Tak dobře.. Mám teď volnou hodinu.. Já tě – zcela výjimečně – doprovodím..“
„Děkuju vám..“

Konečně doma! Cesta probíhala za naprostého oboustranného nepříjemného mlčení.. Nakonec se učitelka jen rozloučila, řekla mi, ať ihned zalezu do postele a počkám na rodiče, že ona už musí jít.. Musí se připravit na další hodinu..
Je to zvláštní.. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by nějaká, kterákoli, učitelka doprovázela žáka až domů.. Nikdy.. A přece se to teď stalo!.. Zrovna mně..
„Lio?“, zavolám na ni a vylézám z postele, míříc ke dveřím.
„Ano?“, leží si najednou na mojí posteli..
„Půjdeme?“
„Kam?“, dělá, že neví..
„No, kam asi?..“
„A nebylo ti nááhodou ještě před chvílí děsně špatně?“
„No.. Ale ležení v posteli by mi stejnak nepomohlo, to mi věř..“, vysvětluju jejím nevěřícím očím.
„Hmm.. Jak chceš.. Tak pojď..“

„Tak jsme tady.“, říkám a znovu se dívám kolem. I když už vím, jak to tu vypadá, ta majestátnost mne znovu ohromila. Bude mě ohromovat vždy.. Znovu a znovu.. Kdykoli, kdy mne sem zanesou mé kroky.. Vím to.. Něco takového je takové neobvyklé.. Neobvyklé krásné; úžasné..
Podívám se na Liu – stojí na místě a pomalu se točí kolem do kola. V jejích očích se zračí úžas.
„Ty jo.. Tak tohle jsem opravdu nečekala.. Krásný, seš šikulka, že jsi to tu objevila.. Byly bychom chudší o tolik zážitků, který nás tu jistě čekají..“, přiblíží se ke mně a vroucně mě obejme.. Je to asi teprve potřetí, co to kdy udělala.. Proto si toho tolik vážím; cením.. Je mi s ní tak dobře.. V jejím objetí se cítím tak plná energie a nadšení; sebejistoty, - jako bych dokázala cokoli mě jen napadne.. Všechny mé problémy v těchto chvílích rychle prchají kamsi do ústraní.. Náhle jsou nedůležité a bezvýznamné.. Škoda jen, že je to tak zřídka..

Dlouhé minuty, rychle se měnící v hodiny, si spolu povídáme.. Lia mi poradila tolik skvělých věcí, které mám udělat, aby si na mě už nedovolovali! Sehrály jsme tolik scének a nejrůznějších situací.. Stále znovu a znovu – chtěla, abych byla skutečně připravená.. Ani neví, jak mi pomohla.. Jak moc to pro mě znamená.. I když někde hluboko ve mně stále hlodá nejistota.. Nevím, jestli to dokážu.. Sice vím co dělat, ale s Liou je to prostě něco jiného..
„Táák.. Pojď si na něco zahrát, proběhnout se.. Mám úplně přesedělý nohy..“, s námahou se zvedá a čeká na mě..
„Víš, myslím, že jsi to zvládla.. Určitě to dokážeš.. Věřím ti.“, dívá se přímo na mě, a mně na okamžik zaskočí ta její náhlá upřímnost.. Je na mě hodnější, jemnější.. Co se stalo?.. Ale vzápětí tyhle myšlenky kamsi odhodím a jen se usměju a zadívám se někam nalevo od ní..
„Tak dobře.. Na co si zahrajem?..“, rozhlédne se kolem..
„Na schovku, pikáš!“, oznámí mi a dřív než stihnu cokoli namítnout, rozběhne se ode mě pryč.. Otáčím se čelem k nejbližšímu stromu a začínám počítat..
„Deset.. dvacet.. třicet...“, a stále dál..
„Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Už jdu!“, zakřičím, otočím se zase zpět a vydám se přímo vpřed..
Všude kolem jsou jen ty obrovské kameny.. Jako rozvaliny nějakého starého, tajemného hradu.. Kde třeba vládl nějaký král, který pořádal slavné a bohaté hostiny.. Třeba byl pěkně vykrmený až mu nakonec museli sluhové pomáhat téměř při všem.. Pousměju se, nad svými myšlenkami.. Někdy mě napadají skutečně neuvěřitelné nesmysly.. Ale.. Aspoň by to pak bylo něčím zajímavé, nemám pravdu?..
„Počkej Lio, přede mnou se neschováš..“, pomyslím si, když za jedním z kamenů spatřím vykukovat kštici hnědých vlasů... – Stejných jako má Lia..
Pomalu se přiblížím směrem k ní : „Mám tě!“, vyhrknu na ni vítězně a jako šílenec se rozbíhám k pikole..
Když najednou.. Pomalu se zastavuju v nejprudším běhu.. To přece nebyla Lia.. Ten obličej, bledý a utrápený, co na mě plaše vykukoval zpoza toho přírodního útvaru.. Pomalu se otáčím..
Stojí tam jakýsi kluk – nikdy předtím jsem ho tu neviděla.. Podle vzhledu mu může být něco jako mně.. Možná je o pár málo měsíců starší.. Dívá se na mě poněkud vytřeštěně a nechápavě.. Ale i zvědavě.. Vyhnala ho snad touha si mě líp prohlídnout?.. I když.. Kdo by taky nechtěl vidět šílence, kterej začne křičet „Mám tě!“, na někoho jemu docela cizího..
Na sobě má černý džíny, tričko s názvem nějaký skupiny, kterou ani neznám a tmavě šedou, teplou mikinu.. Jeho zelený oči nervózně těkají hned na mě, hned někam do dálky…