Padlé sny..6

Anotace: ...

„Ehm.. Ahoj..“, snažím se nesměle navázat rozhovor.. Snažím se i přesto, že v tomhle jsem nikdy nijak nevynikala.. Dosvědčuje to i jeho nevěrný pohled..
„Já jsem Nela.. Hledala jsem kamarádku – hrajeme si tu na schovku.. Nějak jsem si vás spletla..“, mluvím kamsi k jeho nohám a cítím jak pod jeho pohledem rudnu..
„Nic se nestalo..“, promluví na mě najednou tichým, příjemným hlasem.. Vzhlédnu a naše oči se konečně setkávají – tentokrát neuhnul.. Po tváři mu přeběhl nesmělý úsměv.. Najednou se mi hlavou přežene jako hurikán myšlenka, že je skutečně milý.. Skutečně hezký..
„Tak dobře.. Hmm.. Nepomohl bys mi s hledáním?“
„A nebude to podvod?“, zeptá se a najednou se, i když sotva znatelně, usmívá..
„Ne.. Ona je ve schovávání se mi snad mistryně světě“, usměju se také..
„Jo.. Takže síly by byly vlastně vyrovnaný, co?“, zableskne se mu v očích a po tváři mu přeskočí potutelný úsměv.
„Nějak tak.. Takže jdeš?“
„Jasně“, odpoví a dál už kráčíme společně.
„Jak se vlastně ta tvá kamarádka jmenuje?“, položí mi další otázku. – Trochu mi to připadá jako že se ptá jen proto, aby měl nějakou záminku dál pokračovat v hovoru; dál se mnou mluvit.. Ale.. – Co na tom vlastně řeším? Vždyť tohle je přece normální..
„Lia..“, odpovím a náhle mi dojde, že já ještě neznám jeho jméno, „a ty se vlastně jmenuješ jak?“, chvilku předtím, než odpoví se na mě hluboce zadívá s něčím podivným v očích, co se mi nejprve ani nedaří rozluštit.. Ale pak to konečně poznávám.. Překvapení – jako by ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by to chtěl vědět.. Komu by na tom záleželo.. Kdo by se o to zajímal.. Nebo snad – kdo by se zajímal o něj..?..
„Samuel.. Všich-… Můžeš mi říkat Sam.. Samuel je stejně hrozný jméno.“
„Ale mně se docela líbí.. No.. Hele já zavolám Liu, abych tě mohla představit.. Stejně bychom ji nejspíš nenašli.. Tohle je důležitější než nějaká hra..“, pohlédnu na něj a on přikývne.
„Lio? Lio?! Vylez.. Chci tě seznámit s mým novým kamarádem..“, volám jak nejhlasitěji dovedu.. Pak ztichnu a naslouchám.. Ticho..
„No tak.. Liuško.. Tu hru pak dohrajeme, jestli ti jde o tohle.. Aspoň nás bude víc a bude větší sranda..“, vím, jak někdy dokáže být tvrdohlavá..
„No jo.. Vždyť už jdu.“, ozve se najednou kdesi za mnou nějaký hlas a Lia se vymotává zpoza nějakého keře..
„A takovej jsem měla dobrej úkryt.“, neodpustí si rýpnutí..
„Takže.. Lio, tohle je Sam.. Same – Lia, má nejlepší kamarádka..“, přejdu její poznámku jako by nic.. Vím, že kdybych teď něco řekla, taky by to mohlo skončit nějakou nesmyslnou hádkou a o to nestojím.. Napůl se bojím toho, co má teď následovat .. Co když se stane to samé, jako tehdy v mém pokoji?.. Ale mé obavy se nepotvrdily..
„Ahoj, těší mě..“, natahuje k ní Sam ruku..
„Mě taky..“, obdaří ho Lia svým zářivým úsměvem.
„Tak.. Nějak už mě přešla chuť si hrát.. Stejně jsme na to už velký.. Co kdybychom si někam sedli a ty, Same, bys nám pověděl něco o sobě?..“, ptá se Lia a já ji najednou nepoznávám..
„No..“, uhne očima, „já bych si docela rád zahrál..“
„Ale já ne, pojď..“, odpoví nelítostně Lia a Sam na mě vrhne svůj smutný pohled.
„Lio, on nechce.. A jistě to není naposledy, co se vidíme.. Takže nech toho.. Tobě by se taky nelíbilo, kdyby tě někdo nutil do něčeho, co sama nechceš..“
„No.. To máš pravdu.. No tak dobřee..“, dá si nakonec říct, i když dává jasně najevo, že se jí to moc nelíbí..

„Ale stejně to bylo dneska super, ne?..“, sedím na posteli a bavím se s Liou sedící vedle mě.
„Jo to bylo.. Hele všimla sis, jak se vždycky nějak vyhnul odpovědi, kdykoliv jsme o něm chtěly vědět něco bližšího?..“
„Všimla“, přisvědčím.. Jistě, že všimla.. Přemýšlím o tom od té doby, co jsme se poznali.. Kdo to vlastně je? A odkud? A proč tak přísně a žárlivě střeží své tajemství?..
„Třeba má nějaké problémy, o kterých před námi ještě nechce mluvit.. Zná nás přece jeden den.. Nebo.. Ho někdo zranil, zradil a teď mu trvá než někomu uvěří.. Nevím.. Můžem se jen dohadovat..“
„Chce to čas“, shrne Lia a nepodaří se jí potlačit zívnutí, chápavě na ni mrknu : „Dneska byl náročný den..“
„Máš pravdu..“, odpoví a zvedne se, zatímco já zalehám pod peřinu..
„Já už půjdu spát, jsem unavená.. Dobrou noc..“
„Dobrou“, řekne ještě, ale jen co se pokojem ta slova rozezní, Lia už tu zase není.. Nepochopím, jak to dělá..

Nedělní ráno.. Probouzí mě křik z pokoje.. –Táta-, proletí mi okamžitě hlavou a snažím se rozeznat jednotlivá slova..
„Ty… Nemám ani slova!“, křičí táta.. Mamku neslyším.. Vnímám jen jakési vzdálené vzlykání..
„To přece nemůžeš..“, říká najednou..
„Ale můžu!“
„Ne!!“, ozve se výkřik.. Výkřik plný pravého strachu; děsu.. Výkřik, v němž se skrývá prosba.. –Mami – co se děje?.. Do očí mi vhrknou slzy.. Tentokrát je to zlé.. Víc než zlé.. Z pokoje se ozve rána, následuje maminčin další výkřik – avšak tentokrát výkřik plný bolesti – a pak už nic..
Byt naplňuje kruté, nelítostné ticho.. Děsivé ticho a mně je to najednou všechno jedno. Musím tam jít, podívat se, co je s mojí maminkou.. Co se jí stalo.. Vím, že tam číhá nebezpečí – nebezpečí v podobě vlastního rozzuřeného otce, ale láska k mamce mě žene vpřed a já se tomu nemůžu ubránit.. Ani nechci.
„Mami“, přibíhám s křikem a pláčem do pokoje.. Naskýtá se mi skutečně děsivý pohled, při kterém mě jímá hrůza.. Maminka tam leží na zemi vedle stolu. Kolem ní se rozlévá rudě temná kaluž.. Její obličej je celý bledý zakrvácený, oči má zavřené.. Skoro to vypadá jako by.. Ale ne! To přece ne.. Skláním se k ní.. Ano, dýchá, ale nevím, co dělat dál.. Musíme zavolat sanitku.. Přinutím se zvednout hlavu, abych se podívala na něj – na toho, který to způsobil.. Ani nemám sílu se mu podívat přímo do očí.. Zaplavuje mě prudká vlna nenávisti..
Po tváři mi stékají obrovské slzy – už je před ním ani neskrývám.. A on tam jen stojí, ruce natažené vpřed, a na tváři se mu zračí.. – nevím, jak to pojmenovat.. Bojím se to pojmenovat!.. Je tam strach, překvapení, snad neuvěření, ale i něco jako.. –Snad samolibé uspokojení.. Vlna nenávisti ještě zesílí.. Proboha, kdo tohle je? S kým to žijeme?.. Ale musím se přinutit a promluvit na něj.. Musím.. Kvůli mamince..
„Musíš zavolat sanitku! Hned!!“, neovládnu se a začnu křičet.. Jen na mě pomalu sjede pohledem.. Mé oči zabloudí k těm jeho, zračí se mu v nich šílený lesk.. Na poslední chvíli uhnu, před jeho napřaženou paží..
Zvedám se a utíkám do ložnice, kde máme telefon – vlastní nemám.. Třesoucími se prsty vyťukávám čísla záchranky ..
„Halo?“, ozve se z druhé strany klidný hlas.. Klidný! Jak vlastně někdo může být klidný.. Mé oči přímo hypnotizují vchod do ložnice, ve kterém se každou chvílí může objevit on..
„Musíte přijet! Přijeďte rychle.. Prosím.. Nebo bude pozdě..“, brečím a snad téměř hystericky ječím do telefonu..
„Uklidněte se.. Kam máme přijet? Co se stalo?“
„To je jedno co se stalo!! Mamka asi umírá! Tak dělejte!!“, připadá mi, jako by všechno ve mně křičelo.. Řvalo.. Proč se sakra tak pitomě ptá? Copak to nechápe?! Ale přece jen nakonec nadiktuju naši adresu..
Pokládám telefon a čekám na svoji záchranu.. Na svoji jedinou záchranu..
„Lio? Lio, kde jsi? Potřebuju tě.. Lio..“, šeptám, aby mě „on“ neslyšel.. Ale Lia nejde..
„Lio..Lio..“, hlas se mi zlomí a já zoufale padám na postel našich.Všechno je mi už jedno.. Opustila mě.. Kdoví, kde teď je.. Nejspíš někde se Samem..
„Lio..“, pohybuju jen němě rty.. A vtom se dveře rozletí..
„Ty malej spratku.. Tys na mě zavolala policii, že jo? Ty nevděčnice jedna, udá vlastního tátu..!!“, blíží se ke mně a já jen dál ležím..