Vánoční zapomění

Anotace: No, Vánoce jsou za dveřma a tak tady něco malýho na jejich téma, pls pište komentářky :) Budu moc ráda za každý slovíčko:)

Seděla jsem před Vánočním stromkem a jako vždy myslela na tebe, přesně před rokem jsi mi oznámil, že to mezi námi nemá cenu, zlomilo mi to srdce, ale tvůj příslib přátelství mi stále poskytoval alespon malinkou naději.
Avšak, když jsem se za tebou šla podívat, promluvit si a znovu se s tebou zasmát, jako to bylo dřív, mou cestu skřížila tvá slova, byli to řeči o mě, nepravdivé pomluvy a potom ? Potom jsi vyzradil mé největší tajemství, tkeré jsem ti s důvěrou svěřila.
Od té doby jsem se ti nedokázala podívat do očí a svůj smutek z hrzené lásky jsem se snažila co nejvíce prokládat posměšnou nenávistí, kterou jsem se držela v mezích zoufalství.
Rok se táhl, dlouho, tak strašně dlouho a já tě musela každý den potkávat, ve škole, ve městě, kamkoliv jsem chtěla utéct, tam jsi byl.
A ted ? Ted tady sedím a dívám se na světýlko poblikávající na Vánočním stromku, pomalu zhasíná, dochází mu síla držet se proudu, drřet se řetězu táhnoucího se až k zářivé hvězdě, která z něj čerpá energii chybějící světélkům.
Zhaslo a já jsem pohledem sklouzla an dárky naskládané pod stromkem, chvíli jsem se vrátila do reálného světa, místo přemýšlení o tobě jsem se rozhlédla po pokoji a napnula uši, dolehly ke mě výkřiky hádky rodičů. Snažila jsem se je neposlouchat, a začala jsem se prodírat kopou dárků pod stromkem, hledala jsem jakýkoliv, který by nesl mé jméno. Našla jsem Babiččin, potom dárek pro bratra, pro sestru, další pro bratra, můj nebyl nikde.
Napočítala jsem pro každého sourozence něco kolo 8 dárků a pro sebe jsem nenašla zatím ani jeden, začínalo mne dohánět zoufalství, vztakle jsem přehazovala dárky a snažila se zatlačit slzy, další pro sestru,bratr, rodiče, sestra, sestra, brácha já nic!
Existuju vůbec ? Zeptala jsem se sama sebe .
Když jsem prohlédla cedulku posledního dárku a v rukou neměla ani jeden se svým jménem, nasupeně jsem se zvedla a odešla si do předsíně pro bundu, oblékla jsem se a vylezla ven do sněhu. Nepotřebovala jsem chodit nijak daleko, posadila jsem se tedy za dveře a poslouchala co se doma děje, podle zvuků všichni seděli u Vánoční večeře, padlo moje jméno, a zase se jedlo dál. Přibližně po půl hodince, kdy jsem se snažila zjistit jestli mi užopadali prsty u nohou nebo ne se rodina přesunula k vánočnímu stromečku, zašumělo to obdvem a lvi se vrhly na svou kořist.
Aniž bych věděla jak jsem to udělala, postavila sjem se na zmrzlé nohy a seběhla schody, běžela jsem dlouho a dlouho, věděla jsem přesně kam mířím.
Po chvíli jsem stanula na stále pod kterou se táhla hluboká propast, bezedná, temná, zlá.
Až tady jsem si dovolila brečet, z očí mi stékali slzy velké jako hrachy, brečela jsem pro tebe, brečela jsem pro rodinu, brečela jsem kvůli sobě, brečela jsem protože jsem musela.
Slzy nepřestávali téct a s každnou z nich mi svět připadal bezvýznamějsí, s každou slzou, tkerá se dotkla mých lící a stékala po ledovém obličeji jsem si připadala bezvýznamějsí já. Udělala jsem krok k propasti, pak další a další a pak už jsem jenom roztáhla ruce a nechala se unášet tím pocitem volnosti a štěstí, pocitem zapomění...