Most..

Anotace: já vím.. je to hodně zvláštní.. možná děsný.. to nechám na vaší fantazii a názoru..

Starý a opuštěný most. Sedí na něm sotva dvacetiletý mladík. Je teplý, slunečný den i když z nebe sem tam spadne pár osamělých kapek. Jako by se dnes počasí nemohlo rozhodnout který kabát si vybrat. Na nebi se proto objevila barevná, zářivá duha. –Bylo na ní všech sedm barev. To viděl málokdy. Okouzleně ji sledoval s úžasem v očích – jako malé dítě. Pozoroval ten divukrásný div přírody a zapomněl tak na svoje problémy. I ten kratičký okamžik byl pro něj teď úlevou. Vysvobozením.
Uměl se radovat z maličkostí.. Uměl.. Dřív.. Dřív mu ke štěstí stačilo skutečně málo.. Nikdy proto nechápal lidi, kteří si samovolně a schválně ubližují, - a tvrdí, že jim to dopřává svobodu.. Nechápal je. Jak jim může pomoct ublížení, znesvěcení vlastního těla? Nechápal lidi, kteří se kdy pokusili o sebevraždu.. Ty, kterým se to skutečně podařilo. Vždy je považoval za sobce a zbabělce.. –Vůči sobě i ostatním..
Ale dnes. Dnes je chápe. Všechny. Ví, jak mysleli. Tuší, co jim asi běželo hlavou za myšlenky.. Nyní ví přesně, jak mysleli to o té „svobodě“, - ulétnutí od všech starostí. Sladké nevědomí. Aspoň na ten okamžik, na tu chvíli, kdy ho vždycky zaplaví ta bolest a on není schopen myslet na nic jiného.. Teď už jim rozumí.. Chápe jejich touhu odejít z tohoto světa. Ne, nejsou to zbabělci. Jsou to jen poraněné lidské duše poznamenané zradou a nevěřící ve změnu k lepšímu.. –Stejně jako on.. Změnil se v jednoho z nich..
A všechno kvůli ní. Kvůli Aleně.. Když mu řekla, že miluje někoho jiného. Že Evička není jeho dítě – zhroutil se mu celý svět.. Až s jejím odchodem si totiž uvědomil, že to ona byla jeho skutečná láska. Tolik ji miloval. Miluje.. Udělal by pro ni i pro Evičku všechno.. Cokoli... Tak proč mu sakra udělala tohle?! Proč! Vzdal by se kvůli ní všeho.. Všeho!.. Nikdy předtím by neřekl, že tohle s ním dokáže udělat ženská.. Nikdy předtím skutečně nemiloval.. Láska bolí – až do teď tomu nikdy nevěřil..
Pohlédl na své předloktí – rukáv měl povyhrnutý. Tady přece může – nikdo tu není. Cosi to bílé předloktí hyzdilo – nepočítaně jizev, - malých, velkých, povrchových i nebezpečně hlubokých. Ale vždy zůstalo jen u toho. Nikdy neměl odvahu zajet ostřím hlouběji.. –I když už asi dvakrát musel velmi silně odolávat. Cosi ho tu drželo.. –Snad jeho až nezvykle silný pud sebezáchovy, - snad něco jiného.. Sám nevěděl.
Jeho zoufalství se jen ještě více prohloubilo, beznaděj, že je takovej srab, že nedokáže ani skoncovat s vlastním životem! Svět jistojistě ještě většího sraba neviděl!
Smutným pohledem sklouzl ještě níž, do hlubin pod sebou. Proudila tudy dravá, nespoutaná řeka..
No tak! Stačil by přece jediný pohyb vpřed.. A byl by konec všem starostem i trápením! -Jen jeden jediný pohyb - , šeptalo mu do ucha cosi v jeho hlavě.
V poslední chvíli se však pevně chytl okraje mostu.. Ne! To přece nechce! Nesmí to vzdát.. Musí žít dál.. Musí.. Kdyby po něm někdo //ať už tam seshora či z té pekelné hlubiny// chtěl, aby tu nebyl, jistě by to už dávno nějak zařídil.. A on je tu stále.. Třeba ho ještě něco čeká.. Kdoví..
Roztřeseně se opřel a kamennou zábranu mostu, na které ještě před chvílí seděl.. Ze které před chvílí málem sklouzl do rozbouřené řeky.. Rychle oddechoval..
Zavrtěl hlavou a odhalenou ruku si opět zahalil dlouhým rukávem.. Vydal se pryč.. „Domů“.. Zvítězil nad sebou samým.. Protentokrát..