Přijdeš s pozdravem, odejdeš bez rozloučení

Anotace: Dalo by se to nazvat dost dlouhé drable, jednoznačně mé krátké povídaní o Remusovi a Siriuskovi

Kráčel po zmrzlém chodníku, celý týden mrzlo až praštilo, silnice div nepraskaly a každý kdo musel vyjít ven měl na sobě tolik vrstev oblečení, že se ani nemohl hýbat. Vyšel z temné uličky na náměstí osvětlené lampami, postavil se před domy s číslem jedenáct a třináct a usilovně si něco přál. Najednou se domy pohnuly, věřte nebo ne, hýbaly se. Normální smrtelníci to ovšem nezpozorovali. Vešel dovnitř, ucítil zápach plísně a hniloby. Hledal ho, vyběhl nahoru po schodech. „Siriusi?“ Uslyšel ránu z podkroví. Vyběhl až nahoru a otevřel dveře pokoje, Sirius seděl na posteli a vedle něho hipogryf. „Ááá tady jsi,“ uklonil se Klofanovi a když mu hipogryf poklonu opětoval posadil se vedle Siriuse. „Zítra přijde Molly s Arturem, prý trochu poklidit před Vánoci než přijedou děti z Bradavic,“ Sirius si odfrkl. „Alespoň tu nebude takové ticho,“ dodal zkroušeně. Bylo na něm vidět jak je sám, utrápený samotou a společností jednoho skřítka, který ho nesnáší se trápí. Remus ho něžně pohladil po zádech. „Možná bych měl poprosit Brumbála abych tu mohl víc času trávit s tebou,“ navrhl Remus. Sirius přikývl. „Bylo by to fajn,“ řekl sklíčeně a pokusil se o kostrbatý úsměv, oči měl povadlé. Šedé jako pochmurné podzimní odpoledne. V tichu seděli a přemítali nad svými starosti, Remus se přiblížil těsněji k Siriusovi, přejel mu mráz po zádech. Chtěl mu sáhnout na ruku, Sirius se na něj nechápavě podíval. V břiše mu poletovaly malinký motýlci. Dotkl se jeho rtů a olízl mu je jazykem. Sirius se chtěl odtáhnout, ale pak se rozhodl pro jinou variantu. Přitáhl si Rema k sobě a položil ho na postel. Rozepínal mu knoflíky u hábitu s otázkou v očích. S otázkou: Co to vlastně děláme? Rozepnul poslední knoflík a vrhl se mu na malý pupík. Projížděl okolo něj jazykem a cítil malé, jemné chloupky na jeho břiše, které se mu lepily na jazyk. Sirius se už, už chystal rozepnout knoflík kalhot. Remus se zvedl. „Co to děláme?“ zeptal se do tiché místnosti. „Sám nevím,“ řekl Sirius a sedl si na postel. Rem se zvedl a odkráčel dolů. Uslyšel jak za ním zabouchly dveře. Svěsil ramena a probořil se do další zničující se samoty.