Hrob

Anotace: O jedné dívce, která zemřela žalem...

Na černé obloze je vidět jen pár nejvíce zářivých hvězd a dorůstající měsíc. Na starém, břečťanem obrostlém hřbitově, je mnoho hrobů, ale jen jeden úplně nový. A právě u tohoto hrobu se dnes poprvé někdo zastavil. Byla to dívka v černých šatech, tmavých jako tahle noc. Na krku měla černý řetízek a na něm jednu čistě bílou perlu. Měla černé vlasy a tvář bledou. Na náhrobku, ale nebylo napsáno žádné jméno a okolo hrobu bylo rozestavěno sedmnáct bílých svící. Tuto noc byly všechny svíce rozsvícené. I přesto, že na hrobu nebylo napsáno žádné jméno, dívka přesně věděla komu patří. Stála před hrobem a dívala se na něj. Tvář měla velice smutnou a z jejích pomněnkově modrých očí jí tekly po tváři slzy, které kapaly až na hrob. Najednou se obloha zatáhla. Zahřmělo. Oblohu prokličkoval blesk a uhodil do kostelní věže, kde začal cinkat zvon. Dívka v černých šatech na hrob pomalu položila bílou růži a odcházela rychlým krokem pryč. Jakmile udělala jeden krok ze hřbitova, jedna bílá svíce zhasla.

* * *

Příští den bylo na hřbitově klidno, ale při odbytí desáté hodiny večerní, kdy už většina lidí spí, se ke hřbitovu přiblížila znovu dívka, zahalená do černých šatů. Ano, byla to ta samá dívka jako včera. Šaty měla zase černé, na krku černý řetízek a na něm zase jednu čistě bílou perlu. Měla stejně jako včera černé vlasy a bledou tvář, ale zdálo se, že dnes je její tvář ještě bledší než včera. V ruce nesla bílou růži. Přišla k hrobu a dívala se na něj upřeně, stejně jako včera, až jí zase začaly téct slzy z jejích nádherných očí po tváři a kapaly na hrob. Dívka si pak sedla vedle hrobu do trávy, položila růži vedla sebe. Chvíli tam seděla a utápěla se ve vzpomínkách, ale pak náhle vyskočila a jakoby se něčeho lekla, položila na hrob bílou růži, hned vedle té včerejší a rychlými kroky odešla ze hřbitova. Další bílá svíce u hrobu zhasla.

* * *

Další den na hřbitov zase při odbytí desáté hodiny večerní přiběhla ona dívka v černých šatech. Vypadala úplně stejně jaky v ty dny předtím, jen měla tvář zase o něco bledší. V ruce nesla bílou růži. Tentokrát ale měla přes rameno pletenou černou tašku. Doběhla k hrobu. Zase se na něj upřeně dívala, až jí začaly téct slzy a kapat na hrob. Pak si sedla do trávy vedle hrobu, položila bílou růži vedle sebe a opatrně sáhla do pletené tašky. Doufala že ji dnes nic nebude rušit. Z pletené tašky vytáhla knihu, inkoust a pero. Otevřela knihu a začala do ní sepisovat příběh. Seděla tam hodiny. Seděla a psala. Pak se sebrala, zavřela knihu a uklidila ji i s inkoustem a perem do černé pletené tašky. Vzala bílou růži, položila ji na hrob vedle ostatních a utekla. Pak další bílá svíce zhasla.

* * *

Znova odbyla desátá hodina večerní. Otevřely se hřbitovní dvířka a prošla jimi znovu, už počtvrté dívka v černých šatech .Dnes nesla znovu bílou růži a její tvář byla zase o něco bledší. Její pobyt na hřbitově probíhal úplně stejně jako minulé noci a dívka tak chodila k hrobu i noci následující. I následující noci nosila na hrob každou noc jednu bílou růži, začínala být čím dál více bledá. Každou noc plakala nad hrobem, sedala si vedle hrobu a psala do knihy. Pak se pokaždé rychle zvedla, položila květinu k ostatním a utekla. Pokaždé za ní jedna bílá svíce zhasla. Takhle se to opakovalo všech šestnáct nocí. Za celou dobu u hrobu nikdy nepromluvila.

* * *

Sedmnáctou noc dívka přišla zase v černých šatech. Přes hlavu měla přehozený závoj stejné barvy a na rukou černé rukavice. V jedné z nich znovu bílou růži a v druhé knihu. Tu knihu, kterou psala po nocích u hrobu. Pomalu a opatrně dívka přišla k hrobu, Plakala a pak si sedla vedle hrobu. Tuhle sedmnáctou noc, ale dívka poprvé promluvila. Mluvila tichým prosebným tónem. Za tu dobu co psala knihu s nikým nemluvila a nikdo nevěděl o čem dívka píše. Dnes v noci chtěla všechno prozradit. Ale jen jediné osobě. Měl to být jediný člověk kterého milovala. Dívka seděla vedle hrobu a mluvila. Prosila chlapce v hrobě, aby se vrátil. Prosila Boha, aby jí ho vrátil. Ale nedostala žádnou odpověď. Pak začala číst z knihy příběh.

* * *

V ten dek kdy jsi se narodil mi bylo půl roku. Vůbec si na ten den nepamatuji. Vyrůstali jsme spolu od malička a pamatuji si na to, jak jsme běhali po louce a hádali se, kdo přinese nejkrásnější květinu. Pamatuji si, jak jsme se spolu učili jezdit na koních, jak jsme pak závodili, kdo dojede k lesu jako první. Vždycky jsi všechny naše hry vyhrál, i když jsi byl o půl roku mladší. Když ti bylo sedm let začal jsi chodit do školy. Pamatuji si, jak jsi byl z celé třídy nejchytřejší a potom ses mi smál, když jsem něco nechápala a tys mi to vysvětloval. Když mi někdo nadával, chránil jsi mě stejně jako jsem pak chránila já Tebe. Jezdili jsme spolu na výlety a zažívali spousty dobrodružství. Nikdy ses ničeho nebál a učil mě, jak překonat strach. Brala jsem Tě, jako mého bratra. Vypadal jsi starší, než jsi byl. Už tehdy jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. Jenže pak ti najednou bylo čtrnáct let a zamiloval ses. Všechno se změnilo a Ty ses mě přestal všímat. Měl jsi oči jen pro ni. Chtěl jsi poslouchat jen ji a být jen s ní. Mě už ses potom ani nevšiml. Bylo mi to tehdy líto a zavřela jsem se do svého pokoje. Čekala jsem na to, že přijdeš. Ano, přišel jsi. Přišel jsi potom, co ona odešla někam daleko. Já byla ráda, za to žes přišel, že sis na mě ještě vzpomněl. Všechno bylo jako dřív, jen to kouzlo přátelství se někam vytratilo. Místo něj ale rostlo nové a ještě silnější. Silnější a pevnější. A už mezi námi zůstalo navždy. Já ve svých patnácti letech pochopila, co je to pevné pouto mezi námi, ale neměla jsem odvahu na to, Ti to říct. Čekala jsem až pochopíš sám. Jenže Tys asi nikdy nepochopil. Nebo jsi neměl odvahu. Nevím. Jediné co vím je, že teď už je pozdě. Vrátit čas nemohu. Teď už je pozdě na to říkat Ti, že Tě miluji, když už Tě nemůžu obejmout a říct Ti to do očí. Škoda. Tak moc jsem chtěla. Tys odešel daleko. Daleko do země klidu. Nechápu proč jsi tam musel. Byl jsi tak mladý.

* * *

Dívka dočetla příběh a položila na hrob bílou růži. Pak se rozplakala a lehla si vedle hrobu. Chtěla tam zůstat. Přála si zůstat s ním. Tvář měla úplně bílou. Naposledy se podívala na hrob a pak zavřela své pomněnkové oči. Její oči už nikdy nikdo nespatřil. Usnula vedle hrobu navěky. Zemřela smutkem a žalem. U hrobu zhasla poslední bílá svíce.