Osud slz zatracených lidmi

Anotace: Něco jiného ode mě...za komentáře budu vděčná

Seděla na židli, nehybně jako socha, s ústy dokořán, oči těkajíc dokola po místnosti hledaly alespoň jeden záchytný bod. Pak našly hodiny. Vteřinová ručička se skoro nehýbala, vše bylo zpomalené, čas jakoby se zastavil.
Nic nedávalo smysl. Výraz osoby naproti, ani to, jak pomalu ubíhal čas.
Většinou všechno ubíhalo rychlostí blesku. Vlastně celý život byl jedním velkým závodem. Velká cena života o kousek místa pod sluncem. A teď, v té titěrné chvíli, se najednou zastavil. Teď po tom všem má najednou čas podívat se zpětně na svůj život. V hlavě jí proudí spousty myšlenek a otázek. Stál za to? Jaký jsem byl člověk?
Po chvíli se probere a bez jediného slova, bez pozdravu, opustí to místo.
Jde ulicí, mezi davem lidí, kteří spěchají, aby i oni uspěli v tom velkém závodě.

Z oblohy poletuje sníh – první sníh! Jaká nádhera… První a zároveň poslední sníh tohoto roku (i její). Blíží se jeho konec (stejně tak jako její). Každý spěchá oslavovat.(Jen ona už nikam nespěchá)

Jen ona nespěchá. Už dospěchala. Vrátí se do tichého domu. Ač by jindy brečela, dnes ne. Dnes nemá slzy. Za celý krátký bezcenný život už došly. Jako mléko a džus v lednici.

Hodiny tiše odbijí půlnoc a z ulice se ozývá rachot ohňostrojů. Každý slaví, ona však sedí nehybně v křesle a pozoruje vteřinovou ručičku. V hlavě jí probíhá milion myšlenek, hodnocení, úspěchů, pádů, pocitů.. celý její život. Někdy nad ránem usne, únavou, oči červené, napuchlé od slz celého světa. Své už nemá, musela si půjčit ze studnice smutku.Tam je slz pro každého dost..

Ne všechny slzy se totiž dostanou na svět. A ty spolykané, potlačené, nechtěné nebo jen ty utajené či slzy které tečou po zlomených srdcích nešťastných lásek končí tady. Ve studnici smutku. A tak každému kdo potřebuje půjčit slzy, jsou k dispozici. A to je dobře.

„To je dobře. Konečně se té mrchy zbavíme“, řekne mi kolegyně. Já vím že je zatím něco víc..
Smutně koukám, jak si balí věci do krabic a ty pak nosí do auta. Nikdo jí nepomůže, všichni jí jen záviděli její úspěchy, nikdo ji neměl opravdu rád. Když jí spadne krabice a věci z ní se rozsypou kolem dokola tu tíhu jejího smutku neunesu a jdu jí pomoct. Podívá se na mne tím vděčným psím pohledem.
„Kampak se stěhujete?“ zeptám se mile a s povzbuzujícím pohledem.
„Tam odkud jen těžko bude návratu“ Zarazila mě spíš její upřímnost než sdělení samotné. Také to s jakou vážností mi odpověděla…
„Můžu Vás přijít někdy navštívit?“ ( Ani nevím proč to říkám!)
„Když se nebudete bát..“
„Nebudu..“, slíbím a nevím proč v srdci vím, že je to pravda..
„Kde Vás najdu?“
„Tam, kde i vteřinová ručička prohrála svůj boj a tak bije pomalu jako věčnost času..“
Beze slova se otočila a odešla. Nechala mě tam stát s mými myšlenkami.
Od toho dne jsem se ji snažila najít, pátrala jsem všude možně..Ta hádanka mi nedala spát. Bylo za tím něco víc..
Když jsem to konečně zjistila, bylo již pozdě.
Nakonec opravdu odešla tam, odkud není návratu pro nikoho z nás.