Zídka chmurnejch pátků

Anotace: Školní slohovčička :o)

Vyběhla jsem na ulici jen s kýblem bílý akrylový barvy a štětcem zastrčenym v kapse. Jakmile jsem vkročila na vyhřátej chodník před naším domem, čerstvej pach jabloňovejch květů mě praštil do nosu. Jediný čeho jsem byla v tý chvíli schopná, bylo přestat na chvíli dejchat a jenom odvrátit svůj obličej k teplýmu žhavýmu slunci. Na hrudi jsem ucítila takovej ten slastnej svíravej pocit a toužila jsem se v tý přesládlý vůni jen tiše rozplynout. Vydala jsem se směrem k náměstí, mávala plechovým kbelíkem a modrý květnový nebe nad hlavou mi slibovalo úžasnej den plnej zážitků. Když jsem tak šla, uvědomila jsem si vlastně ani přesně nepamatuju, kdy jsem se vydala poprvý na takovouhle procházku. Snad jsem měla jeden ze svejch chmurnejch pátků a nechtělo se mi trávit další čas babráním se ve svý malý pubertální duši. Možná mě tenkrát to i podvědomě táhlo k místu, kam mířím i dneska. Prošla jsem celý náměstí stejně jako dneska. Na obecní kašně vrkali černí holubi a občas někde popoběhla toulavá kočka. Prošla jsem celej plácek a zamířila do uličky U Jedovatejch. Ještě když jsem byla malý dítě, ulička U Jedovatejch byla pro nás všechny velký tabu. Prej tam chodí jen zlí lidi, co jedí ty toulavý kočky z náměstí, říkalo se. Kdo ví, co vedlo všechny rodiče z širýho okolí k tomu, aby takto strašili svý děti. Pravdou je, že U Jedovatejch to nikdy moc nevonělo a taky nevoní. Zaneřáděnej chodník je důkazem toho, že se tu občas prožene nějakej ten kočičí tvor. Nic víc. Chodím tudy každej pátej den v týdnu a nikdy jsem tady nikoho nepotkala. Toho 'osudnýho' dne jsem přišla až na samej konec. Po straně jsem si všimla ošklivýho baráku, snad z doby první republiky. Každej si hned představí nějakej pohádkovej hrad z červenej cihel. K pohádce to má, ale fakt hodně daleko. Jeho zahrada není žádnej tajuplnej anglickej parčík, vypadá jako obyčejnej záhon pokrytej straým harampádím a prorostlej plevelem a kopřivama. Co mě však zaujalo nejvíc, byl nějakej nápis načmáranej na betonový podezdívce. Ale nebyl to ledajakej text, byla to básnička dokonce si ji ještě pamatuju:

Co to ve mně sladce dřímá?
Jak to mohu probudit?
Netvářit se jako zima
a klíč k lásce zahodit.

Prostě obyčejný čtyřverší s nějakou obyčejnou myšlenkou. V tý chvíli mi v hlavě začalo šrotovat, že bych mohla taky něco dopsat. Jsem vcelku akční člověk a bez nutný dávky seberealizace by mne život ani za mák nebavil. Proto jsem vzápětí letěla domů, v tátově dílně popadla nejbližší plechovku s barvou a běžela zpět. Na kus zdi o kousek dál jsem načmárala to, co mi jako první přišlo na mysl:

Vkrádáš se mi do spaní
a neznáš úniku,
mé srdce tě tam nahání
a dělá paniku.

Teď chápu váš výsměch. No jasně, trapný romantický básničky řeknete si, ale musím se přiznat, že mě v tu chvíli vážně nic jinýho nenapadlo. Však jsem měla jeden ze svejch tesklivejch dnů. Myslím, že teď už víte vše, co byste měli o historii mejch procházek vědět. Pomalu se blížím k tý mý oblíbený literární zídce a těším se, co mi ten neznámej autor zanechal za vzkaz. V hlavě si pomalu vymejšlím další krátký rýmy. Mám něco jako:

Krátký dopis psaný
na tomhle patníku
a ze srdce vám daný
a jsem ...

V tom momentě jsem stála jako opařená. Dlaní si ze rtů smyla výkřik sprostejch slov a střídavě otevírala a zavírala oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ta zeď, ten dům, ty texty, všechno bylo pryč. Barák byl zbořenej. Na tom místě nezbyla ni cihlička, ani kousek bílýho písmene. Samým rozčilením jsem vylila všechnu barvu na zem, štětec zpřelámala na kousíčky. Přes ten veškerej vztek jsem si ale začala uvědomovat, že mi tu moje smutky zničili vlastně úplně celý a s tím i ty mý všechny páteční tesknosti. Třeba mě konečně opustí mý špatný nálady a útěky do jinýho světa. Už nebudu strkat každou noc hlavu pod polštář a toužit po tom, aby tam mý myšlenky zůstaly uvězněný a dovolily mi prožít alespoň jedno klidný spaní. Šla jsem zpět domů a modrý nebe mi dalo další slib, že můžu bejt štastná. Třeba jen tak.