Když to nevyjde

Anotace: abych tak řekla, téma jak z dívčího románu - děj, kterej uslyšíte potisící, ale i tak doufám, že trochu jinak. :-)

Byl krásný. Nádherný. Stál jistě a tiše, jako by na někoho čekal, a vypadal neobyčejně kouzelně. Kamsi hleděl velkýma tmavýma očima, a přestože celkově působil upřímně, v oněch očích nápadně jiskřilo cosi divokého, nelidského a strašidelného. Neustále se tajemně usmíval, jako by se ocital mimo realitu. Vítr něžně cuchal prstýnky jeho jemných kudrnatých vlasů a cíp polorozepnuté košile se vzdouval ve větru, jako by chtěl každou chvíli uletět a obnažit jeho svalnaté opálené tělo. Poslední paprsky zapadajícího slunce mu opatrně olizovaly hruď a nejistě směřovaly níž a níž, až ke kolenům, až k lýtkům, dokud se nerozpustily v nastávající tmě. Na krajinu se pomale snášel stín, který tmavl a tmavl, až ji pohltil docela.
Nejprve se na obloze objevil jasně bílý srpek měsíce a zanedlouho se postupně začaly vynořovat malé svítící tečky, až jimi byla poseta celá nebeská klenba. Opatrně zvedl hlavu, podíval se nad sebe a jeho oči se náhle rozzářily, jako by poprvé spatřily krásu nočního nebe. Byl ohromen. Stál, soustředěně pozoroval oblohu a z jeho výrazu a postoje bylo poznat, jaké vnitřní uspokojení mu přináší pohled na něco tak nádherného. Možná právě tohle bylo to, na co čekal.

Byla krásná. Nádherná. Stála nehnutě, avšak nesoustředěně, jako by na někoho čekala, a vypadala velice nervózně. Kamsi hleděla malýma modrýma očima, a přestože celkově působila nepřátelsky, v oněch očích se občas zablesklo cosi nevinného, lidského a upřímného. Za celou dobu se neusmála, snad měla svůj vlastní svět a do tohoto nechtěla patřit. Vítr si pohrával s jejími dlouhými černými vlasy a cár její roztrhané košilky se vzdouval ve větru, jako by chtěl každou chvíli uletět a obnažit její štíhlé bílé tělo. První paprsky vycházejícího slunce jí opatrně olizovaly lýtka a nejistě směřovaly výš a výš, až ke kolenům, až k hrudi, dokud ji nevzaly pod svou ochranu celou. Obloha byla modřejší a modřejší. Nad krajinou začínalo svítat.
Přicházelo ráno. Na trávě se leskly kapky rosy a zanedlouho se na obloze začali objevovat první ptáci, které vzbudil příchod slunce, aby mohli prožít další část svého stereotypního života. Zpívali. Opatrně zvedla hlavu, podívala se nad sebe a v jejích očích bylo náhle snadno pozorovatelné zklamání, jako by to bylo to poslední, co teď chtěla. Byla znepokojena. Stála, soustředěně pozorovala oblohu, poslouchala jemný veselý ptačí zpěv a z jejího výrazu a postoje bylo poznat, jak ji to vnitřně rozladilo. Pozorovat ji o chvilku déle, mohli bychom spatřit slzu, která jí skanula z oka. Tohle nemohlo být to, na co čekala.

Myslel na ni. Myslel na ni dnem i nocí, jen dnes o něco víc, protože mu hvězdy připomněly, jak krásné jsou její oči.

„Dvě nejjasnější hvězdy prosí její oči, ať na čas v nebi září místo nich. Což až se její oči octnou v nebi a hvězdy v její tváři? Krásou tváře ozáří hvězdy jako úsvit lampu a v záři jejích očí na nebi si ptáci budou myslet, že je den – a začnou zpívat!“

Někdy by to chtěl umět vyjádřit sám… A jeho úsměv náhle zmizel. Nesmí na ni myslet. Vždyť se přece rozešli. Tenkrát, když sem odjížděl. Sem, na druhou stranu zeměkoule. Studovat angličtinu. Bez slůvka rozloučení, snad to tak bylo lepší. Moc dobře ví, že by stačil jeden jediný její pohled – a zůstal by s ní. Jenže to nešlo.

Taky na něho myslela. Myslela na něho dnem i nocí, jen dnes o něco víc, protože jí ptáci připomněli jejich první společné ráno… a první společnou noc.
Rozplakala se. Proč ji opustil? Bylo by to mnohem jednodušší - jen kdyby věděla proč. Měli přece tolik plánů, tolik snů, které si chtěli splnit… spolu. Spolu… tak obyčejné slovo a tolik slz už kvůli němu prolila. Ale ona to takhle nenechá. Tolik jí ublížil. Ne. Nezaslouží si, aby kvůli němu plakala. A ona nebude. Už nikdy plakat nebude…

„Jsem na dně, už nemůžu dál. Kamkoliv jdu, cokoliv dělám. Tohle snažení už nemá smysl. Snaha přežít.. K čemu to je? K ničemu. Raději zemřít a zapomenout…“

A na krajinu se znovu snáší stín. Stejný jako tenkrát. Jen ten člověk, kterého pohlcuje, se trochu změnil. Vypadá dospěleji, rozumněji. Je mužnější. Možná je to tím dítětem, které drží v náručí tak něžně, jak jen muž dokáže. Pozorují hvězdy svýma rozzářenýma očima. Stejně jako tenkrát. Jen úsměv už nezmizí…

A znovu přichází ráno. A ptáci zpívají, stejně jako tenkrát. Jen už tu není nikdo, kdo by je poslouchal… Vše, co po ní zbylo, je pár střepů v koutě a kytice uschlých růží s nápisem „Z lásky“.