Ze života naivního chlapce

Anotace: Pochopíte sami. :) nebo se o to aspoň snažte.

„Maminko, kdy už půjdeme domů?“ hlas se mi třásl, byl jsem vystrašený z tohoto místa. Špatně se mi dýchalo, cítil jsem kouř. Neustále jsem mrkal, jakoby mi do oka spadlo nějaké smítko. Jediné, co jsem viděl, byla mlha, která byla po celé místnosti. Nevěděl jsem přesně, kde se to nacházím. Maminka o tom nikdy nechtěla mluvit, prý jsem byl malý, na to, abych takovéhle věci pochopil. Neodpověděla. Cítil jsem jen jemný stisk ruky, náznak pohlazení a omluvy zároveň. Má mě ráda, pomyslil jsem si. Má mě ráda…
„Nemohl bych si jít lehnout támhle na tu pohovku?“ optal jsem znova, bez jakékoliv ostýchavosti, nebo strachu z napomenutí. Bylo několik hodin po osmé, to už jsem chodíval spát. Lehávali jsme spolu s maminkou vedle sebe a ona mi předčítala z mé oblíbené knihy. Spolu jsme usínali a druhý den ráno, se tak i vzbudili. Moc rád vzpomínám na tyto chvíle.
Hlavou jsem se otřel o maminčinu ruku, byl jsem maličký.. Cítit teplo, kterým mě obdarovávala, alespoň teď.
Marně jsem čekal na maminčinu reakci, marně. Chvílemi jsem měl pocit, že otevřela ústa zkusmo něco říct. Slyšet slova: „Zlatíčko, pojď, chyť mě za ruku a půjdeme domů, domů.“, jsem chtěl každý den. Každý moment, kdy jsme vstoupili na toto zakleté území, kde lidé nejsou lidmi, kde slunce nikdy nesvítí, kde láska mění se v zlost, kde vlídných slov není dost. Maminka mě ale neslyšela. Jak by mohla na tomto zakletém místě, kde rozum není nic?! Maminko, vrať se mi, přál jsem si.
„Maminko, kdo je ten pán, který se na tebe tak dívá?“ nemohl jsem si nevšimnout žíznivých pohledů muže stojícího před námi. S upřeným zrakem, tváří porostlou vousy a lacinou vestou z otrhané kůže. Jak bych mohl zapomenout jeho tvář? Stával tam pokaždé, když jsme vešli těmito dveřmi. Ďábel čekající na svou daň. Tak jsem mu říkával. Vztyčil prst bez jediného slova, hlavou pokývl a rukama naznačil, ať jdeme blíž. Nechtěl jsem. Bál jsem se muže, jehož přítomnost byla mou noční můrou, bál jsem se mu pohlédnout do očí. Chtěl jsem zůstat sám sebou, být při smyslech a dokázat vnímat. Chtěl jsem být se svou drahou maminkou, na které mi tolik záleželo. Chtěl jsem ji objímat, usnout…
„Nechoď tam! Půjdeme pryč,“ zaúpěl jsem. Lapal po dechu a cítil, jak nohama šourám po podlaze. Cítil jsem se jako odsouzený přicházející na místo své popravy.
Maminka došla k muži, který ji doslova hypnotizoval pohledem. Stál jsem kousek opodál, byl jsem zmatený a vyděšený malý kluk. Šaty, které zahřívaly spolu s mou dětskou láskou maminčino srdce, padaly k zemi. A já přihlížel, jak se nenasytní lvi vrhají na bezmocnou antilopu. To si právě Ďábel vybíral svou daň…