Anděl bez křídel..

Anotace: ..Když si sami nevědomky určíme svůj osud.. //Jsem se spíš jenom nějak potřebovala vypsat..

//My death smile at me. And all others too. – So false.. I hate lies. –But I have reasons.. Thank you, all.
Truth will out.. –Always.. –Bitter truth..//
Dívka seděla ve svém pokoji u psacího stolu a její ruka hladce klouzala po bílé ploše papíru. Právě dopsala tuhle vymyšlenou frázi a zadívala se na ni smutnýma hnědýma očima. –Pár vymyšlených vět, které však ve skutečnosti shrnují vlastně celý její život.. Znovu přiložila tužku k papíru a chvíli po něm jen bezcílně jezdila. –Četné náramky na jejím zápěstí jí k tomu žalostně chrastily. –
Na papíře vznikala úžasná kresba – Vždycky uměla kreslit, ale dělala to jen když jí smutno.. To se jí vždy tvořilo nejlépe, jako by tak ze sebe všechnu tu bolest smývala.. Jen když jí bylo smutno.. –Snažila se nemyslet na desky ve svém stole, které obsahují desítky jejích obrázků..
Svým uměním pomalu dávala život smutnému andělovi, sedícímu na jakémsi dávno zpustlém dvorku u studně. Jeho dlouhé vlasy mu splývaly po zádech, na kterých měl dva krvavé šrámy. –Ztratil svá křídla. Padl, a již pro něj neexistovala žádná záchrana.. –Stejně jako pro ni..
Kreslila, tužka brouzdala po papíře, aniž by se jedinkrát zastavila. –Nic nespravovala, nechávala na svých malbách chyby.. –V životě jsou přece také, - a také nejdou jen tak vymazat.. Každý se o to musí pokusit sám. Zcela sám.. Jako je sama i ona..
Anděl se k ní otáčel a vzhlížel na ni svýma velkýma, jasnýma modrýma očima, jako by volal o pomoc. Své paže vztahoval prosebně k nebi, ale to ho nemělo nikdy vyslyšet.. –Stejně jako ji.. Jí také nikdy Bůh nepomohl, když ho potřebovala. –Tolikrát se k němu modlila, žádala ho o pomoc, ale on ji nezachránil. Proto je teď tam, kde je..
Zavrhla ho, zavrhla všechny ve svém životě. –Vlastně se tomu ani život říkat nedalo..
Dokreslila svoje dílko a okamžik si ho zálibně prohlížela. –Nakonec ještě do horního rohu přidala dnešní datum a rok. –Aby věděla.. –Aby se oni dozvěděli.. Aby pochopili..
Zabořila se do tvrdého opěradla své židle a unaveně zavřela oči. Přála si spát, usnout.. –Bez všech těch výčitek se ponořit do říše snů.. –Vždyť už tam nebyla tak dlouho.. –Tolik probdělých, bezesných nocí. Tolik dnů..
-Znovu poznala, že jí to není souzeno. –Před očima jí znovu vyvstaly všechny ty hrozivé obrazy.. –Čtyři poslední měsíce jejího života v rychlých, bezcitných obrázkách..
Otevřela je. Ne, nechce to vidět. Chce zapomenout, proč to jen nejde? Proč?.. –Tolik proč a odpovědi žádné..
Vstala a začala přecházet po pokoji. Pohled jí přitom padl na malý dřevěný stolek, na kterém ležel talíř s jejím dnešním obědem. –Nedotčených obědem. –Pohlédla na hodinky, -jedna. Ještě má čas. Půl hodiny.. Třicet minut.. Osmnáct set vteřin..
-Co vlastně člověk za tu dobu dokáže?.. Zdá se takovou krátkou, ale přesto může být nezapomenutelná.. –Když se stane něco, co se navždy vryje do paměti.. Dokáže to teď i ona? Ne, neví..
Nejistým pohledem sklouzla k své nepohodlné posteli a v jejích očích se mihl jakýsi vítězoslavný lesk. –Nikdo o tom neví. –Ani to nesmí vědět. Nikdy!.. Nemohla to vydržet..
Pomalými kroky se zvolna blížila k posteli a místností se rozléhalo jen výhrůžné chrastění všech těch náramků a korálků.. Smutně se pro sebe usmála..
„Vy to víte, že jo?.. Přijdou noví.. Kamarádi.“, zamumlala tiše a poslepu hmatala pod letitou matrací. –Nemohla určit, kolik dětí na ní už asi spalo. Kolik dětí se tu trápilo, stejně jako teď ona. Kolik slz už ta stará matrace mlčky vypila..
„.Jsme opět spolu..“, usmála se o něco šťastněji, když konečně nahmatala to, co celou dobu hledala. –To chladné kovové ostří..
Zvedla se a lehla si na postel. Dlouhé temné vlasy jí splývaly přes její okraj a ona se stále usmívala.. –Ještě má čas..
Pohrávala si s tím sebeničícím nástrojem a v očích měla vyrovnanost..
-Je blázen? Možná.. –Stejně si to o ní už dávno všichni myslí..
Znovu zavřela oči, - před ní opět vytanuly všechny ty obrazy:
Maminčin pohřeb.. Stěhování.. Ztracení všech přátel – tátu nezajímalo, že právě přichází o celý svůj život.. Všechny zážitky, radosti.. Nezajímalo ho to, nic ho neobměkčilo.. On se jen chtěl dostat někam daleko pryč od své ženy.. Od své mrtvé lásky, na kterou nemohl zapomenout.. Sobec!..
-A další obrazy.. Další a další, stále novější.. Po dívčině tváři stekla jediná smutná slza:
Tátovo pití.. Pozdní příchody domů.. –Pak už nechodil skoro vůbec a když už, jen křičel a nadával na ni.. Občas ji i uhodil.. –Nejprve občas, avšak pak se to stalo součástí jeho denního pořádku.. A stále se to stupňovala. Kladl jí vinu za to, že jeho manželka zemřela.. Že je jen pitomej harant, kterej je jen na obtíž – tohle a spoustu dalších hrozivých slov..
Další slzy.. Ale obrazy pokračovaly:
Otevřely se dveře jejího pokoje. –Zrovna poslouchala mp3jku – na maximum, jako vždycky, - a tak ji překvapilo, když vedle sebe na posteli náhle spatřila sedět otce.. Díval se na ni se zvláštním leskem v očích, jaký u něj ještě nikdy neviděla.. A pak řekl těch pět slov. Pět slov, ze kterých poznala, že tohle není v pořádku: „Víš, že jsi podobná mamince?“..
Nikdy nezapomene, jak se k ní poté nahnul a přejel prsty po její tváři. –Takhle se ještě nikdy nechoval.. Pevně ji chytl za ruku Chytl ji, aby mu neutekla..
Ne! Tohle nechce znovu zažít!.. Avšak oči neotevřela. Jako by ji cosi nutilo to nedělat:
Vzala tehdy do ruky první, co měla po ruce – byla to sklenice pití, kterou měla hned vedle postele.. Uhodila ho jí.. Tvrdě.. Skácel se v bezvědomí k zemi a všude kolem jen střepy.. –Střepy z její oblíbené sklenky.. Celá jeho tvář byla zalita krví.. Usvědčující krví.. Jenže – ona se přece jen bránila!
A další obrazy, plno barev a zážitků.. Plno bolesti..
Sanitka.. Nemocnice.. –Jeho zranění vypadalo vážně. –Svou daň si na něm tentokrát konečně vybral i alkohol..
Ji odvedli sem. –Neměla kam jít. Nikoho tu neznali. –Otec jí zakázal kamkoli chodit, s kýmkoli se bavit.. A příbuzné stejně neměli..
Zavřeli ji sem – do děcáku. Prý prozatím!.. Dobře ví, kam ji chtějí dát pak. –Do cvokárny, myslí si, že je blázen.. A možná, že je, ale tam ona nepůjde. Nikdy!..
Konečně otevřela ty své krásné hnědé oči a pohlédla na hodinky. –Zbývá patnáct minut. Pak přijdou.. Pro ni..
Zvedla se a se zkříženýma nohama usedla na postel. natáhla svou levou paži. –Až oči přecházely ze všech těch krásných, zářivých barev.. Usmála se a jediným pohybem je všechny strhla. Rozkutálely se do všech záhybů i koutů pokoje.. Zaposlouchala se do zvuku té dopadající krásy..
„Děkuju vám.. Nikdy jste mě nezradily.“, šeptla směrem ke korálkům všude kolem..
Pohlédla na kovový zázrak ve své pravé ruce. –Ano, pro ni to byl zázrak.. Způsob, jak se vyrovnat se svou bolestí..
Žiletka hladce a rychle projela její bledou hebkou kůží. –Znovu..
Rozzářeným pohledem sledovala ty dva temně nachové hady, které se jí najednou plazily po zápěstí.. Měla pocit, že by mohla vzlétnout.. Cítila se tak volná. Zaplavovala ji pouze ta nesmírná bolest. –Úlevná bolest.. –To nikdo nepochopí.. Věděla to..
A znovu – ještě hlouběji než předtím.. Nelitovala. –Ať ji tam –kdesi – čeká cokoli, nemůže to být horší než všechny ty hrůzy tady.. A navíc – znovu uvidí maminku.. Vždycky ji milovala, byla v jejím životě nepostradatelná, uvědomila si to však až příliš pozdě.. –Dokonce jí to ani neřekla..
Ale ona to teď napraví.
„Už jdu, mami.“, řekla prázdnu, které ji obklopovalo a naposledy opakovala svůj předchozí pohyb.. Všude po bílém prostěradle se rozlévala velká nachová kaluž..
Dívka zavírala oči a pomalu dopadala zpět na tu starou matraci.. –Její poslední myšlenka patřila spánku. –Konečně se pořádně prospí.. Navěky..
Stále se usmívala a odcházela.. Nevěděla, že anděl, kterého předtím nakreslila, je jejím andělem naděje. –Uvěznila ho v tom svém imaginárním světě a on za ní nemohl. Nemohl přijít. Pošeptat jí, že všechno zas bude v pořádku, ať neztrácí víru.. Nemohl, ztratil svá křídla.. Mohl pouze beznadějně sledovat, jak se u jejího lůžka zhmotňuje jakási temná postava s dlouhým černým pláštěm a vztahuje k ní ruku.
„Tak pojď.. Pojď, už tam na tebe čekají..“, říkala právě a její duše vstala. –Vypadala jako dívka sama, stejně stará, stejně krásná, ale přece jen měla něco navíc.. –Byla šťastná, její oči se usmívaly..
„Ničeho se neboj, malá.. Já tě provedu.“, řekla postava a zahalila ji svým pláštěm..
Pokojem se rozlehl děsivý, krutý smích, který však nikdo nemohl slyšet..
Na kresbě mrtvé dívky se objevil slabý pramínek jakési zářivé tekutiny.. Jejímu andělu puklo srdce.. Neochránil svou svěřenkyni, zklamal..
Kdo by nyní pohlédl na onu kresbu, viděl by zpustlý, starý dvorek se studní, u které bezvládně leží tělo překrásného anděla.. Anděla bez křídel..