Vrány..

Anotace: Někdy je smrt jediným vysvobozením.. Nevím.. Psala jsem to v takový.. Hodně zvláštní náladě.. // Se omlouvam ¨za název.. Názvy jsou prostě moje tabu :D

Kap. Kap. Kap. Kap.. Stále stejně. Téměř monotónně. Kap. Kap. Kap.. Ta voda kape kdesi kousek ode mne. Můžu však říct, že tenhle zvuk pouze dokresluje atmosféru celého tohoto místa. –Celou tu pochmurnou atmosféru. Slyším zvuk dopadajících kapek, které končí svůj krátký let tím strašlivým pádem.. –Vlastně mi to tak trochu připomíná sebe samu.. Také jsem na okamžik letěla. Vznášela se, roztáhla svá černá křídla, která vůbec poprvé spatřila světlo. –Nasály jím, změnily se v perutě královských labutí. Na okamžik. Na ten nejúžasnější okamžik celého mého nesmyslného života..
Kap. Kap. Kap.. Nikdy nekončící zvuk. Stále tak stejný, nezaměnitelný.. Další a další umírající kapky. Vím, že tenhle zvuk budu slyšet již navěky. Až do své smrti.. Do své smrti. –Není vlastně už tohle ona? Není přece možné, aby tohle byl život. . Tak krutý, nelítostný.. Bez slitování.. Vím, že tady budu již navěky.. Jediná cesta jak se dostat ven jsou těžké, železnými pásy pobité dveře, za kterými mě neustále hlídají. Oni, mí strážci. Mí nepřátelé.. Nikdy mě nepustí zpět na světlo dne. Nedovolí mi to.. Již nikdy.. Za těmi dveřmi slyším jejich krutý výsměch. Dělají mi to naschvál. Navždy mě budou tak mučit. Netuším co jsem jim vlastně udělala..
Ležím na chladné, špinavé kamenné podlaze. Je mi zima, mé rty jsou rozpraskané od kruté žízně.. Už ani nemám sílu plakat. Chtěla bych. Chtěla bych zase něco cítit. Něco víc. Něco víc, než jen tu beznaděj, nepochopení a bolest.. Přála bych si znovu létat. /Největší přání se prý neplní.. –Jinak by to nebyla největší přání../
Ležím a můj pohled se upíná kamsi vysoko na temnou stěnu z šedého kamene. Právě tam, kdesi daleko nade mnou je malé okýnko. –Jediný zdroj slabého paprsku světla a vzduchu. –Vidím, jak tam kdesi – v nějakém úplně jiném, odlišném a pro mě již snad neznámém, světě po nebi létají ptáci. Zpívají, vím to i když je neslyším. –Přes tlusté zdi ke mně nedoléhá žádný zvuk zvenčí.. –Jen ten hlasitý výsměch mých trýznitelů. Ani nevím, jak to udělali, ale největší nepřátelé si prý vždycky najdou možnost, jak druhému ublížit..
Toužím létat s nimi. Prohánět se po nekonečné azurové ploše nebe.. Volně, nespoutaně, nádherně..
Kap. Kap. Kap. Kap.. –Ten zvuk mě probírá zpět do reality.. Do téhle temné, kruté reality.. Zavírám oči a snažím se snít. Představit si, že jsem jednou z nich. Že se také dokážu prohánět po nebi.. Jen já.. Svobodná, šťastná..
Ne, nejde to!.. Proč ne?!.. Kap. Kap. Kap. Kap.. Zblázním se z toho!.. Vlastně je možná zázrak, že jsem to vydržela již takhle dlouho. Dlouho?.. Jak dlouho tu vlastně jsem?.. Vůbec nevím, naprosto jsem ztratila pojem o čase.. Možná pár vteřin, možná den, nebo týden, možná měsíc, rok, anebo možná celý svůj život.. Nevím..
S vypětím posledních sil se pomalu, ztěžka, namáhavě zvedám. Trvá mi to dlouho a prudce oddychuji. –Stálo mě to spoustu sil. Sil, které už dávno nemám..
Mé snažení doprovází jaký chrastivý zvuk. –To ten řetěz. Jsem k tomuto místu navěky připoutaná. Přikovaná. Doslova.. To mi udělali oni. Oni! Nenávidím je! Chci křičet. Chci vykřičet do světa svou nenávist, své otázky.. Ale nemůžu! –Sotva se nadechuji a vydechuji.. Každý z těch nádechů a výdechů mě stojí spoustu sil. vzduch v mých ústech hořkne a řidne.. Stále víc.. Vím, že můj konec se blíží..
Co jste mi to jen udělali? Proč?! Za co?! Čím jsem se provinila?.. Ne, nesmím dát najevo svou slabost. Vím, že přesně to oni chtějí. A já jim tu radost udělat nechci.. Nechci! Nesmím!..
Naposledy se zadívám tam, na to azurově modré nebe. Nebo spíš jen na ten maličký čtvereček, který z něj vidím.. Stále tam poletují ti ptáci. –Sice vidím jen jejich matné, černé obrysy, ale to mi nevadí. Dokážu si je představit. Vždycky jsem je milovala. Hlavně černé vrány.. Vlastně ani přesně nevím, co mě na nich tak fascinuje..
Již vím, co je mým posledním přáním. Až zemřu, chci se proměnit v jednu z nich. V černou vránu.. Létat si kde se mi zlíbí. Kdykoli a kdekoli.. Nevázaně, svobodně.. Prostě jen roztáhnout křídla a letět. Konečně se znovu proletět.. Konečně..

Umírám.. Nevím, co mě dál čeká.. Ale myslím si, že všechno je lepší než tohle. –Všechno je lepší než tohle! Naprosto všechno!.. Své oči nechávám až do poslední chvíle otevřené. Chci sledovat ty ptáky, ty nejúžasnější tvory na světě. Chci jim dokázat, – jim, těm za těmi dveřmi mého vězení – že se smrti nebojím. Že jí dokážu pohlédnout vstříc.. Umírám.. –Vlastně je to mé vysvobození..