Poselství

Anotace: Poselství budoucím generacím

Šel pouští,aniž by tušil kolik času uplynulo. Osamocený, žíznivý. Slunce se dralo kupředu skrze jeho vysušenou kůži, která nemohla dýchat pod tíhou písečných zrnek. Chtěl se dotknout života, chtěl najít nový smysl -odvahu vnášející do lidských očí naději. Padl k zemi, modlil se, plakal a náhle se objevil uprostřed třpytící se vodní plochy. . Nad jeho hlavou se vznášelo světlo. Světelné paprsky oživovaly každou část jeho těla. Prohnul se velkým nádechem čerstvého vzduchu. Ze světla se začal linout jemný hlas.

" Zachránil jsem tě. Kdesi v hloubi jsem objevil jasný plamen tvé naděje, která mne volala, prosila o pomoc…Mrzí mne však, že se tvá víra pomalu vytrácí.."
" Odpust. V nejtemnějších tmách jsem se modlil, prosil tě o pomoc…každý den jsem čekal na znamení, na zázrak, avšak zůstal jsem sám uprostřed hlubin"
" Lidé zapomněli na moji řeč, která každý den vpisuje svá slova do řeči světa. Duch se vytratil z lidských srdcí, a duše se skrývají pod nánosem smutku. Naslouchej svému srdci a nikdy nebudeš osamělý, neboť já jsem tvým srdcem."
Z vody vystupoval strom, jehož větve se tyčily k nebeským výšinám. Dotýkaly se hvězdného prachu dopadajícího do jeho dlaně. Světlo se začalo pohybovat blíž ke stromu, snad právě on byl cestou do nebe, pomyslel si.
" Strom života. Pod jeho kůrou se skrývá podstata světa. Jeho listy vytváří sny všeho živého. V kůře jsou zrozeny všechny řeči světa. Jeho kořeny vedou k branám pekel. Nad jeho korunou zpívají andělé. Vše je jedno: nebe-peklo, tma-světlo, noc a den, smrt, život, život a smysl. Bez smyslu by neexistovala podstata., bez slova řeč, bez řeči jazyk a bez srdce člověk. Tento strom vše spojuje. Je to naše naděje- srdce planety Země."
" Bojím se o něj. Co když jednou listy opadají, a větve se přelomí, kořeny budou zpřetrhány."
" Osud se vznáší ve vzduchu, není v mých silách ovlivnit každou minutu, zastavit hodiny budoucnosti. Mohu pouze doufat. Věř v zázraky, věř v naději, věř mému světlu jež je skryto ve tvém srdci a předávej má slova dál do myslí všech. Pak listy neopadají, kořeny přežijí a mé plameny neuhasnou."

Lehký vánek ovíjel jeho tělo. Otevřel oči a před ním se rýsovala oáza. Jeho víra byla zachráněna, jeho srdce bilo rychleji než dříve a oči uviděly svět v jiných, tak moc odlišných barvách. Doufal…Věřil…