Jeden den tak a druhý zas úpně jinak

Anotace: Jednou si nahoře a jednou zas úplně dole.. Věci se někdy mění tak rychle až se to člověku nelíbí... Věci o kteých se nám nezdá ani v těch nejhorších snech a nikdo si nepřipouští, že by ho něco takového mohlo potkat zrovna jeho...

„Pojďte si dál slečno Malá.“Vyzvala mne se sestřička, která právě vykoukla z ordinace. Tak jsem se zvedla a vešla jsem za ní do ordinace.
Mladá žena s dlouhými blonďatými vlasy sedící ve velkém koženém křesle, mě vyzvala ať se posadím na židli.
„Ahoj Katko, jak se máš?“pozdravila se mě s širokým úsměvem na tváří.
„Mám se fajn.“odpověděla jsem naprosto uvolněně.
„Tak se dáme do té patnáctileté prohlídky,co říkáš?“ Vstala a vydala se směrem k tabuli s těmi obr písmeny,na testování zraku.
„Zakryj si prosím tě jedno oko a řekni mi co právě vidíš.“A začala ukazovat na jednotlivá písmena na tabuli.
„T, k, e, b, l…“četla jsem. „No teda ty máš oči jako ostříž“pochválila mě lékařka, když viděla jak se čtením nemám sebemenší problémy.
„A teď se ještě podíváme na to, jak jsou na tom tvoje uší.“
„Dveře.“Zašeptala sestřička z rohu místnosti.
„Dveře“ řekla jsem okamžitě.“ „Slyšíš skvěle“ poznamenala doktorka, která si už zase hověla v koženém křesle. „Jsi naprosto zdravá.“ „Sestřička ti už jenom vezme krev a můžeš jít.“
„Pořádně si to přitlač…“ upozornila mě sestřička, když mi vytáhla jehlu z paže a podala mi vatový tampon.
„Měj se hezky a nezapomeň si tak za tři dny zavolat pro výsledky.“ Zavolala na mě paní doktorka, když jsem stála ve dveřích.
„Nashledanou“ pozdravila jsem, ale v tu chvíli jsem ještě netušila, že ji v brzké době vídat tak často, až se mi to nebude líbit.

Za tři dny

Zvedla jsem sluchátko, vytočila číslo ordinace a za chvíli jsem uslyšela vlídný hlas:
„Prosím… Tady ordinace dětské lékařky Bílé.“
„Dobrý den, tady slečna Malá, chtěla bych se zeptat na výsledky mých krevních testů…“
Telefon se odmlčel a za chvíli se ozval ten samý hlas, ale zněl už o poznání vážněji:
„Slečno Malá, budeme potřebovat, aby jste se na odběry dostavila ještě jednou, máme totiž podezření, že by jste mohla nakažena virem HIV…“
„Cože???“ Vyjekla jsem vyděšeně. „To není možné !!!“
„Zatím není důvod k obavám slečno Malá, že možné že to v laboratoři nějak špatně vyhodnotili nebo nějakým nedorozuměním zaměnili vzorky…“ „Teď je nejdůležitější, aby jste za námi co nejdřív přišla a testy jsme zopakovali a tím jsme vyloučili nějakou chybu a v opačném případě začali se včasnou léčbou.“
„Dobře, stavím se co nejdřív“ odpověděla jsem skleslým hlasem.
„A nebojte se, věřím že to vše dopadne dobře“řekl hlas v telefonu a zavěsil.
Jakmile jsem pustla sluchátko, všechno se ve mně zbláznilo.
„Já mám možná AIDS… to neee…“Proběhlo mi hlavě.
Nevěděla jsem co mám dělat, v té chvíli jsem byla psychicky úplně na dně. Jediné, co mě tak trošku uklidňovalo bylo to slůvko „možná“. Ještě mi ji přece nezjistili… Je přece docela možné, že vzorky krve v laboratoři zaměnili… to se přece občas stává… nebo ne?
Já jsem si pro svůj klid vsugerovala, že to možné je, a tak možná i proto se mi myšlenku na to, že bych mohla mít AIDS, podařilo z hlavy dostat poměrně rychle.
Druhý den ráno jsem šla na ty druhé odběry. Sice se mě všichni snažili všemožně uklidnit, ale i přesto to bylo docela obtížné, protože jsem měla takový strach z toho jak to dopadne, že sestřička musela vystřídat tří žíly, než se jí nějakou podařilo napíchnout, pak už jsme se jen domluvily, kdy si mám přijít pro výsledky.
I když mi máma říkala, ať pak jdu domů, pelášila jsem rovnou do školy. Nemyslete si, že jsem nějaký knihomol…To teda rozhodně ne. Já jsem tam totiž šla jen za jedním účelem – povědět to vše co se za poslední čtyři dny událo, mé nejlepší kamarádce Martině…
„Tak co se děje Kati?“ Zeptala se mě Martina, když jsme obědvaly.
„No víš… byla jsem na patnáctileté prohlídce…“ Začala jsem vyprávět hodně pozvolna.
„A?“ Zbystřila najednou Martina
„A no… no…“
„Co?“ Teď už Martina byla napjatá nedočkavostí.
„No… prostě se může stát, že mám AIDS…“ A bylo to venku. Cítila jsem jak se mi ulevilo, když vím, že už v tom nejsem sama.
„Ježiš to není možné!!!“ Vyjekla Martina, ale po pár chvílích novinku vstřebala a začala mě uklidňovat: „Neboj, určitě se spletli, ty nic takového mít přece nemůžeš…“
„Dneska ráno jsem byla na druhých odběrech, tak doufám, že budu v pořádku.
No nebudu si nic nalhávat,ono mi totiž nic jiného než doufat nezbývá.“
„Aha, neboj určitě budeš zdravá.“ Řekla mi Martina, a šla si rychle odnést oběd, protože zvonilo na hodinu, a matikář by nepřežil kdybychom přišly pozdě…

Zase jako minule jsem seděla v čekárně a sestřička vystrčila hlavu z ordinace…
„Další.“ Řekla a už už se zase schovala v ordinaci, ale jakmile mě uviděla naznačila mi, že mám jít dál já.
Uviděla jsem světlovlasou ženu v bílém plášti, jak jako obvykle sedí ve velkém koženém křesle, ale tentokrát už jsem tak vřelý usměv na tváři neviděla, a i já jsem byla o poznání nervóznější než bývám obvykle.
„Ahoj Katko,“ řekla paní doktorka. „Posaď se prosím.“ Na jejím hlase bylo poznat, že je nervózní, což u ní nebývá zvykem. V tu chvíli jsem pomalu začala tušit, co bude následovat v příštích několika vteřinách.
„Katko, naše nejhorší obavy se bohužel potvrdily. Tvůj test na vir HIV byl pozitivní, což znamená, že máš AIDS.“ „Nicméně je naštěstí ještě v počátcích, takže ještě ti můžeme hodně pomoct.“
V tu chvíli se mi můj celý až do teď docela spokojený život obrátil na ruby. Moje hlava pracovala na plné obrátky a srdce mi pumpovalo jako kdybych právě doběhla maratón. Z šoku mě vytrhl až vlídný hlas lékařky: „Katko… Katko… já vím že je to pro tebe hrozné, ale i s takovou nemocí se přece dá žít hezký život…“
Nevnímala jsem ji, seděla jsem bez života, a dívala jsem se na protější stranu místnosti.
Po chvíli jsem si zase začala uvědomovat svět kolem sebe. „Budeme ti dávat léky na posílení imunity, aby měl vir těžší práci,“ zaslechla jsem zase ten hlas.
„ Ještě se tě ale musím zeptat, jestli jsi v poslední době měla s někým pohlavní styk….“
„ Nevzpomínám si.“ Vykoktala jsem roztřeseným hlasem.
„ Já se tě na to neptám jen tak, je to totiž nutné, aby nás tvůj partner navštívil a mi mu mohli poskytnout odpovídající léčbu.“ Řekla žena se soucitným výrazem.
Usilovně jsem přemýšlela, mozek jsem měla zatemněný, ale nakonec jsem si přece jenom vzpomněla na tu krásnou noc, co jsem prožila s Martinem…
„Už jsem si vzpomněla… s Martinem Jílkem, toho určitě musíte znát, je to smolař na všelijaké úrazy.“
„Ááá Martin to je známá firma, tak v tom případě si nedělej starosti my se o něho už postaráme.“ Lékařka okamžitě věděla o koho se jedná.
„Tady máš recept na ty léky, brát 3x denně a při jakýchkoli potížích okamžitě přijď ano?“ Kladla mi na srdce lékařka.
„Ano jistě.“ Ujistila jsem ji.
Rozloučili jsme se a já jsem vyšla z ordinace. Slyšela jsem jak za mnou volá: „A drž se.“
Jakmile jsem vešla do čekárny opět se mi v hlavě vynořily ty strašné myšlenky na tu pomalou smrt, jenomže jsem nějak marně hledala to kouzelné slovíčko „možná“… Ne už tam není.
Je to bohužel krutá realita. MÁM AIDS!!!

Sedím na posteli ve svém pokoji a jen se tupě dívám na plakát s dvěmi žirafami, visící na protější stěně pokoje.
Jsem psychicky na dně… Lidově řečeno mám nervy v kýblu… Od toho co jsem zjistila, že jsem nemocná jsem nebyla ve škole.
Přepadají mě totiž návaly pláče a vzteku, takže sedět v klidu v lavici a ještě se soustředit na výklad profesora, bych opravdu nedokázala.
Když jsem byla zrovna v té lepší náladě (ale i ta stojí za houby) rozhodla jsem se zavolat Martině. Trefila jsem se, zrovna měli přestávku a tak mi to po chvíli vyzvánění zvedla:
„Prosím, Dvořáková…“
„Ahoj Marti, tady Katka“
„Jé Ahoj Kati, to jsem ráda, že jsi se ozvala. „Jak to, že nechodíš do školy?“
„No právě proto ti volám, byla jsem u té doktorky..“
„A jak to dopadlo?“ Zajímala se hned.
„Blbě, jsem HIV pozitivní.“ Při těch slovech se mi oči zalily slzami.
„Teda to je mi tě hrozně moc líto Katko. A kde jsi k tomu prosím tě přišla?“ Její veselý hlas se najedou změnil ve smutný kuňkajíci.
„Asi od Martina Jílka ze septimy.“ Vypravila jsem ze sebe s velkou námahou.
„ To je teda parchant.“ „No drž se, nám zvoní a píšeme test tak už musím.“ V telefonu jsem slyšela jak za ní proběhlo stádo lidí ve snaze nepřijít pozdě do hodiny.
„Ahoj“ řekla jsem, ale Martina už zavěsila.
Telefon s Martinou, mě sice zvedl náladu, ale nevím co to ve mně vyvolalo ale měla jsem z něho takový zvláštní pocit… Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale nakonec jsem se to rozhodla připsat té mé hrozné psychické přecitlivostí a tak jsem to nechala plavat.

Trvalo to několik dnů možná týdnů, než jsem byla schopná jít do školy. Sice jsem ještě pořád nebyla pořádně vypořádaná sama se sebou, ale mamka rozhodla, že není možné abych seděla pořád zavřená v pokoji, a zvlášť když jsou za chvíli prázdniny a uzavírají se známky. Takže se tam bohužel někdy ukázat musím.
Cestou do školy jsem se stavila za Radkou, spolužačkou s kterou vždycky chodíme společně do školy, ale otevřela mi její máma a řekla mi, že Radka už je na cestě do školy. Bylo mi to divné, že na mě nepočkala, když jsem s ní asi před dvěmi dny mluvila a říkala že na mě počká a zase půjdeme spolu. Mávla jsem nad tím rukou a šla jsem dál, ale to jsem netušila co mě čeká ve škole…
Vešla jsem do třídy a pozdravila jsem spolužáky, ale odezva byla velmi chladná, až skoro nulová. Ne, že bych potřebovala, aby mě všichni zdravili jako Ceasara, ale začínalo mi to vrtat hlavou.
Sedla jsem si do lavice a uviděla jsem na tabuli sdělení rodičům o školním výletě. Vytáhla jsem si žákovskou knížku, abych si to zapsala, ale zjistila jsem, že jsem si nevzala pouzdro. Tak jsem zavolala na kluka sedícího o lavici přede mnou:
„Vojto, prosím tě půjčil by jsi mi prosím tě propisku? Já sem si zapomněla pouzdro doma…“
Chvíli jsem čekala, ale nic neřekl ani třeba „Promiň, ale nemám nic co bych ti mohl půjčit.“ Prostě nic. Tak jsem to zkusila ještě jednou v domnění, že mě třeba neslyšel.
„ Vojto, nemohla bych si půjčit nějakou propisku, prosím?“ Nakonec se přece jenom otočil a řekl: „Promiň, ale nemůžu, to bych ji pak musel vyhodit…“ Na to jsem nic neodpověděla, nebylo totiž co. „Cože???“ Rozdrnčelo se mi v mozku, ale když jsem o tom začala jsem si uvědomovat co se stalo, oni ví že mám AIDS, a netuší co od toho mají čekat a tak se mi bojí půjčit i propisku… V souvislosti s tím mi okamžitě vytanula na mysli ještě jedna otázka: „Kdo jim to mohl říct?“ Ale i na to jsem velice rychle přišla. „Kdo je jediný, komu jsem to řekla?“ Martina.
Zatím co jsem byla usilovně ponořená do svých myšlenek, uběhla hodina dějepisu jako voda.
Hned jak zazvonilo, vyrazila jsem za Martinou, na druhou stranu třídy a řekla jsem jí, že bych si s ní potřebovala o něčem promluvit.Zajímavé bylo, že jako jediná se semnou bavila a tvářila se jako anděl, ale já jsem moc dobře věděla, že je to jen zástěrka, že vlastně jen kvůli ní se semnou nikdo nebaví a dalo by se až skoro říct, že ke mně mají odpor.
Když jsme vešly na dívčí záchody zeptala se mě Martina: „Tak co se mnou potřebuješ probrat Kati? Jo a s tou nemocí je mi to moc líto.“ A zatvářila se opravdu soucitně.
„No to je právě to… Tak tobě je to líto jo?“ Řekla jsem a nasadila jsem tázavý výraz.
„ Jo je… fakt… věř mi…“ Odpověděla mi a podívala se na mě jako kdybych se právě zbláznila. Evidentně neměla ani trochu páru o čem mluvím
„Fajn, tak mi teda vysvětli, jak to, že o mě celá škola ví, že mám AIDS a chovají se ke mně jako kdybych byla nějaká zombie, která je nakazí, když se ke mně přiblíží na dva metry.?“
„Ale Katko, já za to nemůžu, řekla jsem to jen Lindě a nikomu jinému…( pro vaši představu, říct něco Lindě, to je jak vytroubit to rovnou do školního rozhlasu)
„Já jsem jí říkala ať si to nechá pro sebe…“ bránila se Martina.
„Teď už mi je jedno komu jsi co řekla a neřekla. Podrazila jsi mě.“ Když jsem to říkala, snažila jsem se nerozječet, ale nešlo to… Potřebovala jsem to ze sebe dostat…
Pak jsem se sebrala a odešla a jediné co si z toho pamatuji, bylo jak jsem odcházela… Jak Martina stála jak solný sloup… Víc už nic, protože pak se mi opět oči zalily mořem slz.
Jestli jsem někdy předtím napsala, že jsem úplně na dně, tak jsem lhala, protože je to až teď,když jsem ztratila svou nejlepší kamarádku.

Tak a jsem zase doma, sedím opět na posteli a očima přejíždím po pokoji a přemýšlím o životě. Jak umí být krutý a nespravedlivý, když se mu zachce…
„Proč zrovna já jsem musela dostat AIDS?“ „Proč ne někdo jiný?“ „Proč?“Říkala jsem si . Ani na jedenu z těhle otázek jsem nedokázala najít kloudnou odpověď, která by mě uspokojila. Seděla jsem a rozjímala, když najednou někdo zaklepal na dveře…
„Kati, opravdu mám zrušit tu dovolenou ve Francii? A i ten jazykový kurz v Anglii? Není to škoda?“
„Zruš všechno, já nikam jet nechci!!!“ vyhrkla jsem na ni. „A jdi pryč.“
„Dobře, dobře jak chceš.“Řekla a odešla z pokoje, a já jsem pokračovala v brouzdání mými myšlenkami…
„Proč se mě všichni straní jen kvůli tomu, že mám AIDS?“ „Proč?“ „Vždyť jsem stejná jako všichni ostatní, akorát jsem nemocná.“ „A nemocných lidí je přece na světě hrozně moc a nikdo je za to neodsuzují …“ „ Tak proč mě ano?“
Dlouhé hodiny jsem o tom přemýšlela, ale bez výsledku. Myšlení těchto lidí jsem prostě nemohla pochopit. Nechápu to… Ale nejhorší ze všeho je to, že jsem strašně sama a nikdo mě nechápe.
A asi hlavně proto, jsem se po několika dnech utápění ve svých myšlenkách , jsem se rozhodla zajít na chat. Neměla jsem v něho nikdy důvěru, ale potřebovala jsem se někomu lidově vybrečet na rameno, a dokonce mi bylo úplně jedno že to bude někdo cizí. Tak jsem na tom byla špatně.
Dala jsem si přesně vystihující nick – OskliveKacatko2 a vešla jsem do místnosti „Ach ta samota“ a napsala jsem: Ahoj jsem hrozně sama a potřebovala bych se někomu svěřit a popovídat si… Bylo mi jasné, že mi moc lidí nenapíše, ale nenapadalo mě nic lepšího a tak jsem to tam poslala. Čekala jsem půl hodiny, hodinu a pak už jsem to chtěla vzdát ale někdo mi přece jenom napsal:

PetrPan: Ahoj Káčátko
OskliveKacatko2: Ahoj
PetrPan: Proč jsi tak sama?
OskliveKacatko2: Ale lidi mě odsuzují za to, jaká jsem.:-(
PetrPan: Aha, to mě mrzí a věř mi, že vím o čem mluvím, zažil jsem to.
OskliveKacatko2: To jsem nevěděla, ale jsem ráda že mě chápeš…
PetrPan: Povím ti svůj příběh, jestli chceš.
OskliveKacatko2: To bych byla ráda
PetrPan: Asi tak před rokem mě nakazila jedna holka AIDS…
PetrPan: Můj život se v jedné vteřině obrátil totálně na ruby, uzavřel jsem se do sebe a i když jsem později začal chodit zase do školy, žil jsem jen se svými myšlenkami. Po nějaké době si toho všimla jedna paní učitelka…
OskliveKacatko2: …
PetrPan: A tak ke mně jednou přišla a zeptala se mě, jestli nepotřebuji nějak pomoct… Normálně bych jí řekl že ne, ale byl jsem na tom tak špatně, že jsem jí to všechno, až do nejmenších podrobností vyklopil…
OskliveKacatko2: A co ona na to?
PetrPan: Pomohla mi, řekla mi, že to vše záleží na tom, jak se na to člověk dívá…
PetrPan: Tahle jediná věta mi změnila život. Uvědomil jsem si, že když budu uzavřený sám do sebe, tak si ten zbytek života co mi zbývá, vůbec neužiji a že ani ty kamarády, kteří mě budou chápat a pomáhat mi s takovým přístupen nezískám…
PetrPan: A proč ti tohle vše vykládám? Napadlo mě, že by ti to mohlo pomoct a že třeba i ten tvůj problém závisí na úhlu pohledu …
Seděla jsem na židli jak opařená, a nemohla jsem uvěřit tomu s kým si píšu – s někým, kdo má stejný problém jako já, vypořádal se s ním a teď žije úplně normální život!!!
Mezitím mí PetrPan napsal: Jinak já jsem Petr, ale to už asi víš.
OskliveKacatko2: Já jsem Kačka…
PetrPan: A můžu se tě zeptat co máš za problém, když teď už o mě víš prakticky všechno?
Ale to už jsem si nepřečetla. Právě jsem dostala totiž tu tolik potřebnou chuť do života.
A jak málo k tomu stačilo. V podstatě jedna jediná věta. Okamžitě jsem běžela za mamkou do kuchyně, aby nic nerušila, do Francie chci jet a o Anglii ani nemluvě…

Je konec prázdnin a já jsem se právě vrátila z jazykového kurzu v Anglii. Bylo to něco úžasného. Potkala jsem tam spoustu fajn lidí, s kterými jsme si to tam skvěle užili – chodili jsme na večírky, do restaurací, do kina… Troufám si říct, že to byl jeden z mých nejlepších zážitků v životě. Celou dobu jsem ale myslela na to, že nějak musím poděkovat Petrovi… Rozhodla jsem se, že mu napíšu e-mail.

Od: OskliveKacatko@email.com
Komu: PetrPan@email.com

Ahoj Petře
Omlouvám se, že jsem tak najednou zmizela, když jsme si povídali.
Hned ti to vysvětlím… Asi před měsíce mi doktoři oznámili že jsem HIV pozitivní a tak když jsi mi vykládal svůj příběh, uvědomila jsem si, že i s takovou diagnózu, jako máme my se dá žít plnohodnotný život. A právě to jsem si při povídání s tebou uvědomila, a musela jsem rychle letět za mamkou, aby nic nestornovala a to co nejrychleji, aby mi nikdo nezabral místo…
Právě za to bych ti chtěla moc poděkovat.
Kdyby jsi mi neotevřel oči, seděla bych na posteli a koukala do zdi ještě teď.
Právě jsem se vrátila z Anglie, kde jsem byla měsíc na jazykovém pobytu.
A ještě něco… Byla bych moc ráda kdybychom se někdy potkali, abych ti mohla poděkovat i osobně.
Měj se moc krásně a užij si zbytek prázdnin.
Ahoj
Katka

Asi nikomu se v posledních několika měsících tolikrát nepřevrátil život jako mě.Pomalu jsem klesala od horšího ještě k horšímu, ale pak jsem strašnou náhodou potkala Petra… A výsledkem bylo to, že jsem zažila ty nejúžasnější prázdniny mém v životě.
No řekněte, kdo by mohl zapomenout třeba na potápění v Rudém moří?
Ale konec snění, prázdniny za chvíli končí,a škola volá…
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Dnes slavím své 19. narozeniny, ale není to oslava podle mých představ… ležím totiž v nemocnici s chřipkou, a v ruce mám zapíchnutou kapačku. I přesto, že jsem hrozně slabá a i pouhé psaní mi ubírá hodně energie, stále si píšu deník… Aby jste tomu rozuměli…Píšu totiž svůj životní příběh a právě teď jste dočetli do konce toho, co jsem si za ty čtyři roky napsala.
Je tam v podstatě vše podstatné, až na jednu událost – setkala jsem se s Petrem. Nějak jsme si padli do noty a tak jsme spolu dál v kontaktu. Když zjistil, že ležím v nemocnici slíbil mi, že se za mnou přijde podívat. No uvidíme…
Psala bych ještě dál, ale přišla mi milá návštěva – Petr.
„Ahoj Katy, jak se máš?“ zeptal se mě vysoký hubený blonďák s velkou kyticí v ruce, který právě vešel do pokoje „Ahoj Peťo! Mám se no… nic moc, je mi docela špatně“ řekla jsem slabým hlasem. „Ale jsem moc ráda, že jsi za mnou přišel“dodala jsem rychle, když jsem viděla, jak přemýšlí jestli nepřišel nevhod.
. „Tak všechno nejlepší k narozeninám …“ popřál mi a společně s kyticí na nohy ještě malý balíček.
„To jsi nemusel…“ řekla jsem a hned ho začala dychtivě rozbalovat. Byl to malý plyšový medvídek a držel v ruce srdce s nápisem „Mám tě rád“
„Ten je kouzelný… děkuji moc“ poděkovala jsem a pokusila jsem se o úsměv.
Popravdě jsem ale k němu moc důvod neměla. Z ničeho nic se mi totiž udělalo hrozně špatně, ale nechtěla jsem, aby to na mě Petr poznal.
„Katy je ti dobře?“ Zeptal se mě, když viděl jak blednu…
„Je, neboj“Dělala jsem jako že nic, protože jsem si naivně myslela, že to za chvíli přejde.Ale ono to nepřecházelo, bylo to čím dál horší…
Cítila jsem jak se mi zavírají oči a moje ruce najednou ztěžkly, jako kdyby byly ze železa.
„Katy, slyšíš mě?“ slyšela jsem líbezný hlas
„Petře, jsem moc ráda, že jsem tě poznala a děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal.“ Zasípala jsem a pak už jsem jen vnímala jeho teplou ruku, kterou jsem křečovitě svírala. Po chvíli se mi jeho ruka vysmýkla. Určitě běžel pro sestru, jenže já jsem věděla, že už to nemá cenu…