Plním své sliby, Terezko..

Anotace: zvláštní, nereálný.. možná nesmyslný.. posouzení je přece na vás..

Plačtivé odpoledne. Kráčím po lesknoucí se ulici a v keckách mám podezřele mokro. Stejně jako na tvářích.. –Ale toho si nikdo ani nevšimne. Slzy andělů překrývají ty mé.. Vlasy se mi lepí na obličej, ale to je mi úplně jedno. Já chci jen jít. Dál a dál, někam daleko. Někam pryč. Utéct.. /A už se nevrátit?.. Kéž by../
Jdu, opět hluboce ponořena do toho svého snivého světa.. Právě tam, kde je mi nejlíp.. Vlastně tuhle realitu vůbec nevnímám.. Oči mám upřené přímo do země, odkud se na mě vyzývavě šklebí šedivé kamenné kostky..
Nezastavuju se, prostě jdu, sama nevím kam.. Nevím, jak se pak vrátím. –Vůbec nad tím nepřemýšlím. Dokáží se teď soustředit pouze na jedinou věc.. Na svůj svět. Ne, nesmím přestat snít. Teď ne. Kdybych to udělala, stalo by se něco hrozného, něco děsivého. Jako by mě právě tato předzvěst udržovala při vědomí, chápání, rozumu.. Její pavučiny mi visí přímo před obličejem a lačně čekají, kdy se do nich navěky věků zamotám.. Lapají po mě, čekají.. Čekají na mě už dlouho.. Vím.. A právě dnes to konečně vzdám. Nechám se jimi pohltit. Zamotat se do nich. Už to tu nemůžu dál snášet. Dnes, dnes nastal ten den. Nový začátek. Začátek mého konce. /Jak poetické../
„Paní?..“, ozývá se kdesi za mnou nějaký slabý hlásek. Zprvu ho ani nevnímám, to až když na mě zavolá podruhé. –Taky v tom nejspíš hraje svou roli i to, že mě nikdy nikdo neoslovuje „paní“..
„Paní?“, zaslechnu konečně a otáčím se. Spíš jen proto, abych zjistila kdo to na koho tak naléhavě volá. Neubráním se přitom myšlence na to, že ten volaný snad musí být hluchý.
„Není vám něco?“, přiblíží se ke mně asi sedmiletá holčička. Chvíli jen nevěřícně stojím a rozhlížím se kolem, abych se ujistila, že její otázka patří skutečně mně. Vzápětí však pochopím, že jsem se nemýlila. Její tázavý pohled a trochu zamračené obočí směřují přímo na mě.
„Ne, není..“, odpovím a na okamžik se na ni zadívám. Jen poněkud nepřesvědčeně zamrkala, ale ty své nádherné velké modré oči ze mě stále nespustila.
„A co tady vlastně děláš? Nemáš být doma?“, vyletí ze mě nakonec. Ani nevím proč. –Snad mě tahle dívenka něčím zaujala. Že si mě jako jediná všimla. Zeptala se mě..
„Ne.“, zavrtí hlavou až se jí ty dva nazrzlé cůpky rozlétnou do stran.
„A kde máš rodiče,že tě tady nechávají takhle se tu potulovat samotnou?“, nechápu.
„Nemám.“, odpoví mi prostě, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, ale já si přesto všímám, jak se jí v očích mihla temná křídla anděla smutku.
„A kde jsi?“, pokračuju v tomhle podivném rozhovoru jako by mne něco vedlo. Jako by mi cosi našeptávalo co mám dělat. Co říkat..
„Nikde.“, šeptne tiše a sklopí hlavu.
„Někde přece musíš být.“, namítám a přitom mě tahle dívenka začíná zajímat stále víc.
„Pověz mi to..“, přiblížím se k ní opatrně ještě o krok blíž. Hlavou mi plují matné myšlenky typu – proč to vlastně dělám? Co o ní chci vědět? Vidím ji přeci poprvé – a zřejmě i naposled – ve svém životě. /Který už brzy skončí../
„Teď ne.“, tvrdí mi stále to samé, ale já vím, že – ať už z jakéhokoli důvodu – lže.
„U pěstounů?“, zeptám se jí rovnou.
Neodpověděla, jen na souhlas trochu přikývla.
„A nelíbí se ti u nich?“, ptám se, i když odpověď stejně už znám.
„Já.. utekla jsem..“, zašeptá konečně po dlouhé a snad nekonečně se vlečící chvíli ticha.
/Musí to být vlastně dost zajímavý pohled. Sedmnáctiletá a na kost promáčená holka s pochybným stylem stojí uprostřed lijáku vprostřed chodníku, kde si povídá s asi sedmiletou holčičkou../
„Nechceš jít někam do sucha?“, začínám si najednou až nesnesitelně moc uvědomovat chlad a promáčené oblečení.
„Já..“, vyhrkne jen a zadívá se na mě pohledem vyplašené srnky.
„Neboj se.. Myslím třeba do cukrárny na něco dobrýho, nebo tak.“
„Zvu tě.“, mrknu na ni a povzbudivě se usměju.
„Tak.. dobře.“, svolí po chvíli vydáváme se zpátky, kde o pár ulic dál stojí jedna vyhlášená cukrárna.

„Tak, co chceš?“, ptám se jí, když konečně stojíme v teple a suchu před vitrínou s výběrem nepřeberného množství cukrovinek.
„Osladíme si život.“, zamumlám ještě, ale tentokrát jen tiše sama k sobě.
„Můžu kousek toho čokoládovýho dortu?“, koukne na mě nejistě.
„Jasně.. A já si ho dám taky.“, vyřizuju objednávku a ta holčina zabírá místo u jednoho ze stolů. U jednoho z těch, který jsou hodně daleko od oken.
„Hele, jak se vlastně jmenuješ?“, zeptám se když na stůl položím talíře s naší objednávkou. Stydím se, že jsem se nezeptala dřív..
„Tereza.. A ty?“
„Simča.“, usměju se a přisednu vedle ní.
Sedíme a nejprve se ozývá jen cinkot lžící a talíře.. Po chvíli se ke mně Terezka otáčí a začíná vyprávět.. Jak její rodiče zemřeli, že byla v dětském domově, ale pak si ji odtamtud vzali nynější pěstouni, které ale nemá ráda. Jsou na ni prý moc přísní a jen jí nadávají..
Vlastně mě dost zaráželo, že ví, co se stalo jejím rodičům a dokáže o tom takhle mluvit.. Obdivovala jsem ji. Ale nikdo před ní nic netajil. Bez obalu ji uvrhli do kruté reality. /Ze které já sama tak často zbaběle utíkám../
Je mi té nevinné dušičky líto. Takhle malá a prožila si toho víc než leckterý z dospělých. Nechápu ty její opatrovníky – jak jim ji mohli vůbec svěřit? Co je to za lidi?..
Vypráví mi a já poslouchám. –Jednou se dokonce rozplakala. Objala jsem ji a tiše konejšila – nakonec to pomohlo.
Pak poprosila ona mě, ať jí o sobě taky něco povím.. A já povídala. O tom, jak mi je smutno, protože se něco hrozného stalo. Ptala se mě co, ale já jí to nepověděla. –Ale jinak jsem k ní byla naprosto upřímná. Byla tady ve městě nová, protože dětský domov, ze kterého pocházela byl ve vedlejším městě. Popisovala jsem jí místa, která tu mám ráda a slibovala jí, že jí je jednou všechna ukážu. Smála se a najednou to byla úplně jiná bytost. Šťastná, spokojená.. –Stejně jako já. Terezka pro mě najednou byla něco jako mladší sestra o kterou se musím starat, ale nevadí mi to. Jako sourozenec, kterého jsem nikdy neměla..
Myslím, že něčím podobným jsem se pro ni za tu krátkou chvíli stala i já sama.. Slíbila mi, že se vrátí zpět ke svým opatrovníkům a já slíbila na oplátku jí, že zase přijdu.. Že se zase uvidíme a půjdeme ven. /Zvláštní spojení../

Zaplatila jsem a odešly jsme. –Až venku jsem zjistila, že venku už padlo příšeří, byly jsme vevnitř skoro něco přes hodinu a v těchto zimních dnech se stmívá brzy.
Dovedla jsem ji až před vchod k jejich – k jejímu novému – domu a rozloučila se s ní.
„A přijdeš zítra znovu?“, otočila se na mě s tím svým prosebným pohledem když jsme stáli před nízkou brankou toho domu.
„Jasně.. Vždyť jsem ti to přece slíbila.“, pousmála jsem se na ni.
„Neboj, já své sliby plním.“, dodala jsem ještě a ona mě místo odpovědi objala. /Malé děti jsou tak důvěřivé.. Nechápu, jak jim někdo dokáže ublížit../
„Tak zatím ahoj.“, zašeptala mi do ucha a vzápětí odpelášila po cestě k domu.
„Ahoj, Teri.“, zavolala jsem za ní a poté se také otočila k odchodu.

„Ty jsi tady!“, vyběhla šťastně druhý den dopoledne z domu a padla mi do náručí.
„No jasně, přece jsem to slíbila.“
„Můžeš ven?“
„Jo, - jim je stejně jedno.“, nepatrně se zamračila.
„Ale.. Ví, že jdeš pryč? Se mnou?“, ptám se a zadívám se jí přímo do těch dvou studánek.
„Ví.“
„Tak dobře.. –Něco jsem ti přinesla.“, vzpomínám si najednou a rozepínám svou tašku. Jsem tu přímo ze školy – dneska jsme skončili dřív, a tak jsem ještě měla čas skočit si do krámu.
„Jéé.. A co?“, zaplanou její oči nedočkavostí a tou radostí, kterou se umí radovat opravdu jen děti.
„Na.“, vylovím konečně v tašce toho plyšáka. –Včera se mi totiž svěřila, že je má ráda. Že jí pomáhají vydržet to tam. Že oni ji chápou.. Při té myšlence mě zaplavuje lítost. – Takové pocity by dítě přece vůbec nemělo znát..
„Jééé.“, vydechne nadšeně a div že mě neumačká.
„Ten je tak krásnej! A jak se jmenuje?“
„Jak chceš, je přece tvůj.“, říkám a snad s jakýmsi naplněním v očích sleduju, jak objímá svého nového medvídka.
„Dobře, já mu jméno vymyslím.. Děkuju.“, raduje se a její tvář celá září. –Je to úžasný pohled..

Dnes je to něco přes rok. Rok od toho deštivého zimního dne. –Po celý rok jsem se s ní setkávala. Ta její dětská nevinnost, to, jak dávala najevo své city. To, jak byla vždy upřímná a čestná. –Stokrát lepší než mnoho dospělých. Zamilovala jsem si ji. Kolikrát jsem se cítila jako její druhá mamka. –Jednou mi to dokonce řekla i ona sama.. –Byl to jeden z neúžasnějších okamžiku mýho života. /Takhle by mluvilo asi jen hodně málo náctiletých holek../
Ale pro mě je to tak. Je to pravda.. Byla to pravda..
Celý ten rok jsem jí pomáhala vydržet to tam – u jejích pěstounů. Nikdy si nestěžovala, ale já to na ní stejně vždy poznala. Vždycky.. Stejně tak, jako ona poznala všechno na mě. Nikdy jsem jí neřekla o tom, co se mi stalo ten den. Před rokem. Ne, chtěla jsem ji od toho ušetřit. –Od své kruté reality. Uchránit ji před ní. Ona si toho vytrpěla přece až moc. –Na svůj věk až příliš..
Nikdy jsem jí neřekla, že ten den, kdy jsem ji potkala jsem se dozvěděla, že můj nejlepší přítel zemřel. –V nemocnici, nehoda. Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat, ale ona mi pomohla. Ona a ten její dětský a nádherný barevný, úžasný svět, který mi ukázala.. /Proč ten minulej čas?!/

Musela odejít. Dozvěděli se o jejích pěstounech. Někdo přišel na kontrolu nebo co – nevím. Terku jsem pak už neviděla, podrobnosti neznám. Ani mi to neměla čas vysvětlit. Musela jít. Zpět do děcáku.. Plakala když ji odváděli. I mě v očích pálily slzy, prostě jsem si nemohla pomoct. Nešlo to.. Byla jako moje mladší sestra. Můj andílek.. Stala se jimi.
Nikdy na ni nezapomenu. Nikdy..
Dnes je to přesně tři měsíce, kdy ji odvedli. Kdy jsem jí slíbila, že ji navštívím. Že si ji najdu. Kdekoli. A musím to splnit, já své sliby přece plním. Vždycky..
Dnes, dnes je mi osmnáct. Mám vlastní byt, práci.. Možná jsem mladá, ale já si Terku najdu. Adoptuju ji. Jsem rozhodnutá.. Vlastně jsem byla rozhodnutá už dlouho, ale teprve teď mi to skutečně došlo. Teprve nedávno. Můžu, nic mi nebrání, tohle je můj život.. Byl to osud, že jsem ji potkala.. To ona si našla mě. Kdoví, kde bych teď byla, kdyby se mě tenkrát nezeptala : „Paní, není vám něco?“ – ta slova mi zní hlavou jako by to bylo včera.
To ona si našla mne.. A já si teď najdu ji. Ať mě to stojí cokoli..