Snaha zapomenout 3

Anotace: Třetí díl (:

"Áááá." vykřikla. O něco zakopla a letěla na zem. Tekla jí krev z dlaní. Najednou před sebou uviděla kapesník.
"Čim to je, že v mý blízkosti tak často padáš?" zubil se na Karen zase ten kluk z autobusu. Pomohl jí vstát. Chtěl jí oprášit, ale uskočila a začala se čistit sama.
"Neni načase, abychom se představili?" usmál se. Chytl jí za ruku a slavnostně se představil.
"Těší mě, krásná dámo, já jsem Steve." musela se zasmát.
"Já jsem Karen."
"Krásný jméno, pro ještě hezčí dívku." odhalil až oslnivě bílý zuby.
"Můžu tě tentokrát na něco pozvat?"
"Raději ne...Ale můžeme se projít." nabídla mu.
"Tak jo. Co třeba tam do toho parku?" zkameněla.
"Ne! Půjdem...Třeba na náměstí." Tam je hodně lidí, říkala si. Vyrazili a zanedlouho si povídali jako staří známí.

"Tak Steve řikáš?" smála se kamarádka rozpačité Karen.
"No jo...Je moc milej..." zčervenala. "Ale chtěl se se mnou jít projít do parku." Susan ji beze slova objala. Věděla, jako jedinná, co se Karen tehdy stalo a pořád si vyčítala, že tehdy z toho večírku, nešla domů s ní. Nic z toho se nemuselo stát.

"PŘIJĎ PROSÍM DNES V OSM DO RESTAURACE ROSA.MAM PRO TEBE PŘEKVAPENÍ.PA, STEVE" přečetla si pod lavicí SMS a pousmála se. Už se nemohla dočkat. A byla strašně zvědavá, co pro ni přichystal.

Večer:
"Mami, můžu teda ven?" zeptala se ještě jednou pro jistotu, i když byla už oblečená a připravená odejít.
"Jasně, zlatíčko, dávej na sebe pozor." políbila jí máma na tvář. "Přijď včas a nikde se netoulej. Hlavně ať tě doprovodí."
"Jasně, tak pa." zamávala jí ode dveří. Zabouchla je a vyšla před dům. Dala se do ní zima a proto zrychlila krok. Restaurace byla blízko, takže tam dorazila za pár minut. Jakmile ho uviděla, rozzářila se víc než lampa, pod kterou stál.

Pokusil se ji obejmout, ale vykroutila se. Smutně svěsil ruce a vešel do restaurace. Nějaké ženě v černém řekl své jméno a tu mu pověděla ať jdou za ní, že jim ukáže stůl.
Šli za ní a přišli k nádherně ozdobenému stolu pro dva. Karen se zářivě usmála a prohodila směrem ke Stevovi: "To kvůli mě?". Jen kývnul. Viděl, že jí to udělalo radost a tak byl šťastný. Ale věděl, že před ním něco tají a tak se to chtěl dnes večer dozvědět.

Když jim přinesli jídlo začal mluvit. Do té doby mlčeli.
"Víš...To že tady dneska jsme, není jen tak." začal a prohraboval se při tom vidličkou v bramborech.
"Já vim...Tak co se děje?" poprvé, od té doby co se znají, se mu podívala do očí. Měl je krásně hnědý a hluboký. Usmál se. Ale tak nějak starostlivě.
"Karen...Známe se už celkem dlouho. A já od začátku vim, že mi něco tajíš..."
"Nene..." řekla rozklepaně. Natahovala se pro skleničku s pitím, ale ruka se jí tak třásla, že skleničku zvrhla.
"To nic..." chytl ji za tu ruku. Tentokrát se mu nevytrhla.

"Tak co se děje?" zeptal se znovu.
"Víš...Máš pravdu, opravdu je něco, co jsem ti neřekla...Ale je těžký o tom mluvit..." po tváři jí stekla první slza.
"Tak nemu-"
"Ne!" přerušila ho uprostřed slova. "Je načase ti to říct...Ale nebude to jednoduchý..." z kabelky si vytáhla kapesník. On jí ho vzal z ruky a utřel jí obličej.
"Díky..." špitla.

"Minulý léto byl u kámoše mejdan." začala s vyprávěním.
"Samozřejmě jsem tam nesměla chybět. Takže sem vyrazila. Opila se a nějak nemyslela na to, že by mě měl někdo domů doprovodit. Šla jsem sama." po tvářích jí tekla jedna slza za druhou. Steve už je ani nestíral. Vysel jí na ústech a v očích měl čim dál větší starost a strach z toho, co mu řekne.

"Procházela jsem parkem a..." začala brečet naplno. Ostatní hosté v restauraci už se po nich otáčeli. Ale je to nechávalo chladnými.
"Nějaký chlap..." ubrus pod jejím obličejem už byl mokrý.
"Steve...On mě znásilnil." řekla a téměř nebyla schopná se nadechnout. Pláč jí úplně pohltil.
"Panebože...Karen...To...Já...To sem netušil...Promiň." zvedl se, pustil její ruku, obešel stůl a objal ji. Brečela mu na rameno, což po chvíli pocítil.