Zpověď na křídlech motýla

Anotace: Konečně jsem našla snad ty správná slova na vyjádření mých pocitů..čtěte a kritizujte..

Ráno bylo zvláštní, bylo škaredě, zataženo, jakoby už jsme nikdy na Zemi neměli spatřit to krásné modré nebe. Všude kam se člověk podíval viděl jen šeď. Šeď města, prázdných smutných dní, které mě čekají…
Stojím na ulici a vím, že se musím pohnout. Musím jít. Ztěžka zvednu nohu a udělám první krok. Pomalu a pomaloučku se dávám do pohybu, ale myšlenky jakoby zůstaly na tom místě. Jdu s prázdnou hlavou tou šedí města a všechno mi připadá neživé.. Jakoby vše strnulo či zahynulo. Neslyším jediný zvuk, ptáčci necvrlikají, lidi spolu nemluví, auta ztichla.
„Jak zvláštní je dnes den..“, zarazím se. Myšlenky se vrátili a s nimi i pocit prázdnoty. Nakonec nasednu do auta a jedu pryč. Už nevydržím ten smutek mrtvého města. Pryč někam do přírody, na venkov někam daleko, daleko od mrtvého města. Vystoupím v dobře známé vesnici a vydám se stezkou. Tou, kterou jsem chodila když jsem ještě patřila do světa živých.
Ne nejsem mrtvá, ale všichni okolo mě. Jsem mrtvá uvnitř a tak nemůžu patřit do normálního světa..
Dojdu k louce, kde jsem si jako malá hrála a sednu si na trávu. I přes nepřízeň počasí mi není zima, nechci aby mi byla. Zavřu oči a vzpomínám na to jaké to bylo, když jsem byla malá. Ta malá princezna s blonďatými vlásky a modrýma očima. Těma očima, které během smutného života zešedly. Jak naivní a plná snů, jak přesvědčená, že se můžou splnit a splní!
Dnes už je tomu jinak. Právě dnes je den, kdy jsem ztratila poslední ideály, poslední naivní představy o fungování života. Dnes je ten den, kdy jsem vstoupila mezi mrtvé. Lehnu si do vysoké trávy, která studí daleko míň než procitnutí do dospělého světa.
Něco mě pošimrá na tváři. Leknu se a doufám, že až otevřu oči bude tam on.. /Asi jsem stále ještě napůl ta malá holka, když doufám v nemožné…spíš já jsem tady ta nemožná/
Motýl! První živý tvor za celý den, který ke mně promluvil. Přemýšlím, co se mu asi stalo, že je také v tom stejném světě, do kterého jsem se dostala. Natáhnu před sebe ruku a motýl se na ni po chvíli usadí. Jemně, abych ho nevyplašila si ho vezmu do dlaně a dám si ho k uchu.
„ Motýlku, motýlku, co se ti asi stalo, že jsi tady se mnou?“, šeptám lehce do větru. „Taky ti někdo ublížil, také tě někdo zklamal? Nebo jsi jen zabloudil? Vím, že nemůžeš mluvit, tak ti povím já, co se mi stalo, chceš?“ Motýlek zaševelil křidýlky na znamení souhlasu. /Aspoň já si doufám, že to byl souhlas, naivka/ „Víš motýlku není to zase tak hrozné a vím, že na to budu jednou vzpomínat s úsměvem, ale teď mě to moc úsměvné nepřipadá. A dost se tím trápím. Vevnitř v mém podvědomí všechno umírá a zároveň se rodí něco nového a já nevím, jak se s tou změnou mám popasovat. Jedno ztrácím, druhé objevuji a moc mě to bolí. Neumím chodit v tom novém světě, v tom novém já…jsem v něm zcela ztracená….
Nevím, jestli chci něco nového! Nevím, nejspíš nechci nic měnit, chci nechat všechno při starém! Přece jsem byla tak spokojená, tak šťastná…tak šťastná… nejšťastnější osůbka na světě a pak přišla bouře a všechno co jsem si tak poctivě a dlouho budovala sfoukla jako vítr věž z karet… A přišlo umírání.. Mé umírání… Strašně to bolí, strašně moc… Po tvářích mi konečně tečnou slzy…Ty, které jsem potřebovala tehdy a ty které nepřišli. Nedostaly se nikdy ven, přes mou bariéru, kterou jsem si po bouřích postavila, aby už nikdy žádná neshodila mou věž z karet.. A tolik jsem je potřebovala..Dostat ven emoce, ty zrádné city, které ve mně vařili..
Po každé takové bouři jsem přišla o kousek sebe a svého srdce.. Nejprve víra..víra v sebe, víra v někoho jiného, víra v něco… Postupně jsem ztrácela další věci a dnes jsem na dobro ztratila sama sebe.. Ztratila jsem naději.. naději na štěstí, na lepší život. Hold i věštkyně někdy nemá svůj den. A proto jsem tady, motýlku, proto jsem ve světě prázdnoty. Ve světě umírání. Uvěřila jsem slovům – slibům – omluvám…
Pořád přemýšlím, jestli se můžu vrátit ke starému já, ke starému životu..Tolik bych chtěla zase věřit a být šťastná. Čím víc o tom přemýšlím, tím větší mám dojem, že to jde, ale jen tím posunu něco, co se musí stát…, něco, co je nutností světa. Tahle změna je asi dobrá, je pro mě dobrá, ale tak strašně bolestivá, že nevím, jestli ji zvládnu, jestli na ni přišel ten správný čas…“
Motýlek zaševelil křídli. „ Máš pravdu“, pošeptám do vánku „ je ten správný čas, i když načasování je špatné“ Poprvé za celý den se usměji..
„Veď mě motýlku, můj věrný průvodce, veď mě do nového světa, ze kterého jsi.. Veď mě a třeba najdu to, co jsem již ztratila. Víru, lásku, naději. Třeba to nakonec nebude tak špatné jak tady – tady už všechno totiž dávno umřelo..“