Motýli už přece spí..

Anotace: .. fialový motýlku.. co je pravda a co lež? budoucnost a minulost?.. já nevím.. // přemýšlela jsem, jak to objasnit.. možná by se to mohlo brát, jako taková časová přesmyčka.. pořád to samé.. celou věčnost..

Stojím v podkroví před starým oknem. Celý pokoj je zalitý úžasnou hrou světel. Rudá a zlatá záře mi osvětluje i obličej.. Je jeden z těch horkých, parných, letních dnů. Venku je dusno a sucho.. Dívám se před sebe se skelným výrazem v očích. Vlastně nevnímám nic jiného kromě svých myšlenek. Svých temných, černým suknem potažených myšlenek..
Zůstala jsem tu sama. V celém domě.. Panuje tu tak nezvyklé ticho.. Byla jsem zvyklá na křik a smích našich dětí.. Připadá mi to jako včera a přitom je to už tak dávno.. Jako by to všechno dávno odnesl vítr na svých lehounkých perutích zapomnění.. Kéž by.. Ale to ticho. Nedopřeje mi klidu. Mučí mě, poutá mě.. A já se dusím. Nemohu dýchat, marně lapám po čerstvém vzduchu. Marně.. Již tolik let..
Náhle mou pozornost přeci jen cosi upoutá. Motýl. Lehounký světle fialový malý motýlek.. Dosedl na parapet za oknem. Z posledních sil. Nevím, kde se tu vzal. Už je tak pozdě.. Motýli už přece spí.. Bojuje o život, třpytivými fialkovými křídly máchá v tom večerním podivně ztěžklém vzduchu.. Stejně je tak těžký a zhoustlý jen kvůli mně. To má bolest.. Jako by se dostávala ven všemi skulinami, všemi kouty a nakazovala všechny kolem. Všechny tam, venku.. Nemůžu tomu zabránit.. Snad ani nechci.. Venku.. Tam už jsem nebyla hodně dlouho. Mezi lidmi.. Mezi rádoby přáteli a příbuznými. Ne, nikdo mi nezůstal, ani mí nejbližší a nejmilovanější.. Můj manžel, mé děti.. Pětiletá dcerka a teprve dvouletý syn.. Byli jsme tak šťastní.. Mohli jsme být dosud.. Všechno změnilo jen těch pitomých pár vteřin.. A já tam s nimi nebyla. Nevím, jak zněla jejich poslední slova, jaké byly jejich poslední myšlenky.. Děti zemřely hned na místě.. Manžel v nemocnici.. Nevydržel to ani do mého příjezdu.. Proč ne?!.. Pořád je miluju.. Pořád mám všechny ty vzpomínky. Ne, nevymizely, nevybledly jak se říká. Jsou stále stejně bolestně kruté a ostré..
Po tváři mi proudem kanou slzy. Už zase. Vlastně to u mě přestává být něčím zvláštním.. Znovu se podívám na toho motýla, vlastně ani pořádně nevím proč. Nejspíš se potřebuju něčím rozptýlit. Čímkoli..
On už svůj boj vzdal. Nyní nehybně leží na tom parapetu. Jeho křídla leží volně a nespoutaně. Vypadá klidně.. Motýl.. Miluju motýly. Závidím jim jejich volnost. Jen tak si létat, kamkoli a kdykoli.. Musí mít úžasný život..
Náhle se odkudsi přihnal slabý vánek. Téměř bych ho ani nezaznamenala a není se co divit, stojím přece za oknem.. Ale poznávám to právě podle motýla. Vánek ho jemně chytl a snesl na zem. Přímo pod mé okno. Tam nyní bude navěky sladce snít svůj sen.. Svůj sen plný květin a slunce..
Vlastně si trochu připadám jako on. Vzdal se, stejně jako se vzdám i já.. Nevím, jako by mi otevřela celá tahle kratičká scéna oči.. Najednou jsem ale rozhodnutá.. Otvírám okno a vylézám na jeho okraj..
Naposledy se zadívám na tu úděsnou výšku pod sebe a hlavou se mi mihne myšlenka na motýla.. Je tam, někde pode mnou.. A já půjdu za ním.. Ten slabý vánek je tu stále, jemně čechrá mé vlasy jako poslední pohlazení před věčným spánkem.. Na tváři se mi objeví něco, co snad možná dokonce vzdáleně připomíná úsměv.. Můj obličej je jako gumová maska, cítím každý z těch pohybů. Jako bych už dávno zapomněla se smát.. A možná je to pravda..
Stále pláču a mé slané slzy dopadají do výšky pode mnou.. Jednou nohou vstupuji do toho prázdna, odhodlaná jako ještě nikdy a pro nic ve svém životě. Jsem rozhodnutá.. Pomůže mi to. Tohle je jediný způsob jak zapomenout. Škoda, že jsem to pochopila až teď.. Díky ti, motýlku..
„Miláčku..“, ozývá se najednou kdesi za mnou.
„Miláčku!! Co tě to proboha napadlo?!“, otáčím se a nemohu uvěřit vlastním očím. Můj muž. Je tam! Stojí tam na samém prahu pokoje a v očích má zděšení..
„Mami.. Maminko?..“, slyším krůčky po schodech a dětský hlásek..
„Ne, počkej zlatíčko, uvidíš maminku za chvíli, ano?“, zatlačí můj muž naší dcerku zpátky do chodby a zavírá dveře. Hned nato se rychlými kroky začíná přibližovat ke mně..
Nechápu. Co tu dělá? Co se to stalo? A co tu vlastně dělám já?!
„Pojď dolů, lásko.“, šeptá na mě něžně a pomáhá mi slézt dolů.
„Co tě to napadlo? Neboj, všechno to bude v pořádku..“, říká a já ho poslouchám. Tak trochu si připadám jako malé důvěřivé dítě, které bez řečí udělá vše, co se mu poví..
Sedáme si na starou pohovku a manžel mne objímá kolem pasu. Mám mu všechno vypovědět. Chce vědět proč jsem to chtěla udělat. Co je špatně.. Má tolik soucitu, lásky a něžnosti.. Miluje mne. A já.. Nerozumím. Ničemu..
„Ne, já nechtěla.. Já jen myslela.. Mně se zdálo, že..“, nedokážu to vysvětlit.. Jsem vyděšená a zmatená. Co se to tady vlastně děje?
„To se vysvětlí… Všechno se jednou vysvětlí, neměj strach. Já tu budu. Navždy s tebou a pro tebe. My to zvládneme.. Společně.. Ano?“, hladí mne po vlasech a ten konejšivý a jednotvárný pohyb mne zvolna uklidňuje. Vždycky mě to uklidňovalo a on to moc dobře ví..
„A kde je naše dcerka?“, ptám se.. Chci si ji obejmout. Dotknout se jí, abych mohla uvěřit, že tohle celé není jen sen. Abych se přesvědčila o tom, že tohle není jen nějaká posmrtná vidina. Možná že jsem skočila a teď vidím tohle.. Možná ne. Jenže co je tedy pravda a co je jen lež? Nevím..
Neodpovídá, ale ihned se zvedá a znovu otvírá dveře.
„Tak pojď , princezničko.“, vyzývá naši dcerku a ona vchází do dveří. V tu chvíli se mé srdce málem zastavilo a hned poté téměř roztříštilo na milion kousků..
Do pokoje vchází malá sotva tříletá holčička. Ale je to má dcera, poznávám ji.. Ale je mnohem mladší.. A kde je tedy Samík? Můj syn?
Holčička mi radostně padá kolem krku a nadšeně cosi vypráví.. Nedokážu se na to soustředit. Nedokážu vůbec nic. Je tohle realita a tamto byl sen? Snad jakési okno do budoucnosti? Tohle mne tedy jednou čeká? Ještě čtyři roky štěstí a pak tohle? Smrt, neštěstí, žal?.. Ne, to ne.. Mohu to změnit. Teď, když o tom vím..
Ale.. Nebo je sen tohle? Jsem mrtvá?
Nic nechápu.. Když.. Ano, už vím!..
„Počkáte tu na mě chvíli? Musím jít na okamžik ven, pak mi povíte zážitky, ano?..“, oznámím a to už jsem venku z místnosti, kde jsem je oba nechala.
Běžím po strmých schodech. Vím, kde najdu odpovědi.. Ven, rychle musím ven, před dům. Pod okno našeho podkroví. Hledám.. Mé oči pátrají po vyhřáté zemi. Slunce zapadlo už skoro celé a jeho poslední paprsky mi poskytují poslední zdroj světla.
Pátrám po zemi a skutečně. Po chvíli skutečně nalézám to, co hledám. Malý fialový motýlek. Leží tu opuštěně na zemi. Tak malý a bezbranný.. On prohrál svůj boj. Proč prohrál?! Aby dal novou šanci mně? Mohu se jen dohadovat..
Tohle je má nová šance, zabráním tomu! Klekám na zem a několika rychlými pohyby v ní vyhlubuji malinkou vcelku mělkou jamku. Pak do ní pokládám toho lehounkého motýlka, který se v mých dlaních už skoro ztratil.. Znovu přikrývám a upravuji ten podivný hrob. Sama nedokážu přesně určit proč to vlastně dělám.. Ale vím, že musím. Jako bych se tak ujišťovala, že takhle se mé štěstí a naděje už znovu nevytratí..
Hned poté se rozbíhám zpět k domovu. Je mi jedno, co se to stalo, ale vím, že je to má nová šance. Netuším proč. Proč zrovna já. Nedokážu to pochopit, ale už se o to ani nesnažím..
Rychle vybíhám schody a vstupuji do podkroví, kde na mě jistě už čekají. Mí milovaní.. Manžel, který mne tak moc miluje a malá dcerka.. Děti potřebují mámu.. Rodiče..
Konečně jsem tady.
„Jsem tady!“, oznámím šťastně a rozhlédnu se kolem.. Ale. Něco není v pořádku. Oni.. Oni tu nejsou!!.. Ne, to ne.. Třeba šli jen dolů..
Znovu běžím po schodech a zastavuji se snad ve všech pokojích. Nahlížím do každého z nich a zároveň mne společně s každým prázdným pokojem opouští naděje.. Ne, nejsou tady! Volám je, křičím, ale nikdo se neozývá.. Nevím ani, jak dlouho to trvá..
Nakonec znovu vybíhám až nahoru.. Zastavuji se u okna.. Venku už panuje podivné šero.. Dívám se z něj kamsi daleko za obzor a má mysl víří bezpočty teorií a myšlenek.. V očích se mi odráží maličký žlutý motýlek, ale já ho nevidím. Nevnímám vůbec nic.. Motýlek bije křídly o sklo ve svém posledním souboji se životem.. Jenže motýli už přece spí..
Zavírám oči a jediným pohybem vztahuji ruku přímo před sebe.. Otvírám okno. Nechci už nic slyšet. Ty kroky na schodech, volání mého manžela.. Ne, znovu už ne..
"Miláčku..", ozývá se kdesi za mnou..
"Miláčku!! Co to-"..
Letím temnou nocí.. Slunce již zapadlo docela. Letím.. Jako motýl..