Podzimní Rodinná Tragédie

Anotace: inspirace z jedné písničky..

"Neumírej.. nenechávej mě tady.. prosím.. moc tě prosím.."

Pořád se mu v hlavě vybavovala ta slova , která řekl svému synovi, těsně předtím než naposledy zavřel oči. Jeho dech byl pořád slabší a slabší, až nebyl vůbec. A on to celé viděl. Seděl vedle něj, držel ho za ruku a se slzama v očích pozoroval, jak se mu jeho syn pomalu vytrácí ze života. Jakmile přístroj, na který byl jeho syn napojený, začal vydávat ten hnusný, vtíravý a jednotvárný zvuk, se zděšením stiskl jeho ruku a zavolal, až hystericky, doktora. Ten ho vykázal na chodbu, kde musel čekat nekonečných dvacet minut. Nejdelších dvacet minut v jeho životě.Po tolika minutách vyšel doktor ze dveří a podíval se na něj pohledem, ze kterého se nedalo vůbec nic vyčíst. Tatínek kluka, který právě zemřel doktorovi pod rukama, na něj koukal vyzývavým pohledem. Doktor sklopil hlavu a zadíval se do země. Najednou ho hrozně zajímala barva jeho bot. Otci to okamžitě došlo. " Ne.." vypadlo z něj akorát. Sesul se podél zdi a dal si hlavu do dlaní. Slzy se nekontrolovatelně kutálely po jeho tváři. Těžko se se synem loučil.

Každý den chodil k jeho hrobu, měnil květiny za nové, povídal si s ním. Věděl, že ho slyší, že je tam s ním.

Zastavil se na cestě vedoucí ze hřbitova. Byla zasypaná podzimním listím, ze kterého hrály všechny barvy. Byl podzim. Chtěl se dostat někam, kde budou všechno vědět, kde dokážou odpovědět na všechno na co se zeptá. Možná tam chtěl zůstat , stát a poslouchat tu divnou melodii.Byl podzim. Město hrálo ve všech barvách. Nebyl si ničím jistý, nic nevěděl, v hlavě měl totálně prázdno.Jediný co věděl, co je, co je jistý, že přišel podzim a že bude padat listí.

Dny, které mu dají trochu světla a pak velkou dávku tmy. Usadil se na lavičku. Už se mu nechtělo pryč. Seděl tam a poslouchal. Pozoroval padající listí, tvořící divný tvary. Vzpomínal. Na syna. Seděl tam dlouho do noci. Pak se zvednul a pomalým krokem se vydal pryč. Z po za stromu ho pozorovaly dvě hnědé oči, dokud jeho stín nezmizel za rohem. Oči, které patřily jeho synovi. Sledoval ho celou dobu.Nemohl.. nemohl na sebe upozornit, nic.

Vrátil se zase tam, kde byl teď jeho "domov". V hlavě měl pořád poslední slova otce, která vnímal, než nedobrovolně zastavil jeho dech.

Jeho tatínek mezitím doma usínal, s myšlenkami na posledních pár slov, která řekl svému synovi. Zavřel oči a ponořil se do říše snů. Napořád..