Vrátit se domů

Anotace: Tak tohle je povídka do jedné letošní soutěže, nepočítám, že by se umístila. Já ale ráda píšu tak proč ne...

Zinkové víčko dopadlo beze zvuku na sněhově bílý koberec. Koupili ho loni spolu napadlo ji. Teď tu bezvládně seděla. Tu noc její chuťové pohárky poprvé poznaly chuť alkoholu. Bylo jí sedmnáct. Sedmnáct let to vydržela. Sedmnáct let byla naprosto beze skvrny. A teď? Cítila jak jí nápoj otupuje mozek. Zbavuje ji starostí a problémů. Mění její tělo ve vláčnou, beztak už prázdnou schránku. „Takhle to je vždycky?“ ptala se sama sebe a poprvé po týdnu pláče a probděných dní i nocí zavřela víčka a usnula.
Ráno ji probudilo zuřivé bouchání na dveře: „Vstávej! Přijdeš pozdě do školy! Už je půl osmý! Co děláš vlastně doma?“ Rozlepila své unavené oči. Půl osmé. To je toho. Škola už dávno začala, tak kam spěchat. Bolest hlavy jí ani nedovolovala se zvednout. Poprvé se napila. Porušila svůj vlastní kodex zakódovaný někde uvnitř. Proč? Proč ji k tomu donutil? A pak že je dal dohromady. To bylo řečí. Bůh. Nevěřila v něj. Už ne. „Jdu si lehnout. Já vím, že tě mrzí co se stalo. Chápu, že nemáš lehké období, ale zkus to nějak překonat. Budu ti držet palce,“ ozvalo se zpoza dveří. Dívka se pohnula v křesle. Dříve tak zdravě vypadající světle hnědé vlasy jí teď splývaly v mastných pramíncích kolem obličeje. Dříve zářivě hnědé oči zračily dnes jen prázdnou duši. Byl v nich smutek a samota. Červené žilky v bělmu mohly značit drogy, alkohol a nebo pouze nespavé období. Zamžourala očima po prázdném pokoji. Najednou jí vypadla lahev Vodky na zem a zbyteček obsahu, jež v ní zůstal, se rozlil po zemi a začal se pomalu vpíjet do bílých vláken. Zapřela se rukama o kožené křeslo a stoupla si. Změna polohy jejímu tělu vůbec neprospěla.
Jehličky v její hlavě a vypálená rána v jejím srdci ji nutila vymyslet únikový plán. Nemohla jít do školy. Dnes ne, stejně jako tak tam nebyla poslední týden. Těch slz co smáčely její polštář, těch prázdných minut už uplynulo tolik. Jeden týden a život se takhle moc změnil.
Vzala batoh a odemkla opatrně dveře. Pomalým krokem prošla potichu celým domem. V kuchyni zapnula varnou konvici. Z kredence nad linkou vyndala červený hrnek, obohatila ho o dvě lžičky kávy a lžičku cukru. Kuchyň polila vůně kávy.
Zahlédla svůj odraz v zrcadle. To velké zrcadlo. Tenkrát ho tak moc chtěla. Kolikrát se před ním jen tak z legrace natřásala. Zkoušela různé účesy. Tolikrát jí tu sliboval mocná slova lásky. Ano, přesně tady v těchto dveřích u tady toho zrcadla. Kde skončily ty krásné chvíle? Kdo spálil ty mosty?
Červené střepy se roztříštily o zrcadlo, na němž zůstala jen prasklina ve tvaru pavoučí sítě. Zbarvená černou kávou kapající na podlahu. Tohle byla teď její pravá tvář – matná, neviditelná, rozbitá. Opustila byt, stejně tak jako svůj starý život. Potřebovala nechat všechno za sebou. Vymazat spoustu vzpomínek.
Rozeběhla se do slunečného rána. Oči přivřené jako siamská kočka, slunce ji oslepovalo. Nenáviděla světlo, znak naděje, znak míru, Utíkala ulicemi. Zastavil ji až pohled na masivní bránu. Čas se už dávno podepsal na pozlacených soškách zdobící sloupy obvodu tohoto honosného místa.
Posadila se. Opět se jí spustily slzy. Tak moc ho nenáviděla, tak moc. Věřila mu, věřila v něj a on jí sebere jednu z nejcennějších věcí. Její srdce opět zkamenělo, její smysly otupěly. Její život se zdál být minulostí. Tiše, pořád dokola opakovala: „Proc? Proč teď? Proč já? Co jsem udělala tak špatného?“ Paprsky slunce dopadajícího na její záda a temeno hlavy najednou ochladly. Cítila přítomnost nepřítele, která ji donutila se otočit.
Vítr hrající si s blonďatými pramínky neznámé dívky ji doháněl k šílenství. Vypadala jako anděl. Paprsky slunce obkreslovaly křivky jejího těla, dlouhé nohy, úzký pas. Chyběly jen křídla. Tak moc jí připomínaly svět ve kterém dříve žila. Svět víry, náboženství. Byla tou malou ovečkou Boha jako miliony lidí a dnes?
Prázdný pohled, ty oči ji tak moc spalovaly. Tak chladné, zamrzlé, bez citu. „Slyšíš ten vítr? Má tak kouzelnou moc. Může se dotknout kohokoliv i těch co mezi námi už nejsou. Cítíš, jak tě objímá?“ vyšlo z jejích úst. Tak jemně, tak něžně. Proti ní se cítila špinavá. Byla zkažená a nezasloužila si žít. Odvrátila oči, ale její obraz měla pořád před sebou. Pořád ty jedny oči. „Vítr nemůže objímat,“ odpověděla jí ironicky. „Možná máš pravdu, ale možná nedokáže obejmout ty, kteří o to nestojí.“ „Běž pryč! Ničí přednášky nepotřebuji!“ „Myslím, že chvíli zůstanu,“ pronesla sedajíc si vedle ní. „Co ode mě chceš?“ utrhla se na ni opileckýma očima. „On tě potřebuje. Bolí ho to, co se stalo.“ „Všechno jsou jen řeči. Jdi pryč!“ Nevinný úsměv, možná z ní mluvilo bláznovství, ale její slova šla z toho ledového srdce: „Cítíš ten vítr? On se tě opravdu dotýká!“ V tu chvíli ji objala. Ovinula ji ruce kolem ramen a políbila ji něžně do vlasů. „Hnusíš se mi,“ odstrčila ji Lena, zvedla se a opustila brány hřbitova.
„Občanský průkaz, prosím,“ vyslovila žena v modré uniformě. Lena tu ve svém dětství prožila spoustu let. Přespávali tu s matkou často kvůli jejím obchodním jednáním a všichni ji tu znali, takže se sem mohla jít občas schovat přes noc zdarma když byla na zábavě. Tato žena zde byla nová, neznaly se. Polil ji studený pot, když podávala roztřesenými prsty zelenou kartičku přes pult. “Promiňte slečno, ale vám ještě nebylo osmnáct, nemohu vás tu ubytovat,“ ušklíbla, „proč potřebujete přespat v hotelu? Utekla jste snad z domova?“ „Myslím, že vám do toho nic není! Na shledanou,“ otočila se na podpatku a vyrazila ze dveří. Naneštěstí do někoho vzápětí vrazila. Zvedla oči a znova byla v těch spárech. Zase ty prázdné oči. Tak bolestivé, tak sladké. „Promiň,“ vyšlo bezmyšlenkovitě z Leniných úst, při těch slovech se chvěla a nechtěla je říct, nechtěla je vyslovit, nechtěla mít s dívkou proti ní nic společného. „To já se mám omlouvat, koukám do země a nevšímám si okolí,“ usmála se, „ty bydlíš tady?“ Obě se otočily na vstupní dveře hotelu: „Už ne.“
„Proč pořád chodíš na ten hřbitov? Viděla jsem tě tam tolikrát. Kdo je ten kluk?“ ptala se neznámá Leny, když seděly uprostřed parku na lavičce. „Snad kdo byl ten kluk ne?“ „Víš, nevěřím tomu, že je mrtvý, možná teď konečně žije! Možná je na místě, které mu bylo souzeno, které mu bylo určeno!“ „Co ty o tom víš? Přijdeš si sem. Mluvíš na mě a myslíš jak nejsi chytrá? Tak já ti něco povím! Mě nezajímá, kdo jsi, co po mně chceš, ani o co ti jde. Mě nezajímáš ty, ani tvoje řeči, takže když dovolíš, já jdu,“ otočila se Lena na podpatku a utíkala parkem pryč.
Kapky vody bubnovaly o listy stromů. Vzduch byl teplý a všude bylo cítit čerstvé pečivo. Lenin žaludek se svíjel v křečích, už dva dny nejedla. Dala by cokoliv za skývu chleba, za kousek okoralého rohlíku. Její myšlenky byly jako smečka vlků – za potravou by šly i přes mrtvoly. Teď a nebo nikdy. Natáhla se přes okraj košíku, když v tom ji nikdo chytil za zápěstí: „Nedělej to! Mají tady kamery.“ Lena zvedla oči, koukala se přímo do objektivu jedné z kamer velkoobchodu, ve kterém se v poslední chvíli rozhodla zabít poslední kousek hrdosti a morálky. Tolikrát ji učili, že se nekrade, nepije, neberou se drogy a ona přesto jednu věc po druhé porušovala. Podívala se zpět na své zápěstí, cizí ruka ji stále svírala a mírným tlakem se ji snažila odtáhnout pryč.
Usrkla si horkého čaje. Už více jak hodinu seděly mlčky vedle sebe v bytečku uprostřed města. Prázdné oči Lenu celou dobu propichovaly. Snažila se jim utéct, ale pronásledovaly ji, budily v ní zoufalost, strach. Zvedla se a popošla k Leně, stála nad ní a pozorovala její temeno hlavy. Foukla jí do vlasů, pár se jich nadzvedlo a beze zvuk opět spadlo. Políbila ji do vlasů. Ruce ji obepjala kolem krku: „Teď nemůžeš odejít, teď už ne.“ Lena se otočila a opět se zadívala do oněch očí, políbila ji. Věc, která pro ni byla tabu. Věc, kterou tisíce lidí odsuzují. Věc, která jí teď přišla naprosto samozřejmá. Polibek. Obyčejný, ale přesto něčím výjímečný. Krátký, ale jakoby měl trvat celý život. A najednou rána, výstřel, pach krve. Cítíte jak tělo nad vámi těžkne a chladne, pomalu se sune k zemi.
Lena vyskočila na nohy, doběhla k oknu, ale nikoho nezahlédla. Vrátila se k dívce na zemi. Vzala její ledovou dlaň do své a slibovala jí, že všechno bude v pořádku, všechno se vyřeší. „Ne Leno, tady končí můj čas. On mě potřebuje zpět, volal mě k sobě už dlouho, to já chtěla zůstat tady, tady s tebou. Ale teď musím jít. Modli se k Bohu, staň se opět jeho ovečkou. Vzal si Rica jen proto, aby mohl žít. Riko tě miluje, čeká na tebe. A já budu čekat s ním. Až se naplní tvůj čas, přijdem si pro tebe. Já se vrátím,“ vydechla z posledních sil. Venku se ozvala policejní siréna. Domem se nesl dupot lidských bot. Lena si lehla vedle těla mrtvé dívky.
Uplynulo několik měsíců. Lena v bílém plášti stála na balkóně a rozhlížela se na krajinu kolem. Už několik měsíců nepromluvila, už několik měsíců se nedívala na lidi kolem sebe. Tenkrát ji její matka začala hledat a tenkrát ji policie našla a zabila tu, co jí byla nejblíže. Zabili člověka, který svou čistotou skvrnil tento svět. Byla vůbec člověk? Lenu napadalo tisíce myšlenek, ale žádná nedovedla vytěsnit tu jedinou důležitou – volnost, touhu po volnosti. Shodit ty okovy, jež ji nutily jíst prášky a tvářit se podle představ okolí. Přelezla zábradlí. Ucítila lehký vánek ve tváří. Byla volná. Pro tuto chvíli ano. Zrodil se nový život.