Pro věčné DĚTI a jejich hvězdy... / 1 /

Anotace: Děkuju za inspiraci múze z vedlejšího domu, co mně včera potají přišla dát pusu na dobrou noc.. Delší povídka, rozdělená na dvě části..neřešte to:( radši...

Není nic lehčího než naučit děti dívat se k nebi. Stejně tak jako zoufalé navádět k záchranným bodům, hvězdám. Mnohem težší ale je, nést za své rady následky, když se nebe z ničeho nic prostě zatáhne. Jako nyní....
§
Hvězdy se schovaly pod tmavé mraky. Ochranná křídla mrtvých maminek, pro chvíli něhy. A pocit jemnosti rukou s vůní pomerančového JaRu z reklamy před třinácti lety. Pochopení a lásku. A snad proto je nad našimi hlavami zataženo a uvnitř tak zvláštně -mrazivě- chladno. Avšak neprší....
A ona jediná je chápe. Až moc dobře, asi že by taky chtěla....
-
-
" Maminko, co s rozumem ve třech letech ? Vždyť je akorát na obtíž..."
(( Talíř ze svatební výbavy s drobnými kvítky, malými malovanými růžičkami, dopadl na studenou zem. Svátečně, bez rozpaků. Jeho hrana nestačila ani zazvonit a už byl roztříštěný na milion kousků, co nenosily a zkrátka nenosí štěstí. Nikomu, natož jí. Asi tak tříletá holčička se dvěma blonďatými cůpky a gumičkami s beruškami, sedící u velkého stolu / za kterým není moc vidět- účel / s miskou krupicové kaše, se hrozivě lekla a potichu se rozplakala. Jen pár slz, o nic nejde. Nikdo si toho beztak nevšiml, nebylo to nic neobvyklého. A navíc otec za zvuku hnusně sprostých nadávek, co jí bolely, práskl dveřmi a odešel bůhví kam. Zřejmě za jednou z těch přehnaně sladkých tet s červenými nehty. Zatímco maminka se ještě dlouhou dobu klepala v zaprášeném rohu jejich kuchyňské linky. Na tváři červený šrám smíchaný s černí řasenky, smutný pohled.
Ty oči!
Už nikdy potom neviděla tolik bolesti nashromážděné v jedné černé zorničce. Už nikdy, protože vidět nechtěla. Ta zoufalost, zklamání, které mělo na stupnici s maximem deset-hodnou sta. Dodnes si pamatuje na to, jak vytahuje zmačkaný kapesník s autíčky, obchází střepy a třesoucíma rukama ho podává mamince. Jedna slaná skutečnost. ))
-
-
Neveliký pokoj, vonící po vzpomínkách a připáleném mléku. Asi tak tři na tři metry, černobílá krabice. S velkým přehrávačem, co už ji tolikrát podržel nad vlnou- písniček-, které ji přesvědčovaly, že má smysl věřit ve svobodu duše / hey freedom /, sny / sweet dreams / a hlavně lásku. Jenom lásku. / love, only love /. Dvě postavy v šeru. Děti, co mají zakázano spousty věcí, o kterých by je nenapadlo ani přemýšlet, dokud jim je dospělí nezačali zakazovat.
Černá postel, bílé povlečení, černý stůl a na něm bílá pastelka. Černý hrnek a v něm mléko, protože jinak by už asi nedokázali usnout. Neumějí to. Jen tak. Už od třinácti zanedbávají biologické potřeby, oproti tomu hledají jistoty- lásku a přátelství.
A jenom jedna červená beruška v jejích vlasech tam vybočuje. /pro vzpomínky /
-
-
"Maminko, proč velké holky nepláčou! "
(( Nemocniční pokoj. Přístroje, co tam jediné jakž takž žily. Ticho, nešťastné pohledy. Doktorské pláště. A na zdi jedna fotka z konce loňského roku. Rádoby šťastná, k vzteku.- Usměvavá žena, kterou objímá manžel. S něhou a láskou. Snad neuměl hrát.A u nohou holčička....
Ledové kachličky, nové a moderní žárovky, co prostě nevyhasnou, ať se děje cokoli. Bledá, poměrně mladá žena se strhanou tváří, přesto svým způsobem krásná. Pro jednoho člověka přinejmenším kouzelná. Navždy. A opravdu našla lásku, která navždy trvá. -mateřská-. Dodnes když chce si vybaví její pohlazení, dotek rukou s vůní Jaru. Bolest.
" Rozárko, neplakej ! Musíš být teď hodně statečná. " zašeptala a stiskla její ruku, co nejvíc to šlo. / a přitom vůbec nic necítila. /
" Maminko, co bude až se staneš hvězdou ? "
" Všechno zůstane stejné, věř mi. Pořád tu pro tebe někdo bude. A když ti někdy bude přeci jen smutno- nejhůř, podívej se k nebi, holčičko moje ! " řekla z posledních sil a pak....
Jen prázdno. Síla chladných stěn a hořkost slz. ))
-
-
Dole po ulici se líně plouží dav lidí. Bláznů, snílků, zamilovaných. Co ve hvězdách ještě stále hledají cosi zvláštního. Chvění. Motýli, život. A přitom spíše naopak. Ale je krásné, že to umí. /je povoleno závidět, když je co.../
beztarostně vzhlížet,
radovat se
a věřit. / zatímco ona smutně děkuje za zkušenosti /
-
-
Sedí pro radost, pro smutek. Mlčí. Už dávno nemusejí mluvit, aniž by jim nebylo krásně. Jejich siluety dotvářejí aromatické svíčky, na které je alergická, ale nikdy mu to neřekla. / romantic way/ a některý z těch lidí pod nimi klidně může sledovat stínové divadlo. Zadarmo.
-
-
" Maminko, půjdu k tobě přes překážky !"
(( Když zemřely -obě- , hledala někoho, kdo by ji uměl podržet. Kdo by za to stál. Za víru. Chodila do školky a všechny ty děti si hrály s autíčky a na princezny / ale měly chladné oči / a ona už to neuměla. / držet panenku, mít chladné oči / Žila jinak, byla sama.Koho z nich by zajimalo, že má tátovi připomenout v obchodě vajička, která jim už týden chybí. Nikoho. Až jednoho dne přišel on. Neměl dva přední zuby a nejen proto se nikdy nesmál. Přistěhoval se z jiné části města, aby to jeho máma s červenými nehty měla k "někomu" blíž. A taky byl sám, přebýval. Dali si šanci. Pro radost, pro smutek. Víte, ač to tak nevypadalo..... byli víc děti, něž kdokoli z těch, co držely v rukách autíčko či panenku. V duších. Strašně moc potřebovali oba pohlazení, jistotu. Hrníčky s obrázky. Oblázky v dlaních.
Vytvořili pouto, jejich více či méně paralelní svět, který jim nikdy nikdo nemohl vzít, anebo v to alespoň doufali, protože od té doby co začali brát rozum, věděli, že to je jediná jistota, kterou můžou mít. Že se vždycky bude někdo snažit je rozdělit. / snažil /
-
Šli spolu životem. Přes překážky ke hvězdám- maminkám a tatínkům-. Měli stejný -paralelní - osud...akorát, že jemu zemřel otec ))
-
-
Podíval se na ní nádherně. A možná trochu zčervenal. / dnešní děti umějí být víc romantičtí než kdy dospělí vůbec byli / Z jeho strany byla přímo "hmatatelná" něha. - netahej do toho materialismus- Jen sáhnout, chytnout a uschovat. Třeba už nebude.- pesimisto-
Zdvojnásobená odleskem svíčky. Nashromážděná za posledních pár měsíců a snad i let. A ani nemusel nic říkat, znala ho. Cítila to. Stejně tak, jako tlukot -svého- srdce....viděla to, jako jiskry -v jeho- očích.
Prolomil ticho: ,, Nač myslíš ? " zeptal se potichu, snad aby nezaplašil ten moment. Tu tůň očí, ve kterých se topil dobrovolně a rád. Často.
Byla to zvláštní chvíle. Nevěděla, jak mu přímo odpovědět -naposled-. A uhýbat nechtěla, nemohla. Neuměla to.
" Vlastně na nás a naše hvězdy! "
Vzala jeho ruku do svých dlaní, pevně stiskla. Aby cítila. Jejich prsty se nepropletly. Ani nenastala žádná z těch scén z nenáviděných amerických filmů. Spíš jen něco "jako láska ". Něco jako chytnutí dítěte rodičů, tonoucího se stébla.
-
Pohladil ji ve vlasech, obejmul jí. Tak jako to vždy dělával. Měli se rádi a mít rád je prostě víc než milovat. Určitě.
" Myslíš na minulost, současnost či budoucnost? "zeptal se jakoby nic a přitom si strašně moc přál to poslední. Toužil po ní. Jen nekreslil srdíčka na mosty, neriskoval život(y) . Z výtvarky měl dvojku, života si oproti lidem vážil .

" Na minulost, současnost i budoucnost!" usmála se./ jako už dlouho ne / Milovala ho, i přestože mít rád je víc než milovat. .... be so complicated..... jen je to....komplikované!