Krutý osud bojového psa Maxe

Anotace: Příběh jednoho pitbula... smyšlený, ale neříkám, že se to neděje... Milovníci zvířat a slabé povahy NEČÍST DO KONCE!! (nebo radši vůbec...)

Když jsem poprvé otevřel oči, byl jsem šťastný. Kolem mě se batolili moji sourozenci, opodál ležela máma. Na svých nemotorných nožkách jsem se doplazil k ní, nacucal se mlíčka a spokojeně usnul. A čas plynul...
Byl jsem čím dál silnější, ale taky zvědavější mladý psík. Zanedlouho mi nestačil náš domeček, chtěl jsem zkoumat okolí. Ale maminka na mě vždycky výhružně zavrčela, ať zůstanu a o nic se nepokouším. Mně to však nestačilo. Jednoho dne, když máma odpočívala po chudém obědě, jsem se nepozorovaně proplížil kolem ní a snažil se dostat přes pletivo. Už jsem byl docela vysoko, když jsem ucítil tlak za krkem. Myslel jsem si, že je to máma, ale ozval se neznámý hlas: "Ale ale, kampak si myslíš že deš ty malej hajzle?" Nestačil jsem ani otočit hlavu a už jsem letěl k zemi. Vzhlédl jsem a poprvé jsem je uviděl! Byli velcí, větší než maminka, větší než plot, měli čtyři nohy, ale dvě ve vzduchu, hrozivě se na mě mračili a něco si mezi sebou povídali. Postavil jsem se do postoje, jakým jsem usměrňoval své slabší sourozence a vyštěkl. Vycenili na mě zuby a začali vydávat zvuky podobné štěkotu. Bylo to ale spíš HA HA místo HAF HAF. Zaštěkal jsem tedy taky. Podívali se na sebe a zaslechl jsem, jak si zase vykládají: "Vidíš toho malýho černýho? Není to sice žádnej obr, ale má kuráž. Ten bude dobrej, vsaď se kámo! Hochu, budem ti říkat třeba... Max. To byl můj skvělej pes. Do včerejšího zápasu... Ale snad budeš lepší!" Pak odešli a zase jsem je nějakou dobu neviděl.
Když už z nás byli psí puberťáci (kromě sestřičky, která to nezvládla a umřela:( ), přišli zase ti velcí tvorové (máma říkala že jsou to nějací lidi nebo co...), každého zvlášť nás zavřeli do malých domků z pletiva a odtáhli pryč. Stačil jsem ještě přes pletivo oblíznout mámě čumáček a už jsem ji potom nikdy neviděl...
S bráškou Timem jsme se dostali do malého kotce na dvoře velkého domu. Když za náma zapadl obrovský visací zámek, pokusil jsem se oblíznout páníčkovi ruku, na znamení, že ho mám rád a že mu nechci nic udělat. Aby na mě byl hodnej. Podíval se na mě, a na okamžik jakoby se mu zablýsklo v očích něco milého, přátelského. Jenže hned to zase zmizelo. Zas ty chladné, nic neříkající oči. Ach jo... Hodil před nás misku s kostmi, padlo suché "Žer!" a odešel. Jelikož už jsme celkem dlouho nejedli, zpucovali jsme tu hromadu kostí za chviličku. Pak jsme chvíli odpočívali, ale zanedlouho tam byl zase, vyvedl nás na tlustých lanech a ocelových obojcích, co se zařezávaly do krku, naložil do auta a vezl pryč, asi na výlet.
Přijeli jsme k budově, kde se to hemžilo psy podobnými jako jsme my. Zuřivě na sebe štěkali a jejich páníčci měli co dělat, aby je udrželi. Vešli jsme do domu a mě praštil do nosu pach krve. A cítil jsem ještě něco jiného. Něco, co už jsem kdysi cítil. Tenkrát, když moje sestřička... No jasně! SMRT! Byla všude. Jako had se plížila místnostmi a když zasáhla, páníček svého psa chytil za nohu a odtáhl na hromadu dalších. Na zemi byly rozmazány červené fleky a vůbec se mi tam nelíbilo. Chtěl jsem pryč. Obrátil jsem se a táhl páníčka a Tima k východu. "Kam jdeš grázle! Nikam! Teď si tě pěkně vyzkoušíme, jestli v tobě fakt něco je!" Tima uvázal ke zdi a mě odvedl k betonovému bloku. Přelezli jsme jej a octli se na malém prostoru. Bylo tam ještě víc krve a ještě víc toho hrozného pachu než kde jinde. A proti mě stál jinej páníček s jiným psem. Byl o něco málo starší než já, ale ne tak mohutný, a měl barvu jako moje maminka. Vzpomněl jsem si na ni a chtěl se s tím psem skamarádit. Páníček mě pustil, tak jsem vyrazil zvesela k němu. Ale co! Ten pes vystřelil jako šíp a s vrčením mi vyjel po krku. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mu nechci ublížit, ale on mě neposlouchal. No jak myslíš, jak ty na mě, tak já na tebe. Už jsem ležel na zemi, ale vzchopil jsem se, zakousl jsem se do něj a zanedlouho už se válel pode mnou v kaluži krve. Já ho zabil! NE! To jsem nechtěl! Teď budu bit! Poníženě jsem se vrátil k páníčkovi a doufal, že pochopí, že to bylo v sebeobraně. Jenže on mě nebil! On mi ani nenadal! Naopak! Začal mě vzrušeně chválit a popleskávat po boku. Tolik lásky za jednoho zakouslýho psa? Začalo se mi to líbit...
Tim tolik štěstí neměl. Chvíli se se svým psem pral, ale ani jeden nebyl v převaze, takže zápas skončil nerozhodně. On nedostal večeři, zato mně pán donesl plnou misku. Tak takhle se vydělává! Zhltnul jsem svou porci, ale pár kostí jsem nechal Timovi, aby mu to nebylo líto. A šli jsme spát.
Časem jsem se začal na zápasy i těšit. Stavěli mě pořád proti silnějším a silnějším psům. Zvládl jsem pitbula, vlčáka, dobrmana, rotvajlera, prostě všechny. Začali mě přezdívat Král Max a moje zápasy měly velkou návštěvnost. Pán na mě dost bohatl, časem prodal Tima, protože jsem mu stačil já, a měli jsme se dobře. Jenom mi chybělo přátelství, pohlazení. Můj pán mě uměl jenom poplácat po boku, za dobře vykonanou práci. Ale ani to už mi časem nepřišlo. Byl jsem stroj na zabíjení.
Jenže pak se to stalo. Nastoupil jsem, jako obvykle, do arény, a proti mně stál velký silný pes. Vypadal jako kříženec lišky s medvědem, měl obrovskou tlamu a ještě větší čelisti, oranžový límec kolem krku postříkaný od krve a kus špičatého pravého ucha mu chyběl. Poprvé v životě jsem dostal strach. Ozval se gong, pán mě pustil a sám utekl za betonovou ohradu. Dal jsem se tedy do toho, skočil jsem mu po krku a šel na jistotu. Jenže ten pes měl neskutečně huňaté chlupy. Než jsem se dostal ke kůži, setřásl mě ze sebe a zakousl se on. Ucítil jsem bolest. Poprvé v životě mě někdo kousl tak, že mě to fakt bolelo. Podklesly mi nohy, ale nevzdal jsem se. Snažil jsem se dostat se mu na krk, ale on mě přilehl k zemi a rval ze mě maso. Roztrhl mi krk, kousl mě do plece, uštípl mi kus ucha, a znovu zaútočil na krk. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává nejen krev, ale taky život. Z posledních sil jsem se snažil doplazit ke kraji arény, ale zůstalo to jen u chabého hrabání předníma nohama. Toho hrozného psa už odvolali. Bezmocně jsem se rozhlížel a čekal. Tak kdy už si pro mě přijde můj páníček? Odnese mě domů a zachrání mě... A v tom jsem ho uviděl. Prohrál hodně peněz. Nazlobeně se blížil ke mně, ruce zaťaté v pěst a v obličeji zlý výraz. Slabě jsem zakňučel a připlazil se o kousíček blíž k němu. Jenom se na mě prosím nezlob! Dělal jsem, co jsem mohl! Byl prostě silnější! Chtěl jsem vyhrát! Chtěl jsem vyhrát pro tebe! Chtěl jsem... Slyšel jsem, jakoby zdálky: "Ty zmetku jeden!", pak už se mi jen před očima mihla jeho bota a nastala tma...
Můj drahý páníčku, měl jsem tě moc rád, a děkuji, že jsi mi tak laskavě ukončil trápení. Opravdu mě to moc bolelo. Doufám, že si najdeš jiného, lepšího psa, co tě nikdy nezklame, tak jako já. Sbohem...
>> Věnováno na památku všem psům, co kdy zahynuli v zápasnických arénách. Pevně doufám, že tento masakr jednou skončí a ty lidské zrůdy budou potrestány nejvyšším trestem. Oko za oko...<<