1 den slavná

Anotace: (1., 2., 3., 4. kapitola) Vyhrála v soutěži jeden den se slavným zpěvákem. Stane se slavnou. Je to, co právě chtěla? Jaké to je být celebritou? Jak se rozhodne showbussiness x obyčejný život?? Další kapitoly příště. Prosím komentáře.:) Děkuji mockrát.

SOUTĚŽ O SETKÁNÍ S HVĚZDOU

„CHCEŠ VYZPOVÍDAT SVOU OBLÍBENOU HVĚZDU?“
„CHCEŠ BÝT PO JEHO ČI JEJÍM BOKU CELÝ DEN?“
„TAK SE PŘIHLAŠ!“
„JEDINEČNÁ ŠANCE,KTERÁ SE JEN TAK NEOPAKUJE!“ hlásá velký nápis v obchodním centru Olympia. Mnoho návštěvníků ho prochází bez povšimnutí. Přece jenom tu stojí pár především mladých lidí.
„Vau,no to je něco!“ vydechnu úžasem. Stačí vyplnit pár otázek a vhodit lístek do krabice před obchodem. Má ruka okamžitě vystřelí a sebere přihlášku. Kde je propiska? Uklidni se! Hádaly se v mé hlavě neznámé hlasy. Zalovím v kapse jeansů. No hurá. Vyplním registraci do soutěže a začnu shánět mámu. Musí mi to podepsat. Ach jo, kdepak jenom je? Zamířím konečně s chladnou hlavou do módního butiku. Po pár minutách narazím na ni. Zrovna si prohlíží světle modrou halenku. Moc by jí slušela. „Mami?“ vyhrknu netrpělivě. Obrátí se na mě: „Co se děje Veroniko?“ „Prosím, podepiš mi to.“ podám ji papír. Maminka si vše nejdřív přečte, čímž přečkávám pocházením sem, tam a zase zpátky. Po krátké rozmluvě mi to podepíše. Rozběhnu se k obchodu a vhodím přihlášku do žluté krabice. Teď stačí jen čekat na výsledky soutěže. Moc nadějí si nedávám. Myslím si, že je to blbost, aby nějaká celebrita dobrovolně strávila celý den se svým fanouškem.

DOPIS
Uběhl už týden od mé šílenosti setkat se s celebritou. Stejně bych se s ním/ní nedomluvila, protože má znalost cizích jazyků není zrovna nejlepší. A za týden začíná škola. To je otrava. Musím si poslední dny prázdnin pořádně užít. Sedla jsem si na postel a vzala MP3 přehrávač. Celou hodinu jsem využila tím, že jsem poslouchala Erose Ramazzottiho. Vtom přišel do pokoje taťka a s úsměvem od ucha k uchu mi podává čistě běloskvoucí obálku. „Co je to?“ divím se. „Podívej se“ V očích má pobavené jiskřičky. Roztrhnu obálku. Vypadne z ní složený list. Otevřu jej. V tu chvíli zakřičím radostí. “Joo!“ Zlatými písmem je tam napsáno, že jsem byla vylosována jako výherkyně soutěže. Mám možnost si vybrat s kým strávím celý den. Skáču nadšeně málem až ke stropu. Může to být kdokoli. Jak Robbie Wiliams či Britney Spears. To je snad jen sen! Štěstím skočím do náruče smějícího se táty. Hned přiběhnu k mámě a sděluji jí tu super novinku. Bratrovi Markovi málem zbourám pokoj až mě vyhodí z pokoje. S úsměvem vyrážím ven a skáču po ulici celá šťastná si pobrukuji hit Girlfriend od Avril Lavigne. Kolemjdoucí se na mě nechápavě dívají. Bodejť by ne! Hurá!
Přemýšlím nad tím koho si vyberu.
Celých těch 48 hodin mi připadá, že ubíhají příliš rychle. Dvojčata Olsenovy, Eros Ramazzotti, Mika, Petr Bende, Dan Radcliffe, Rupert Grint, Ema Watson, Jesse McCartney… Koho si vybrat?
„Za chvílu mají zavolat.“ sedám si k večeři. “Tak kdo?“ vyhrkne nedočkavě brácha. “Eros.“ zařím nadšením. Naši diskusi přeruší drnčivé vyzvánění telefonu. „Přesní jak hodinky“ poznamenám a zvednu sluchátko. „Prosím?“ „Dobrý večer, slečna Veronika Dvořáková?“ ozval se příjemný ženský hlas. „U telefonu.“ Paní mi pogratuluje k výhře. Zeptá se s kým tedy strávím den a sdělí mi, že zítra přijde další zásilka s instrukcemi. Potom se hlas proměnil v naléhavé tutání.
Následující den přišel dopis, ve kterém je napsáno, že mám čekat zítra v 7 hodin ráno na pražském letišti Ruzyně. Strašně se těším a začínám si balit věci, co budu potřebovat. Rodiče rozhodli, že do Itálie poletíme celá rodina. Neustále počítám hodiny, minuty a vteřiny kdy konečně budeme v Miláně. Radost však kazí strach z toho, že poprvé poletím letadlem, ze setkání s Erosem a různé jiné obavy.
„Verčo, vstávej!“ lomcuje mnou Marek. Otevřu oči a zakňourám ať mě laskavě nechá. „Čeká Eros, Itálie, Milán!“ zařve mi do ucha. „Blázníš?!“ vyjedu na něj a s úsměvem po něm začnu házet polštáře. Naši bitvu přeruší mámin hlas, že je snídaně. Na tu ani nemám pomyšlení. Přesto sním rohlík s marmeládou a jdu se připravit k odjezdu.

PŘEKVAPENÍ
Vyrážíme naší starou Felícií brzo ráno do Prahy. Cesta ubíhá sice pomalu, ale aspoň mám čas na přemýšlení. Na co se budu ptát Erose? Snažila jsem se sice nabiflovat pár italských vět a slovíčka, ale to určitě zapomenu. Většinu frází znám jen z Erosova fansfora. Přijedeme do Prahy a hned jsme u letiště. Zde nás, ale čeká nepříjemné překvapení. Bylo tam spoustu novinářů. Chtějí vědět, jak se těším a tak dále. Tato soutěž se prý konala na celém světě a já jsem byla zrovna vybrána. No potěš! Ještě abych se kvůli tomu stala slavnou! To jsem, ale netušila, co ještě se všechno stane. Nakonec jsme se z jejich spárů dostali a v 7:15 jsme už seděli v letadle. Všimnu si, že sedím na sedadle číslo 9. Chacha. Oblíbené číslo Erose. Letadlo se za pět minut rozjíždí a vznese se do vzduchu. Je mi špatně. Vůbec nemám odvahu se podívat z okna. Po dvaceti minutách se však odvážím. Ten výhled byl krásný. Co je oproti tomuhle rozhledna? Po hodině a 15 minutách přistáváme na letišti v Miláně. Bezva! Před letištěm nás čeká asi dvacetiletý kluk a kameraman. Natočí náš pobyt v Miláně. Eros chce sestřih na své nové DVD. „Dobré ráno, ahoj!“ přivítá nás kluk česky. “Jmenuji se Sebastian!“ říká s úsměvem. Po vzájemném představení nás doprovodil do hotelu. Vysvětlil, že ho poslali pořadatelé, kteří tuto soutěž pořádají, abych se mohla domluvit a neztratila. Potom se rozloučil a odešel. My jsme vzali svoje zavazadla a šli do pokojů. Byl to luxus! Takové ubytování si fakt může dovolit pouze boháč. Všechno nám hradili pořadatelé. Zbytek dne jsme vyrazili po památkách. Milán je úžasný.

CIAO EROS!
Probudím se už o sedmé. Nemohla jsem už usnout, proto jsem vstala. Oblékla jsem se a čekala až se probudí zbytek rodiny. Přichystala jsem si batoh s věcmi, které budu potřebovat během dne. Konečně o čtvrt na devět se probudí. “Tak pojďte, Seb říkal, že máme být dole o půl deváté.“ popoháním je. “Nojo!“ zívá Marek a otevře dveře. Konečně jsme vyšli. Jenomže tu byl jiný problém. Jaksi jsme nikdo si ne zapamatovali cestu. “Tama jsme šli ne?“ hádali jsme. Spousta chodeb se rozvětovala a končila slepě. “Kolik to tady má pokojů? Milion?“ nadáváme. To není hotel! To je bludiště! Šťastní ti, kdo se tu neztratí. Naštěstí jsme potkali mladý pár a tajně šli za nimi. Doufali jsme, že jdou na snídani. A šli!
„Ahoj Sebe!“ vítáme se se Sebastianem. Zaculím se na kameru.