Samota

Anotace: Každý se někdy cítí mizerně a tak jsem se cítila já, když jsem psala tuhle povídku, za komentáře budu ráda ať už chválu nebo kritiku...

Malá holčička bloudila po širém a na ni příliš velikém světě.

Hledala maminku, hledala tatínka, ale nebylo jí přáno ..stále nikoho nenalézala......, když šla kolem hřiště viděla, jak si děti hrají, byli veselé a bez starostí, taky by si chtěla tak bezstarostně hrát aspoň chvíli, jen na malou chvíli, z přemýšlení ji vytrhl zvuk motoru, kolem projelo auto, bezmyšlenkovitě se za ním rozeběhla, nevěděla proč ani kam vlastně běží. Když už jí došly síly sedla si na kraj silnice. Kolem projíždělo mnoho aut velkých i malých a za jejich okny viděla veselé obličeje, taky by chtěla být tak veselá, ale nebylo jí přáno.

Po lesní pěšině utíkalo malé děvčátko, mohlo jí být tak kolem deseti let, měla se smát, být veselá, učit se násobilku a vyjmenovaná slova, ale ona byla oblečena do černé sukýnky a tmavé plátěné halenky. Utíkala a černé vlásky jí vlály ve větru. Na tváři chmurný výraz a v očích skelný pohled. Jakoby neviděla, neslyšela.....však cítila až moc, tak že se to nedalo unést..

Po moři plula malá lodička, z dálky vypadala jako ztroskotaný koráb plavící se neznámo kam. Při bližším ohledání, kdyby se snad někdo zajímal, zjistil by že v něm leží dívka, ale nikdo se nezajímal, nikdo nevěděl, že tam je...tak sama stále sama...Na hrudi se jí vypínala čerstvě vyrašení ňadra, po tváři jí stékala slza, ale nikdo ji neviděl, nikdo ji nepřišel utišit, nikdo neosušil její slzy....lodička se houpala ve větru, náhle se přihnala bouře...lodička sebou házela sem a tam, dívka nevnímala jen ležela a tiše plakala...lodička se houpala sem tam za burácení hromu...

Vysoko na skále, tak vysoko, že ani srna na to místo nezabloudila, byla už z dálky vidět vysoká postava, mladá žena stála nad hlubokou propastí, pohled upřený do neznáma, přemýšlela o světě, o sobě ....ticho se rozléhalo kolem dokola a s vervou se odráželo od špičaté skály, nikdo to ticho neslyšel a jí se zarývalo až do morku kosti, slyšela ho s takovou silou, že ji zproráželo ušní bubínky, nenaříkala, jen mlčky trpěla...

Ostrá bolest projela její hrudí, naposledy a už bude konec, uklidňovala sama sebe, naposledy ta bolest, kterou cítila po celý svůj krátký život, slunce stydlivě zapadlo za obzor, voda v řece se zbarvila do ruda, vyletěl první noční pták a s ním přišla chladná, uklidňující noc...