Kde se stala chyba?

Anotace: Stačilo málo a vše mohlo skončit jinak.

Zase utíká, běží pryč, ta dívka se znova a znova nechává unášet proudem myšlenek. Přemítá si dnešek, včerejšek, minulost, vše, co se jí vybaví.
V tom ji zasáhne prudká rána bolesti, jakoby se jí zabodl do srdce nůž, zmítá se, všechno v ní se svírá, ale ona sama neví, jak se toho zbavit, jak jen má ten nůž vytáhnout zpět? Má snad přestat myslet na to, co ji tak neskutečně bolí? Ale jak toho má docílit, když se jí ta myšlenka sama vkrádá do mysli, nedokáže jí odporovat, ač by chtěla. Ta bolest snad nikdy nepomine, ne, nepomine, dokud ona se nerozhodne vyřešit svou minulost, vše, co ji tolik trápí a tolik sužuje.
Ale jaká je ta minulost? Stalo se něco, co ji natolik ovlivnilo, že svou minulost nechce nikde vytahovat, jenom se topí v proudu myšlenek a vzpomínek, které se vyplavují na povrch, ale ona je potlačí zpět do hlubin mysli příliš brzo na to, aby stihly vyplout úplně ven. Co ji k tomu vede? Bojí se snad? Čeho? Čeho se může taková mladá dívka bát? Bojí se o svou pověst, či snad o svou čest?
Běží dál a dál, proběhla už takovými uličkami, že si je ani všechny nepamatuje, bloudí, nezdá cesty úniku. Co teď? Jakou z uliček zvolit? Tu anebo snad tu? Jak to má asi poznat. Neví, jde dál, směrem neznámým, jediné co cítí je svazující bolest. Zdá se, že každou chvíli nebude mít sil a její cesta skončí, ale ne, ona se snaží, chce bojovat, ovšem její tělo vypovídá o jiné skutečnosti. Ztrácí se ve víru myšlenek. Bloudí, vrací se sem a zase tam. Jak se z toho kolotoče jenom dostat má? Vzpomínky ji zničí.
Ta ukrutná bolest ji tolik ničí, ale ona nemůže, už nemůže dál, nemůže ani vystoupit, jenom si nechává přemítat ty myšlenky, skoro jako v kině na plátně, ale ona by ty myšlenky nejraději zatratila, vymazala, neznala, kéž by ztratila paměť, aby si nic nepamatovala.
Snaží se dostat z toho labyrintu, ale uličky jsou nezkrotné a je jich více a více. Bludiště jejích myšlenek nabírá stále větších a větších rozměrů a ona se stále potácí na tom samém místě, na tom místě, kde je nejvíce uliček, jakou si vybrat, aby byla co nejméně bolestivá?
Jaká se zdá tato dívka svému okolí, jak ji jenom vnímá? Podle uvedených pocitů by ji každý přiřknul, že vybočuje, straní se lidí, pořád jenom bloumá ve svých představách a myšlenkách, ovšem pravdou je, že ona se vyznačuje nábojem, energií, veselostí. Okolí ji vidí jako toho bezstarostného človíčka, který absolutně neví, co znamená slovo bolest, utrpení, dostala takovýto soud, aniž by se jí na to někdo zeptal. Nikoho to nezajímá, když vypadá vesele. Jedině ona sama ví, jak se cítí, jak se přetvařuje, aby nikdo nic nepoznal, a přesto jsou chvíle, kdy i ona je pro okolí zranitelná a každý může poznat, že něco není v pořádku, že se něco děje, proč jen si to nechce přiznat a i nadále ji podporuje v její přetvářce, která jí bere více a více sil. Bojí se snad toho, že bude muset řešit její problémy? Pomáhat jí s její bolestí, když přece oni sami jsou ti nejdůležitější, jenom oni potřebují politování, ne tato dívka, když vypadá tak vesele, to určitě jenom hraje, že se utápí ve svých pocitech.
A tak běží dál a dál, zcela bez víry, zcela bez důvěry a zdá se, že již není nikoho, kdo by se jí pokusil zachránit. Ani po tom netouží, bojí se dalších zklamání, když už se tolikrát pokoušela odkrýt světu pravou tvář a přece ji nikdo nebral vážně.
Potácí se tímto světem, zcela zničena a unavena. Bez naděje, i ta už zhasla, hořela tak malým plamínkem a nebylo nikoho, kdo by ho podpořil a přiložil trochu dřeva, aby hořel déle. A tak se jednoho dne přihodilo, že plamen zhasl zcela úplně, již se nedá obnovit. I malá jiskřička v jejím oku, jež byla důkazem ještě hořícího plamene, zmizela, uhasla v hlubinách její duše.
Ještě byla naděje, že ta minulost, která se zdá být tak temnou bude prosvícena a tím obohacena o kousek světla, ale ne, už se rozhodla, rozhodla se, že nedá naději tak temné minulosti, aby byla zbavena té tmy, sic by se zbavila své bolesti, ale ona to nedokáže, nedokáže prosvítit tu tmu, je až moc silná, snad silnější než záře reflektorů. I to ji dovedlo k jasnému závěru.
Nevnímá, slzy po tváři jí tečou, její život už u konce je a ruce se jí klepou, stačí si říct ano a povolit si ten pád, pád do tmy a konec toho utrpení. Jak se rozhodne? Nyní už se jí nehoní hlavou ona minulost, svírá ji však jiná myšlenka. Skočit, neskočit, skočit, neskočit? Ano, ne, otázka, na kterou zná odpověď jenom ona.
Stačí se odhodlat a letět, vždy bylo jejím snem létat jako pták, ano, konečně nastala situace, kdy si to může zkusit, ovšem let se jí stane osudným. Udělá to? Sebere sílu a odvahu, anebo sebere sílu jiného charakteru a rozhodne se, že začne se vším bojovat?
Rozhodla se, už není cesty zpět. Užívá si volnost, splnil se jí sen, ona letí, jak lehce proplouvá tím prázdnem, až se to zdá neuvěřitelné. Nyní si dokáže přestavit, jak se cítí ptáci, kolikrát je sledovala z okna a snila o jejich letu.
Ozvala se rána. Ano, ona dívka se rozhodla pro smrt, udělala nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě, bylo však posledním.
Bylo to opravdu nutné? Copak nebyl opravdu nikdo, kdo by si všiml jejího utrpení? Proč, proč to tak muselo skončit? Byla tak mladičká, vždyť byla skoro ještě dítě, jak se to mohlo stát, jak se mohla dostat k takovému utrpení, které ji dohnalo až k smrti? Až k té nejzazší cestě……