Mám zaručený recept na..

Anotace: Povídka napsaná jako slohová práce na okresním kole olympiády v českém jazyce. Její název je vlastně zadání, jaké jsme dostali. Jakékoliv komentáře by mě hodně potěšili :o)

Procházel jsem tehdá lesem, sbíral houby a trhal bylinky, když tu přiběhl Pontrupa a začal na mě chrlit vodopád slov.
„Počkej! Zpomal!“ řekl jsem mu, „Vůbec ti nerozumím.“ Pontrupa si trochu nešťastně povzdychl a snažil se uklidnit. Již klidně, ale stále nadšený mi řekl: „Mám zaručený recept na lektvar života!“
Strnul jsem, když jsem si uvědomil, co řekl. Podezíravě jsem pohlédl do jeho vrásčité tváře a pro jistotu si ho celého přeměřil výhružným pohledem, který říkal: „Běda, jestli lžeš!“
„Seš si jistý?“ trochu jsem se ošil a zdráhal se mu uvěřit, protože to nebylo poprvé, co tvrdil, že přišel na recept buď lektvaru života, lektvaru krásy nebo jak udělat z olova zlato. Za tu dobu, co jsme se společně zabývali alchymií, se naučil přehánět a dělat třeba z lektvaru na bradavice lektvar života. Avšak je pravda, že takto nadšeného jsem ho ještě neviděl.
„Samozřejmě, copak už mi vůbec nevěříš?“ zesmutněl a snažil se tvářit ublíženě.
„No od té doby, co jsi ocet vydával za živou vodu, moc ne,“ přiznal jsem a málem se rozesmál při jedné vzpomínce.
„Ale teď je to pravda!“ prohlásil a uraženě otočil hlavu na stranu. ‚Občas se chová vážně jako malý kluk, i když je mu už přes padesát,‘ pomyslel jsem si.
„No dobře, pojďme domů a ty mi předvedeš ten svůj zázrak,“ rezignoval jsem nakonec a rozešel se směrem ke kraji lesa, kde stála naše chatrč.
Byl to jednoduchý dům ze dřeva. Měl dvě místnosti – jednu, kde jsme spali a jedli, a druhou na naši alchymii.
Vešli jsme dovnitř a praštila nás do nosu vůně bylinek, plísně a spáleného dřeva.
„Tak, kde to máš?“ zeptal jsem se.
„V krbu nad ohněm,“ ukázal na kotlík houpající se nad plameny.
„Je to už hotově?“
„Jo, vyzkoušej,“ pobídl mě nedočkavě. Nabral jsem teda trochu tmavě hnědé tekutiny a přičichl. Vonělo to lépe, než jsem čekal. Kdykoliv, když jsme si mysleli, že jsme na něco přišli, páchlo to jako zkažená vejce. ‚Možná opravdu nelhal,‘ pomyslel jsem si a rozhodně jsem přiložil nádobku k ústům.
Trochu jsem se napil, podivil jsem se nad chutí, ale rozhodl jsem se nepřikládat jí význam. Ale když se po deseti minutách čekání stále nic nedělo, věděl jsem, že mé chuťové buňky nelhaly.
„Ty pitomče, to je jen houbová polévka!“