Praha

...Jeho páskovaná košile už ležela na křesle
smutně jako vychladlé kaluže
ve tmě
kolem třetí ráno
láhev je vůbec nějak moc podobná
ženám
rozpláče se polorozpitýma očima
do žíznivých duší
Prahy
.......................................

Holky si z něj dělaly srandu. Už v prváku.
Prej je ňák moc na ženský, takovej panic. Ty jeho prasácký řeči.

<>

(...a ty pásky... Jako nějakej úchylnej fotbalista.
...ten by byl schopnej jít s balónem i do kina...nebo do postele...)
.......................................................

Gramofon zaskřípal něco o smutném milování. Praha. Kolej. A do toho Hana Hegerová proklíná svou lásku.
Košile urostlého studenta přírodovědecké fakulty pláče do tmy své pásky. Křeslo zatěžuje bílý nátělník. Navrch ještě béžový manžestráky s kšandama-

svět obepínáš koleny jak přerostlý kšandy

(Neříkalas, že se ti ta košile a vůbec kudrnatí blonďáci s baltskýma očima nelíbí? A nesnášíš taky Hegerovou. A tmu. Hloupou poezii...)
......................................................

Byl tak nahý, že prosvítala jeho duše. Tak nahý, až bylo vidět, že má poprvé doopravdy ženu. Tak nahý na svých čerstvých jednadvacet...
Jeho bílá hruď svítila do tmy jak hvězda. Pod třesoucíma rukama objímal tu rafinovanou dlouhovlásku. Objímal sebe. Svou tmu. Nahotu. Své knihy. Poprvé ucítil tu nepopsatelnou touhu (žít!) Na všechno nepotřebuje lásku. Dívku, kterou by velice miloval.

Všechno to bylo poprvé-

verše
zkouškový který neprošprtal
tahle dívka Už ji nejspíš nespatří
Svých jedenadvacet

(Viď, že jsi tohle nechtěla? Zamilovat se. Takhle blbě! Aby u toho řvala Hegerová z vedlejšího pokoje.)
.......................................................

Pod mohutnou hrudí budoucího učitele se jako vratká labuť opilou nocí kolíbala štíhlá dívka. Skoro jako lucerna v bouřce.
Tak moc ji najednou potřeboval. Tak moc! Jenom ji!
Zrovna teď. Potřeboval život. A k němu ženy.

(Bože, děkuju Ti za tu holku! Jak že se jmenuje? Sakra...)
....................................................

<>

<> Oblíkal si svoje kalhoty a zapínal košili.

<>

<>
...................................................

Taková je Praha. O půl osmý ráno.
Jako tvoje oči
ponořený mezi vlasy
domů

/Vždycky chci to co nikdy nebudu mít/

Třeba navždycky
jenom
Tebe