Nemělo to tak být

Anotace: možná blbost...kravina..takže se smířím s tím že řeknete že je to nesmysl atd...ale pár lidí mě přesvědčilo ať to sem dám..tak se už psychicky připravuji na trapas

Jdu deštěm a nevšímám si lidí okolo sebe.Nevnímám nic jiného než vzpomínky,letmé doteky, které ty jsi nevnímal a já až moc.Ach proč jen se to muselo stát?Proč jsem tě musela potkat?Proč si se bavil s ním spolužákem,který nás seznámil?Vzpomínám už zase!Neměla bych,neměla ale nejde to.
Začalo to,když jsem jela ze školy,sice jsem tě znala od vidění,ale nikdy jsem s tebou nemluvila.Seděl si vedle něho a já si sedla před vás,začali jsme se pomalu bavit.Za pár měsíců z nás byli dost velcí kamarádi a já začínala pociťovat něco víc.Nedal jsi mi spát a když jsem usnula,dostal ses mi o do snů.Probrečela jsem celé noci.Jednoho dne jsi mi řekl že máš holku a mnou projela šílená bolest.Bolest,kterou jsem nikdy nepoznala, nikdy jsem tak nemilovala jako teď.Zlomil jsi mi srdce a já se s tebou nemohla bavit.Byla jsem zamyšlená,smutná a moc jsem se s nikým nebavila.Všimnul sis toho a začal ses vyptávat,neřekla jsem ti nic.Bála jsem se tvé reakce.Toho co uděláš až se to dozvíš,buďto se mi vysměješ do očí a pošleš mě do kopru a nebo řekneš něco pozitivního a já budu štěstím skákat do stropu.Po pár týdnech jsem se uklidnila a začala se chovat jako dřív,i když k tobě jsem se nechovala jako dřív.Pokoušela jsem se tě slušně ignorovat a moje taktika mi vyšla.Přestala jsem tě milovat,ano přestala.Nemohla jsem tomu uvěřit že po tolika měsících sem volná a můžu s radostí dýchat.Zaslechla jsem,že už nemáš holku a já na to zareagovala neutrálně.
Byla jsem ráda že už tě nemiluji, ale pak jsi mi nasadil brouka do hlavy.Napsal mi že mě chceš a že po mně toužíš.Napsala jsem,že tě nechci a že tě nemiluji.Nenechal ses ale odbít,pronásledoval jsi mě.Chodila jsem pořád s někým aby jsi mi něco neudělal.Jednoho dne ale nikdo neměl čas.Bála jsem se moc,pořád se ohlížela.Když jsem byla skoro doma zezadu jsi mi zakryl ústa a já začala ječet,škrábat a kousala.Zatáhnul jsi mě do lesa,nedalo ti to práci,měli jsme dům u lesa.Chtěl jsi mě svléknout,ale dalo ti to práci.Vrazil jsi mi facku,ale mě to neodradilo,tak jsi mi dal větší,troufám si říct že jsi mi dal pěstí.Začala mi z nosu téct krev.Neměla jsem už sílu se bránit,ale nemohla jsem se nechat takhle pošpinit.Začala jsem dělat,že se mi to líbí a že se ti podřídím jak budeš chtít.Uvěřil jsi mi,ale já umím lhát.Ve správnou chvíli jsem tě kopla tak moc až si vyjekl.Rychle jsem vzala tašku a dooblíkla kalhoty,které jsi mi svlékl jenom pod kolena.Běžela jsem jako o život domů a ty jsi se pomalu zvedal a utíkal jsi zamnou.Křičela jsem o pomoc,ale měla jsem smůlu,nikdo v okolí nebyl.Běžela jsem,ale pomalu mi docházely síly.Uviděla jsem vlak a něco mě napadlo.Musela jsem ten vlak stihnout a ujet na něm.Naštěstí jsem ho jen tak tak stihla.Zachránila jsem si život.Napsal jsi mi,že si nechtěl tak vyjet a jestli by to zůstalo mezi námi.Svolila jsem,možná jsem neměla,ale přišlo mi to vůči tobě nefér.Nikdy jsem se už na tebe nepodívala,nikdy jsem tě nevnímala a ty jsi dělal to samé.Pak jsme se odstěhovali a já už tě nikdy neviděla.