...Kamarádka, která mě zabila...

Anotace: ...Nevím...asi tam budou nějaké chyby, přes slzy nevidím...Je to o naši známe ANOREXII...jak chceš maminko, kvůli Tobě to zvládnu!...prosím o komenty:(

Stojím u zrcadla a mažu se tělovým mlékem, „mohla bych zhubnout“ řeknu si tak, spíš pro sebe. Jenže to by za mnou nemohla stát máti. „No to bys mohla“ odpověděla. Celkem mě to zarazilo, tohle mi nikdy neřekla. Vždy mi říkala, že jsem krásná taková jaká jsem. V tu chvíli jsem se rozhodla, že začnu hubnout. Přestanu jíst sladké, tučné jídla a začnu jíst více zeleniny a tak. Hned jsem to řekla i mamce a hlavně jsem jí poprosila, jestli by mi kupovala tmavý chléb.

Hm, jsem dobrá. Dva dny jsem vydržela na nic sladkého nešáhnout. A jelikož jsem měla rodinnou oslavu, tak to bylo hodně těžké. Ale vydržela jsem, hned večer jsem se zeptala mamky, co je mám na svačinu do školy. Jak mi řekla, že jablkový závin myslela jsem, že sebou švihnu. „Hm, dík. Hlavně jak jsem říkala, že nebudu jíst sladké. A koupila si aspoň ten tmavý chleba?“ řekla jsem už celkem naštvaně „ Ne, a jestli se ti to nelíbí tak nejez vůbec.“ řekla a mě to vytočilo úplně maximálně. Fajn, tak nebudu jíst vůbec, jak chceš maminko.

Už jsou to dva měsíce. Co mi tohle mamka řekla, a já opravdu jím minimálně. Zhubla jsem to jo, ale pořád to není ono. Mamka se nad tím nepozastavuje. Spíš mi říká jen tak dál. Jenže vím, že se mnou není něco v pořádku. Když si chci vzít něco většího na jídlo, hned se mi udělá špatně. Bolí mě žaludek. Ale co, to přejde. Kvůli mamky to vydržím.

S přibývajícím časem hubnu víc a víc, a líbí se mi to čím dál víc. Jenže ve škole se stane něco, co jsem vůbec nečekala. V tělocviku se mi zatočí hlava a já omdlím. V nemocnici mi zjisti anorexii. Ano, věděla jsem to. Byla to moje nejlepší kamarádka. Ona mě udělala krásnou. Jenže je to kamarádka, která mě zabíjí. Ale co. Řekla mi ať nejím, tak nejím. Rodiče se musí poslouchat, ne? Vždyť to slyším od plenek. Ale teď? Doktoři mi dávají týden, matka u mě sedí denně a brečí. Cítím, že ani ten týden nevydržím, myslím, že ani dnešek. Podívám se na matku a naposledy řeknu : „Třeba ti to jednou dojde“. A navždy zavřu oči.