Láaka andělů: Polibek

Anotace: Andělský polibek nevěští nic dobrého...

Sbírka: Láska andělů

Byla tma. Nataly seděla a dívala se do ní. Na co myslela? To nevím. Ani ona ne. Co viděla? Co mohla vidět ve tmě? Světlo? Calab byl pro ni světlem. Natáhla ruku a dotkla se jeho křídel. Zachvěla se spokojeností. Pocítila cosi nadpozemského! A pak ta křídla shořela.
Nat otevřela oči. Byla noc. Trápily ji sny o jejím druhém já. A přece se na ně tak těšila! Vždyť Calaba už jinak než ve snech nespatří!
***
Nataly vešla do obchodu a přemýšlela, co si koupí.
"Ahoj!" uslyšela, procházejíc uličkou k pultu.
"Nazdar!" pozdravila neochotně kluka, který ji kdysi dost dlouho štval. Ještě více ji ale štvalo, jak se jím kdysi nechala ukecat. Jak tím musela Calabovi ubližovat! Dneska už ji nikdo neukecá. A tenhle už vůbec ne! Měla chuť vrazit mu takovou facku, až by se zastavil o futra.
Chtěla pokračovat k jednomu z regálů s kosmetikou, ale on jí začal představovat holčinu stojící vedle něj.
"Ehm, tohle je Anna." Až teď si všimla, že se ti dva drží za ruce.
"Ahoj"" pozdravila ji Anna a oči jí jen zářily. "Hodná, naivní a roztržitá," pomyslela si Nataly. Sama se divila, jak tohle může vědět.
"Zdravím," Nat se pokusila co nejsrdečněji usmát.
"A ty jsi…" začala Anna, ale Nataly ji razantně přerušila: "Ne, nejsem jeho kamarádka." Oba se na ni podívali dost zaraženě. Co tohle mělo znamenat? Taková Nat není! Nikdy se nikomu nepletla do života a vždycky spíš ostatním ustupovala.
"Pardon, já… pospíchám." Klidila se jim spěšně z cesty. Šla zamyšleně ulicí, pak zahnula do jedné tmavé opuštěné uličky a zakřičela z plných plic: "Tohle už mi nedělej! Nemůžeš mě takhle ovlivňovat!"
Nedostalo se jí odpovědi. Chvíli se dívala na jednu cihlu ve zdi, pak se sebrala a odešla.
***
"Tak ty nejsi moje kamarádka?"
"Ne," pohodila Nat hlavou na znamení vzdoru. Když už to jednou řekla, bude si na tom stát.
"A co tedy?"
"Já nejsem tvoje nic. Nemluv u mě jako o svojí."
"Takže my se jenom známe, že?"
"Tak nějak."
"Nebudeme se o tom bavit."
"Souhlasím."
"Jsi jiná."
"Možná."
"Určitě."
***
"Počkej!" přes náměstí za Nataly běžela Anna. To ji překvapilo.
"Copak?" ptala se ustaraně.
"Ty jediná mi můžeš pomoct. Nikdo jiný mi o něm nic neřekne."
"Ale já," chtěla se Nat bránit a zároveň varovala Calaba před vstupem do její mysli.
"Prosím!"
"Fajn. Nerozčiluj se. O co jde?
"Víš, já si nejsem jistá, co chci." Nataly v Anně uviděla sebe před tím, než ji vzal Calab za ruku řekl jí, ať se netrápí.
"Byla jsi šíleně zasněná. Ve všem ses podceňovala a hledala pravé přátelství. Potkal jsi bezvadnýho kluka, který ti říkal skvělé věci a nabídl ti lásku. Něco, o co jsi vůbec nestála, nic takového necítila, ale rozhodla ses to zkusit. A teď máš pocit, že se udusíš, i když k tomu vůbec nemáš důvod. Vždyť on je tak hodný a chápavý a tolik tě miluje."
"Ano," přikývla Anna. Nataly si v tu chvíli připadala, jako by se kdysi hnusně zaprodala a jejím osudem je, aby ji to pronásledovalo do konce života.
"Co mám dělat?" ptala se Anna.
"Na to ti neodpovím. Jsem proti němu příliš zaujatá."
"Ale ty jsi tak rozhodná! A upřímná a vypadáš, že si víš se vším rady!"
Nat zakroutila hlavou. "Ne, to já ne, to můj anděl."
***
"Pověz mi, co dělám špatně?"
"Jsi nepoučitelný. Vnucuješ holkám něco, o co nestojí a šlapeš jim tak po iluzích. To žádná dlouho nevydrží."
"To nedělám."
"Ale děláš. Děláš."
***
Už by nedokázal žít jako dřív. Přečetla pár knih Edgara Allana Poea. Nebudila se v horečkách a necítila vinu, ale myslela jen na andělská křídla.
***
Calab měl už delší dobu pocit, že se zastavil čas. Nebo jen plynul neustále stejným směrem? Ach, jak nezáživný je život ve stínu lidí! Dřív si připadal tak důležitý" Možná ztratil kousek svého andělského já. Věděl, že na něj Nat myslím, dělat plno chyb a doufal, že ho zase zavolá, ale ona to neudělala. Tak rád by ji vzal za ruku. Ach, to by stačilo! Nesměl. Neodehrávalo se v něm nic a přitom úplně všechno.
Seděl s Césiem na střeše domu, počítal hvězdy a mluvil o nepodstatných věcech.
***
Nat tančila před obrovským zrcadlem a dívala se, jak budou na diváka působit nové kroky, které se naučila. Kromě ní v sále nikdo nebyl. Vlastně celá budova už byla více než hodinu opuštěna. Venku odbíjela půlnoc. Nataly se unaveně sesunula na jedno ze zrcadel. Zamyšleně si prohlížela vlastní oko. Líbilo se jí. Připadala si kvůli tomu nechutně rozmarná. Ale to je přeci její věc. Její a Calabova. Každý si přece může žít, jak chce. Má na to právo. A vydržela bez něj už tak dlouho! Vyslovila tu myšlenku nahlas. Calab zpozorněl. "Tady nikdo není, Nataly., nikdo tě neuslyší," řekl.
Nat se rozhlížela kolem sebe, hledala ho, ale sál byl prázdný. "Nikdo NÁS neuslyší," konstatovala prosebně. Povzdechl si. "Proč mi tohle děláš? Já už potřetí odejít nedokážu. "Já to nedokážu už teď," zašeptala a musela se posadit na zem, tak se jí podlomila kolena. Jeho hlas jí zněl jako rajská hudba. Byl pro ni světlem ve tmě všednosti. Milovala ho k zbláznění a odmítala bez něj dál žít.
Přisedl si a zajel jí rukou do vlasů. Pevně ho za ni chytila, ale to už mu hleděla do zvláštně šedých duhovek a nemohla uvěřit svému štěstí. Zná svého anděla! Už dávno to nepovažovala za prokletí, ale za ten největší dar, který jí mohl život dát. Zbavil ji tak nesnesitelnosti lidských vztahů a poslal do ráje Calabova pohledu.
Položil své čelo na její a zhluboka se nadechl. "Chtěl bych být člověkem. K čemu je mi všechna nadpozemskost, když tě nesmím potkat v obchodě. Nesmím tě vzít za ruku, když se někdo dívá. Musím dělat zakázané věci. Ale musím je dělat. Opravdu musím."
"Komu na tom záleží víc než mně?" zeptala se Nataly.
Usmál se. "Kdybys tohle někde četla, považovala bys to za nejhorší parodii na lásku, kterou si chorá spisovatelova mysl může vybájit."
"Ano, přesně to by se stalo. Ale já nikdy ráda nečetla."
"Také jsi nikdy nesnila."
"Jen o tobě."
"Chceš žít své sny, Nataly?" zeptal se vážně. Věděla, že andělé se neptají bezdůvodně.
"Každý chce žít své sny," odpověděla.
"Není to nic jednoduchého."
"S tím počítám."
Znovu se pousmál a objal ji. Vybuchly kolem ní miliony jisker. Přejela rukou po jeho hedvábných křídlech. Stála v ohnisku ohňostroje štěstí a vnímala jen Calabovy něžné polibky. Hučelo jí v hlavě. Ztrácela nad sebou kontrolu. Jako by všechno prožívala dvojnásobně! Na chvíli se zakymácela. Položil ji na zem. Co to bylo?
"Jsem tvůj anděl," vysvětlil jednoduše. Pochopila, že cítí zároveň i jeho pocity a to není lehké. "Ještě jednou ji políbil a opět zmizel, aby pro ni nebyla jeho přítomnost tak velkou zátěží.