Promiň

Anotace: ...

S Evou jsem se rozešel před pár lety. No ona se spíš rozešla se mnou, ale to by si žádný chlap nikdy nepřiznal.

Když jsem se jednoho večera vracel ze své nudné práce domů, stavil jsem se nakoupit pár párků, abych večer nebyl, tak osamělý. Pokladna, u které jsem stál se pokazila a já s nepříjemný výrazem v tváři musel přejít k vedlejší. Zařadil jsem se za slečnu menší postavy. Nějak zvlášť mě neučarovala, ani její parfém mi nic neříkal. Jen jsem stál a v duchu přemítal, jak mi dnešní večer budou dělat společnost flaška piva a párky s kečupem. Ze snění mě vytrhl hlas. Jemný, milý a tak trošku omluvný… Dívka přede mnou začala hovořit k prodavačce. Už nevím o čem všem mluvily. V té chvíli jsem viděl pouze oči dítěte, které dostalo slíbenou hračku, úsměv široký, připomínající ten z časopisů, za který by se nemusela stydět žádná modelka. Potom se ta bytost otočila na mě a já… byl jsem okouzlen.
„Mohla bych si vzít svůj vozík?“ řekla a malé znamínko nad horním rtem se zachvělo. Až teď jsem si uvědomil, že na ni zírám jak smyslů zbavený a ještě k tomu všemu se opírám o její vozík. Omluvil jsem se a sklopil oči. Zvedl jsem je až když mi zvučný hlas prodavačky oznámil, že můj nákup dělá 53 korun. Neznámá byla už dávno pryč.
Ten večer jsem se dlouho procházel… přemýšlel jsem, jak bych tu dívku mohl znova vidět. Už jen pohled na ni mě zahřál. Domů jsem se dostal po několika hodinách a párky s pivem na mě už věrně čekaly.
Několik dalších měsíců jsem pravidelně chodil do toho obchodu nakupovat. Jeden den jsem tam byl ráno, další odpoledne a pokaždé jsem byl „nakupujícím“ večer. Už ani nevím, jak se prodavačky, které mě viděly dvakrát denně, tvářily. Na ničem jiném mi nezáleželo, chtěl jsem ji jen oslovit a slyšet její hlas. Tak trošku jsem doufal, že se konečně objeví a my pak spolu prožijeme krásný zbytek života. Je vám jasné, že se nic takového nestalo. Po třech měsících jsem přestal snít, chodit do obchodu a co je nejhorší, přestal jsem věřit, že ji někdy ještě potkám.
To ráno bylo jako každé jiné. Nad městem se kupily obrovské černé mraky a já se stal jedním z mnoha ranních cestujících tramvaje číslo 24. Byl jsem mrzutý. Zaspal jsem, vylil jsem na sebe kávu a vypadal jsem strašně. Seděl jsem na sedadle a pozoroval graf napsaný na místě přede mnou. KDE JSI??? stálo na něm… „Blázne…“ řekl jsem si. V tom mi na nohu stoupla nějaká bota. Ani bych se nad tím nepozastavil, ale hlas, který se mi omlouval, mne zaujal. Zvedl jsem oči a viděl slečnou, kterou jsem před pár měsíci, tak urputně hledal. Usmála se a její znamínko nad horním rtem mě ujistilo, že se nemýlím. Pochybuji, že mě poznala…
Najednou mi proběhlo hlavou co všechno jsem proto abych ji našel, udělal. Chtěl jsem jí to všechno říct, chtěl jsem jí říct, že jsem ji hledat, že jsem kvůli ní chodil několikrát denně do obchodu, že obdivuji její hlas, ale nemohl jsem mluvit. Chvíli se na mě dívala a já věřil, že mi čte myšlenky. Pak ale zvedla oči a z okna pozorovala ulice, které jsme míjeli. Tramvaj zastavila a dívka odešla ke dveřím a zmizela mi z očí. V rychlosti jsem vstal a taktak stihl vystoupit. Doběhl jsem ji a oslovil. Byla zděšená, jak mi později přiznala. Mluvil jsem páté přes deváté, rozhazoval rukama, smál jsem se, mluvil o obchodu, o dnešním ránu, o nápisu, o ní… Zírala na mě jako na blázna, pak se zasmála a pozvala mne do kavárny.
Do práce jsem nešel, byl to velký malér, ale ten den byl nádherný…

Začali jsme s Evou chodit. Bylo to fajn… Ona byla šťastná, já byl šťastný. Prostě nádhera.
Až teď si uvědomuji, několik let po rozchodu, že jsem byl moc sobecký. Po tom seznámení, pátrání po ní, jsem si jí moc vážil. Byla to krásná žena a já na ni i dost žárlil. Věděla to a moc se jí to líbilo. Věděla, že ji miluji a jsem pro ni schopný udělat cokoliv…tak jako ona pro mě.
Měsíce utíkaly a z naší pohádky se začal stávat obyčejný vztah bez „náplně“. Mě bylo fajn! Ani jsem si to nepřipouštěl. Byl jsem si Evou jistý a vyhovovalo mi to. Ona spokojená nebyla. Několikrát to naznačila, ale já nereagoval. „Kytky? Překvapení? Výlety?“ Proč???
Jen sklopila oči a já si říkal, že mám zase na pár dní pokoj. Nevěděl jsem, že ji to tak bolí…

Jednoho červnového odpoledne jsem se vracel z práce domů. Už při vstupu do našeho malého bytu mi bylo jasné, že se něco stalo. Eva mě vždy vítala. Na kuchyňském stole jsem našel vzkaz… Jednoduchý a to strašnější. Odešla…

Nehledal jsem ji… Věděl jsem, že by se už nikdy nevrátila. Na to jsem ji až moc dobře znal.

Jednou jsem ji viděl sedět v kavárně, když jsem šel kolem. Mluvila se svou kamarádkou. Možná to bylo tím, že měla krásné šaty. Možná to bylo jen světlem, které jí zvláštně osvětlovalo. Možná to bylo jen tím obrovským citem, který jsem k ní cítil. Možná… Každopádně se mi v tu chvíli srdce sevřelo a já se v duchu omlouval za vše, co jsem nikdy neudělal.

Tramvají číslo 24 jezdím každý den do práce. Vše je stejné. Cesta, lidé, samota. Jen na nápisu na sedadle přede mnou stojí: PROMIŇ…