Zbytečná existence..

Anotace: nenávidim svět.. nenávidím tu hnusnou mrchu, co si řiká láska.. a nenávidím sebe.. tak mě odsuďte, mně už je to všechno jedno..

Pomalý písničky.. Nenávidím je.. A přesto mi teď jedna z nich zní v uších.. Další z těch nepřebernejch pitomejch textů o lásce.. O nenaplněný lásce.. Textů, který přesně odpovídají mojí situaci.. Tobě..
Já vím, nesnáším ty lidi, co si jen vylívaj svoje zmučený srdíčko a nedělaj nic pro to, aby to napravili.. Jenže teď se asi právě stávám jednou z nich. Z těch, kteří milují, ale jejich cit jim nikdo neopětuje..
Láska je prý krásná.. Při týhle myšlence se zkrátka nedokážu ubránit ironickýmu úšklebku. –Co je to vlastně láska?! Láska bolí, je to krutá, nevděčná mrcha, co jen rozdírá srdce do krve. Stále opakovaně doráží a svými doběla rozžhavenými pařáty ho svírá a nepustí.. Čím více se ji snažíte nevnímat, tím víc o sobě dává vědět..
Ať už se bráníme jakkoli a snažíme se sebevíc zapomenout, ona si s námi jen výsměšně pohrává a vysmívá se nám do očí.. Stále víc rozdírá naše srdce do ruda. Do toho nejděsivějšího temného nachu.. –A nejen něj..
Smutně se usmívám a můj pohled klouže k odhaleného předloktí, kde právě přibyl další docela hlubokej krvavej šrám. Zas je to zpátky, nedokážu se toho zbavit. Nic mi to nedává, jen žiju ve stresu z toho co bude, až si toho někdo zase všimne.. Zase.. Tímhle vším jsem si už jednou prošla a nechci to zažít znovu. Už ne.. Ale přesto je ta kravina zase zpátky, pronásleduje mne životem, lačně mne stopuje, vyžívá se v mém neštěstí.. Ta má druhá odvrácená strana.. A to jsem jim slíbila, že s tím přestanu. Že i když se budu cítit špatně a bude mi smutno, už to neudělám.. Slíbila jsem jim to. Naší partě.. A teď jsem to porušila. Nikdo tu není. Ani on.. A přesto jsem to slíbila i jemu.. Nechci je volat, nechci, aby viděli mou slabost. Nechci vidět jeho.. I když on by mi chtěl pomoct, ptal by se proč.. A já bych mu na to nedokázala dát pravdivou odpověď – a přesto mu nechci lhát.. Nikdy ne..
Nechci ho vidět, chci zapomenout, ale přesto mé srdce křičí a volá ho.. Chci ho vidět, chci ho obejmout, chci vidět jeho úsměv a slyšet jeho hlas.. Chci.. Tolik chci, ale nemůžu.. Nemůžu..
Ani nevím jak, ale na ruce přibyla další rána z tý pitomý podělaný beznaděje. Nedokážu mu to říct, nedokážu – proč? Bojím se odmítnutí, bojím se, že to pak ohrozí i naše přátelství a nikdy už to nebude takový, jako teď. Tak krásný a bezstarostný, ale přesto je to „jen“ přátelství. Přátelství, který pro mě znamená hrozně moc.. Nechci to zkazit. Nenávidím se, nenávidím svoje srdce, nenávidím city – nejvíce však ji – lásku.. Proč to tak moc bolí? Proč? Proč to nemůže taky ksakru lehčí? Proč mi nikdy nic v životě nevyjde? Proč?! Můžu říct, že na svůj věk jsem si toho prožila až moc – a teď tohle?! Život, život je zrůda, co si s náma pohrává jako s bezvládnýma loutkama.. Je to moře, to moje je černé a září v něm pouze pár světlých majáků, které mi ještě jasně osvětlují cestu vpřed, abych navěky nezabloudila v té temné nicotě a neutopila se v ní. Jedním z těch majáků je i on.. Stal se jím, i když se v něm občas ještě pořádně nevyznám. Ale cestu k mému srdci si již našel a takoví lidé v mém srdci zůstávají již navěky. Nezapomínám na ně, nechci. Nezaslouží si to.. Ale proč on? Tak proč do hajzlu?!!
Nedokážu mít ani kamaráda, do kterýho bych se nezamilovala. On je úžasnej, nechápu, co by mohl vidět zrovna na mě. Na věčně černě oděný nudný a hnusný holce.. Jsme kamarádi, to ano. Dost dobří kamarádi, snad už i přátelé a já to nechci zkazit. Neodhodlala bych se. A kdyby náhodou ano – odpověď stejně již znám. Ne.. Vždycky to je ne.. A já to chápu.. Ale měnit se nechci. Nemám proč, tahle bitva, i celá válka, je stejně už dávno prohraná, nemám šanci. Jsem jen jednou z dosti dalších lidí v jeho životě. Nic víc.. Já vím, je to mnoho, ale mně to nestačí. Nemůžu si pomoct. Nedokážu to..
Navždy budeme dobří přátelé – nechci, aby se to změnilo. Budu mít aspoň důvod se na něj dívat, smát se jeho vtipům.. No, já vím, jsem fakt pitomej zoufalec, ale nevím co mám dělat.. Nevím..
Přemýšlím a stříbrné ostří se leskne ve světle zapadajícího slunce, co sem dopadá skrz okno. Tohle.. Právě tohle je to jediný nenáviděný řešení na který se vzmůžu.. Řešení.. Jaká ironie..
Zítra půjdeme zase ven, celá naše parta. Těším se, až ho uvidím. Moc se těším, ale přesto nejsem š´tastná. Před nimi ano, před nimi musím. Snad nic nepoznají. Budu se smát, vtipkovat, vyprávět.. Bude to super den, vím to. Vždycky je to super, když jsme všichni spolu.. Bez výjimky..
Jasně, někdy sice mám dojem, že taky cítí – nebo by možná později mohl – něco víc. Vždycky, když se na sebe podíváme a on se na mě usměje. Vždycky, když jeden z nás prohodí něco vtipnýho a ten druhej ho pochválí.. Vždycky, když řekne jednu z těch úžasnejch vět, kterýma dává najevo, jak mu na mě záleží. Těch vět, ze kterých dělám něco, co ve skutečnosti vlastně vůbec není. Když si uvědomím tohle, chce se mi řvát a brečet, ale nemůžu. Před ním ne.. To až doma.. V noci, když všichni spí, teď, když není nikdo doma.. Hlavou mi pořád zní jen to jeho jméno. Přemýšlím a rozebírám všechno co mi kdy řekl, co udělal a přemítám nad tím, jestli to myslel i nějak jinak. –Prostě prvotřídní ubožák.. Ubožák, kterej se na nic nevzmůže.. To jsem přesně já..
Nic mu neřeknu, vzdávám se. Je to lehčí, tak proto – ano, přesně tohle by někdo řekl.. Jenže pro mě je to těžký. Něco povím a on řekne ne a pak už to nikdy nebude jako dřív, jako teď.. Ne, to nechci..
Doufám, že něco poví, že něco naznačí, ale dobře vím, že se to nestane. –Jak by taky mohlo? Mně přece nikdy nic nevychází. Celej můj život je jen jeden velkej pitomej omyl, kterej ani neumím ukončit. Nemůžu, přece kvůli nim. Vím, že mě mají rádi a já je taky, moc, ale tohle.. To se nedá. Nesnáším přetvářku a teď se sama skrývám za její nepropustnou masku lží.. Nenávidím se.. Nenávidím!! –A netvrďte, že nemám důvod.. Většího sobce svět neviděl.. Jistě ne.. Už toho mám všeho dost. Chci odejít a chci tu zůstat. Chci mu něco naznačit; povědět, ale nedokážu to. Nestojím o falešný naděje.. Nechci je, - moje mysl samotná jich vymyslí víc než dost, aniž bych já sama chtěla.. Život je zkrátka nanic – můj ano.. A já to neumím změnit.. Chci, ale bojím se. A nedokážu svůj strach překonat. Vlastně jsem v tom moři už dávno ztracená.. Od všech těch posledních nadějí a světýlek se stále vzdaluji a jeden z těch podmořských silných proudů mne stahuje ke dnu.. A já se mu již podávám.. Chci..