Prostě povídka

Anotace: Soubor povídek....... zvlášť by nedávaly smysl...... kdo se tím prokouše snad pochopí:-) baví se takhle štamgasti v hospodě...někdy z kraje minulého stoletíííí...

Úvod
Na první pohled vypadali šťastně. Ona mladá a on též, vypadali jako z nějakého krásného příběhu. Ale vždycky to není tak, jak to hned vypadá. Buď není nálada, nebo se něco pokazí, třeba jen maličkost co náladu rozladí, anebo chybička v osudu. A tahle chybička stojí vás spousty let, třeba jen na pohled, ale je to tak. Z těch chyb stávají se příběhy, jsou šťastné, končí vesele, ale ty druhé jsou plné bolesti. Příběhy bezpráví, příběhy krutosti. Myslím, že každý si svůj příběh vybere.

Seděl jsem v hospodě s přáteli a hned ten nejbližší začne vyprávět .....

Bylo to nedávno když oni se potkali, nikdy se neznali, tak o to šlo to snáz. Nikdo totiž nevěděl, co ten druhý má za sebou. Začali spolu žít, jenže pak láska opadla, začali přemýšlet. Nejdřív on. Tolik let žiju si se svou ženou pospolu, co když já hřeju si na prsou potvoru. A začal pátrat, co dříve dělala. A nemusel dlouho, sama se přiznala že byla nevěstkou. Tak na ni dostal zlost, popadl sekyru a měl štěstí navýsost, že trefil jenom zeď. Jinak by musel si hezkých pár let odsedět v nápravném ústavu. A ona mu odpustí, a tak byl zase klid. Jenže teď ona začne přemýšlet, co on byl vlastně zač, jestli ne náhodou ji nepotkal a nebyl v tom úmysl. Vyšla ven, trochu se poptala, a ke svému úžasu zjistila že byl vrah. Když přišla domů, hned se ho začla ptát a on to vyklopil. Že vlastně nikdy nikoho nezabil, ten chlápek prostě umřel sám. A teď tu sedí a nemají si co říct, jen na sebe koukají a oba vědí, že musí od sebe, jinak ten její bude si muset pár let zas odsedět, až zase chytne zlost.
Jak vidíte, příteli, klasický příklad manželství. To já znám zase příběh vypočítavosti, kam je schopen člověk zajít a celý život si zkazit kvůli penězům.
On byl z chudé rodiny, takový malý chcípák to byl. A jen se s ní seznámil, narostla mu ramena. Říkali tomu láska. Že když ho bude milovat, ta stále při něm bude stát, ona je totiž ošklivá jak noc. Kdyby jste viděli tu potvoru! Hrůza! A ta představa s ní spát! A on to dokázal a teď je bohatý. A začal poroučet, i hrb mu narostl mu z té pýchy. Jenže co vlastně má? Hrb a šerednou ženu. Je málo toho, co mu závidět. Ale má peníze, tak je pán. A ještě se proslýchá že ho bije. Má co chtěl. Kam že se vám štěstí ukrylo? Anebo že by vůbec tu nebylo? Asi ne, pokývá soused na druhé straně. A hned začne vyprávět svůj příběh, také na pohled šťastný.
Ten chlápek, co vám o něm budu vyprávět, si taky vzal opici, prý mu bude věrná a vděčná. A byla? Jo, byla, tak první rok. A pak mu za ní začli lézt opilci, že prý ta jediná jim dá. A dala? Dala všem, akorát ten její na ní radši nelez a vymlouval se na srdce šelest a ještě se s tím vychloubal, že takovou hrůzu když se svlíkne by asi v pekle nehledal. A tak se stalo, že chlapi v hospodě se vsázeli kdo na ni vleze a jeden vyhrál. Když jednou seděli, starýho opili. Vzal mu jeho klíče, pomodlil se a odemkl barák. A šup k opici pod peřinu. Stará se nejdřív divila, že k ní starej leze, ale neváhala ani vteřinu. A co se pak dělo nemohl dlouho vyprávět. Měl z toho chudák šok. Jisté je, že jeho lest prohlédla a pranic ji to nevadilo. A když ráno utíkal, dostal navrch ještě nějakou zlatku. A tak se to rozneslo, kdo už neměl na pivo, šup za starou do postele. A manžel? Ten pak s nima ty peníze propíjel a že byly vlastně jeho, na to pranic nehleděl. Zabil vlastně dvě mouchy jednou ranou. Doma spokojenou starou a o peníze ji už neříkal. Jo, jaký si to uděláš, takový to máš, pronese hostinský procházející kolem stolu. Zřejmě ho zaujala naše debata. Jo, jo, ozve se chlápek od druhýho stolu. Jo, já znal taky jednoho.
Ten chlápek hezkou ženu měl, ale potvoru. Každý večer se o ní snažil, uklízel, žehlil, vařil a nic mu to platné nebylo. Jen na ni sáhnul, hned ječela. A tak si řekl dost. Já ji zahnu, tak aby to věděla, že pak třeba bude žárlit a víc si ho vážit. Bože jak se mýlil. Jen co se to dozvěděla, sjela půlku vesnice a ještě ho pomluvila, že je impotent a má ho malýho. Tak to už bylo dost a tu druhou půlku zvládnul on a pomlouval tu svou, že je frigidní a všecko předstírá. No a jak dopadli? On si našel souseda, prý pořád lepší chlap co ho má aspoň trochu rád, než bezcitná bestie. A to ji opravdu dostalo, odtáhla zas dál. Člověk by se pousmál, ale je to tak, než zlá žena, lepší chlap.
Vedle v domě začne starší pán co postával u pípy. Takže u nás v Karlíně, vlastně abyste rozuměli, já vlastně z Karlína nepocházím. K věci ozve se hostinský, kterého naše debata natolik zaujala, že pomalu nikdo neměl co pít. Tak tedy vedle v domě bydlel takový starý mládenec, kolik ženských se o něj pokoušelo, ale nic s ním nehlo. Tak o něm začaly roznášet klepy a pomluvy, že mu ho ustřelili v jedné z válek. Ženský jsou hrozný potvory, prostě nechtěl ženskou ani vidět. Ten chlápek nikdy nepil. Jednou vám jdu takhle navátej z hospody a vidím ho stát opřenýho na rohu a něco mumlá. Kdybych ho neznal, řekl bych, že má něco upito a mele si z opice. Přijdu blíž a už rozeznávám o čem si tak samotářsky povídá. Nejdříve něco jako „to jste neměli, to ne“ a pak pauza a zase „tohle si vypijete“ a zas ticho. Říkám, je vám něco sousede? Otočil se, něco na mě zamumlal a zmizel. A od té doby se pánovi začali u nás v domě dít věci. Nejdříve pár dní nevycházel, ale pak se u něj dveře netrhly. A samý ženský, co ho tak pomlouvaly, si libovaly jaký je to milenec. A hádejte jak dlouho to trvalo? Přesně měsíc. A víte proč? No protože tak dlouhá je inkubační doba pro kapavku. Cože? ozve se hostinský. No prostě ženský tak nenáviděl, že už neunesl všechny ty posměšky, že šel do toho nejhoršího bordelu v Praze, co tam neteče snad ani voda, a vyspal se s tou největší špindírou v karanténě. Stálo mu to za to, pánové a z těch šesti ženskejch se stalo půl baráku nakažených tou nemocí i s domovníkem. To vám bylo nářku na pavlači když každý ze sebe loudil tu bolestivou kapku na společném záchodě. A taky se hned vědělo, kdo kam zanáší. A nebudete tomu věřit, i moje stará skučela a dobře jí tak. Ještě že s ní pár let nespím. A tak se to začalo plnit i u doktora, chudák nevěděl kam skočit, jak se s tou prevítskou nemocí potýkal. Celkem to odneslo tak šedesát lidí, teda odhadem, spousta se jich z ostudy zřejmě nepřiznala. Jak ty dopadli, nevím. Ale vím, že jak to prasklo, tak hned druhý den se ten chlápek zbalil a zmizel a už o něm nikdo neslyšel. A tak vám tak každý den sleduju noviny kde se zas objeví epidemie zánětu močových cest jak o tom tehdy psali v Národních listech. Mají co chtěli, ozve se hostinský, ženský jsou hrozný potvory.
Hostinský se jakoby nic připojí do debaty. Pánové, to já znal taky jednu. Sedávala tamhle v rohu, napůl ženská, napůl člověk. Seděla čelem proti zdi, aby chlápkům, co sem chodí na oběd z támhleté továrny naproti, nekazila chuť k jídlu. A hned pod větrákem, aby i ta její vůně vylétla ven. Vždycky přišla tak na desátou, ukázala na mě, sedla si a celý den čučela do té zdi. Říkalo se, že zdědila po tetě peníze, a tak asi nedělala, chodila v jedněch hadrech a pila. A tak si tak sedí a pije jako pokaždé. A do hospody vám přišel takovej chlap, zarostlej jak vopice. Nikdy jsem ho tu neviděl, takový ten typ z lesa, jestli mi rozumíte. A hned k ní ke stolu a to víte, bylo mi to divný. Šel rovnou k ní, v hospodě to jen zašumělo a prý jestli si může přisednout. Pánové, k tomu stolu si nikdo nesedal ani když tady nebyla a teď tohle. Pod jejím knírem se objevilo něco jako úsměv. A pak jsem slyšel poprvé jak promluvila. Za ty roky jsem od ní neslyšel jediný slovo a ona řekla JO! Procedila to skrz zkažené zuby a už bylo zase ticho. To víte, hned jsem se začal zajímat co je ten chlápek vlastně zač, to už patří k mé práci. Ale nic. Jen sedí, prohlížejí si jeden druhého. Prohlížel si to monstrum snad hodinu a ona se jak se patří natřásala. Vypadalo to jako milostná předehra orangutanů. Mohl mít tak sedm piv když se osmělil a zeptal se, jestli je tu správně na ten inzerát. A to jste měli vidět teprve hospodu jak strnula a ztichla, i mně přetekly dva půllitry a připálil jsem oběd na plotně. A co ona, pane hostinský? Ptám se nedočkavě ona? Vypustila z té saní sluje druhé slůvko v životě – JO! Tak tu seděli a zase mlčeli. On si dával na kuráž kontušovku a ona čerta. Mezitím jsem nechal poslat pro mojí starou, víte ona by mi to neodpustila a musel bych jí to celé vyprávět a to se přiznám, pánové, na to už nemám po těch letech nervy. Bydlím tady kousek za rohem, tak tady byla hned. K věci, vykřikne soused vedle od stolu. Tak tedy, vypili každý tak deset panáků a nic. Jednoho by to zabilo a oni se na sebe pořád jen zubili. Lidoop si prohrabával vousy a ta ošklivka zalíbeně mrskala knírem notně olepeným od čerta. Najednou z ničeho nic ten chlápek povídá : „Vezmete si mě za muže?“ A to se ví, to byl poprask. Mojí starý vypadly zuby do výlevky, myslím ty falešné co jich má plnou hubu, a jeden štamgast se kousnul do prstu když se cpal preclíkem. Nic vážnýho, jen přišel o poslední článek ukazováku. Hned ho strčil do piva a bylo po bolesti. K věci, dožaduje se opět soused. Tak tedy, ona seděla, hubu dokořán a pánové, víte co řekla? Co? Řekla JO! Až jsem si říkal, jestli jí z toho povídání nevyschlo v krku. Opičák si mě zavolal k sobě a poručil flašku žitný, aby to jako zpečetili. Napili se a šup už byli u sebe. Něco tak odporného jsem jaktěživ neviděl. Bylo to jako když se líbají dva chlapi, aspoň nezasvěcenci to tak mohlo připadat. Byl to hnus. Brrrr... A pak se to stupňovalo. Nejdřív ruka a pak ... To snad ani nemusíte vyprávět, pane hostinský. Jen při té představě mi bylo mírně řečeno zle. Dobře tedy, a tak to pokračovalo dál a dál, musel jsem stáhnout rolety a vyhnat cizí hosty. Jen ty nejvěrnější mohli zůstat. A proč jste nezasáh? Blázníte? Víte co by mi provedli? Vy byste skočil mezi nadrženého býka a jalovici? Já ne. Nemám strach, ale mám děti. Kolem půlnoci se začali oblékat, schovali svá ochlupená těla a od té doby jsem je nikdy neviděl. A co jsem tím chtěl vlastně říct? Pánové, i ta nejhnusnější věc, co zdá se odporná, má svého kupce.
To je pravda, to se musí nechat. Když se dva milujou, tak nezáleží na kráse. Ale co když z toho vztahu vznikne něco víc, třeba potomek? Snad pitomec,ne? směje se hostinský. Nerušte, dožaduje se pán v rohu sledující naší debatu. Já žiju v Jičíně už dlouhá léta, dělám obchodního příručího, a tak jsem se dostal až sem, víte. U nás se takový dítě narodilo, matka alkoholička a otec dement. Nikdo neví jak se k sobě dostali, ale zřejmě ona, jinak to nejde vysvětlit jak se něco takového mohlo narodit. Pán z Jičína se musel samou nervozitou že ho někdo poslouchá napít. A toho využil hostinský a chopil se slova. Pánové, kdyby jste viděli tu zadnici, Bože jak ...... Musel jsem ho okřiknout, vedle u stolu ještě večeřeli a ta představa! Naštěstí se opět ozval pán z rohu. Tak tedy, byl to takový malý človíček s velikou hlavou a obrovskýma očima. Kdykoliv s ním vyšla matka ven, všichni se za ní otáčeli a bylo po čem. Po tátovi pitomec a po matce alkoholik. Jen projela kočárem kolem pípy U Procházků, tam chodila nejraději, tak vám to dítě vypilo z pultu všechno rozlité pivo, tak bylo přes svoji neforemnou postavu mrštné. A stále koulelo očima. I největší optimisti nevěřili tomu, že by z toho to dítě mohlo někdy vyrůst. Čím byl starší, tím byl stejnější. A tak se jednou stalo, že jeho otec utekl už po druhé z blázince a hned za synem. Nevím jak se dozvěděl že se to narodilo, ale pravda je, že se po něm začal shánět. To víte, byl to poprask. Franknštejn se shání po svém dítěti a běhá po celém městě. Vysypává jeden kočár za druhým a toho svého pitomce ne a ne najít. A hádejte kde ho našel? U Procházků, zaburácí nedočkavostí hostinský. U Procházků, to dá rozum a zrovna u pípy. Jen se objevil ve dveřích a ukázal své vysoké čelo, tak všichni věděli, že je to otec toho skřeta. A on se nemohl splést. Jen co ho spatřil, tak ho popadnul a pryč s ním z hospody. A bylo to tak rychlý, že než se někdo vzpamatoval, tak byl fuč i s potomkem. Jakoby se po něm slehla zem. Četníci i zřízenci z ústavu po něm pátrali do noci, ale nic. Uplynuly tak čtyři měsíce, matka se mezitím upíjela, až z ní zbyla jen troska. Tak tedy po té době zahlédli v Brdských lesích něco, no říkalo se že to není snad ani člověk a ani zvíře. Mihlo se to před nějakým pocestným a zase to zmizelo hluboko v lese. Jen velikost toho tvora se pokaždé lišila. To víte, hned se začali sjíždět sběratelé senzací z celého státu a každý chtěl toho tvora polapit. Ale opět jakoby se po něm slehla zem. Jen vám z okolních statků začali mizet domácí zvířata. Nejdříve slepice, potom selata a nakonec i jalovice. A zas byl klid. Začíná to být napínavé, povídá hostinský. Jen jestli nás netaháte tak trochu za nos. No dovolte, ohradí se pán. Hleďte si raději piva v hospodě, hučelo to od nespokojených hostů nad nedostatkem piva. Hostinský odběhl, pán se opět napil a po půlhodině se mohlo pokračovat. Místní sedláci, to se ví, měli těch krádeží už plné zuby. Dohodli se a udělali na to zvíře hon. Sešlo se tak třicet čeledínů s kosama a cepama a hurá do lesa. Prošli lesy křížem krážem, ale nic nenašli, jen pár divočáků, jinak nic. Když se vrátili do vsi, zjistili, že jim jeden čeledín chybí. Nikdo nevěděl, kdy se ztratil. Byl to takový moula, který byl všude pozadu. Na další den hledalo čeledína už sto lidí. Dobrovolníci, vojáci z místní posádky a četníci z celého okolí. Ale také nic nenašli. Jen večer zas jeden, ale tentokrát voják, chyběl. Tak to si už opravdu vymýšlíte! O tom by se totiž pane psalo v novinách, ozve se můj soused. No jak myslíte, když vymýšlím, tak vymýšlím. Můžu toho také nechat. Nerušte, okřikne souseda hostinský a vy, pokračujte. Připadal mi trochu jako profesor před tabulí, tedy spíše před pípou. Tak tedy další den se zformovalo dalších dvě stě lidí, přijeli až z Prahy. A zas jeden chyběl, co? ozve se zas ten chlápek vedle mě. Nezmizel, právě že se vůbec nic nestalo. Ve vsi se začalo říkat, že to byl medvěd, který ty dva odtáhl pryč a tím to bylo vyřízené. Až půl roku na to, bylo to takhle podvečerem, zahlédly ženský co šly z pole domů šílenou postavu, jak se potácí přímo k nim. Popadly motyky a hurá na něj. Ony jsou z toho kraje už na leccos zvyklý. Jenže jek k němu doběhly, zjistily, že je to ten voják, co se tehdy ztratil. Měl chudák už i po pohřbu. Měl vykulené oči, byl šedivý a nevypravil ze sebe jediné slovo. Hubu měl dokořán a koulel očima. Dalo se tušit, že se stalo něco hrozného. Odvedli ho do nejbližšího statku. Sedlák hned zavolal všechny kulaky z okolí, začal se jim totiž zase ztrácet dobytek, ale nikdo to nechtěl přiznat. Tak vám vymysleli takovou lest. Odvedli toho chudáka v podvečer k lesu jako nějakou návnadu, byl tak slabý, už by asi stejně nikam neutek. A schovali se v roští všude okolo. No nebudu vás dlouho napínat, prostě jak se voják blížil k tomu lesu, vyřítily se dvě šílené postavy, milého vojáka čaply a jak se objevily, tak zase zmizely. Sedláci se nezmohli ani na jeden krok, takový to byl hrozný zážitek. To už se nedalo ututlat. Opět se sem sjeli všichni četníci po zuby ozbrojení s místní domobranou, bylo jich tak na šest set. Udělali rojnici aby jeden na druhého stále viděl. A zase nic nenašli, co? Pořád dokola až nezbyde nikdo, kdo by hledal, pronesl škodolibě hostinský. Kdyby jste mi pořád neskákal do řeči, tak byste to dávno věděl, rozčílil se pán. Ale no tak, přece se nebudeme hádat, povídám. Je to zajímavý příběh, ať se stal nebo ne. Stal, ohradil se pán. Dobrá, dobrá, už tedy mlčím. Právě že našli. A přímo v tom samém lese, kde hledaly předešlé výpravy. V jedné roklině, do které se ze strachu nikdo předtím nepodíval. Jakmile zahlédli v roklině hromadu kostí, hned ji celou obestoupili a stahovali smyčku s nabitými puškami a nasazenými bodáky, stále byli blíž středu kde byla opuštěná jeskyně. Na jejím okraji se chvěl otec, byl ohnutý, hrabal se v hlíně a něco mumlal. Ani se nebránil když ho svazovali a nacpali mu do pusy roubík. Pak z jeskyně vyběhlo cosi, z čeho naskakovala husí kůže. Zrůda se vším všudy. Ostré zuby, tvář zamazanou od krve, prostě hrůza. Chytili ho do připravených sítí a svázali. Nikdo se nechtěl jít podívat do jeskyně. Šli tam dva nejodhodlanější, připravení na všechno. A pánové, našli tam oba dva a naživu, jen byli mimo smysly. Jen se neví proč je vlastně unesli, snad malýmu na hraní, nebo aby nebyl sám, když otec lovil. Těžko říct. Pravda je jedna, nikdo už se to nedoví. A jak to dopadlo? V prvním patře ústavu pro blázny sedí ti dva a mlčí. O patro výš je otec, jen hledí před sebe a něco mumlá a ještě nad ním je v kleci zavřený ten malý neposeda. Je to oddělení pro nejtěžší blázny. Tak vidíte co se může stát, když se spojí alkohol s demencí. Jestli by se neměli takový lidi kastrovat. A co matka? ptám se. Matka ta chuděra skončila ještě hůř. Jednou se U Procházků tak opila, že upadla přímo na pípu a zlomila si vaz. A možná je to dobře, vemte si, že kdyby ji na ten výlet vzali sebou, to by se ztrácelo i pivo z okolních pivnic, zasmál se pán, otřel si orosené čelo, napil se zvětralého piva a vychutnával si svoji minutu slávy nad nejlepším příběhem a čeká, kdo ho trumfne.
Do našeho rozhovoru se připojil další host. Do teď jsem si ho nevšímal, seděl od nás kousek dál, ale zřejmě násw celou dobu poslouchal. Byl vyhublý, v třesoucích se rukách měl viržínka a jen potichu, že ho bylo sotva slyšet, povídá, že by nám chtěl vyprávět svůj příběh. Hostinský se na nás podíval a naznačil, že ho nezná a ani nikdo z nás ho nikdy neviděl. Vyzval jsem ho ať tedy přisedne blíž, aby ho bylo slyšet. Sednul si po mé levici a začal vyprávět. Od začátku bylo vidět, že to nebude příběh veselý. Ten muž vyprávěl pomalu a bylo vidět, že vypráví o sobě a ne o jiném muži. Ale nikdo mu to nechtěl říct, a tak jsme to brali tak jak to je. Nevím, bylo mi ho nějak líto, líto víc než jsem si sám připouštěl. Ten muž byl mladý, docela cílevědomý, četník. Svůj raón měl na starém městě. Se všemi si dobře rozumněl, i galérka ho začala uznávat a dávala si na něj pozor když měl službu. Nikdy se nezapomněl zeptat obchodníků lelkujícími pod svými obchody jak je a popřát jim krásného dne. Zkrátka všechno tak, jak mělo být. Jednou, bylo to takhle k podzimu, procházel kolem Čertovky. Byla už celkem zima. Zahlédl na zemi sedět děvče, před sebou měla misku na peníze. Byla schoulená do deky, nebylo ji vidět do tváře. Tady se nesmí žebrat, povídá. A děvče nic, ani se na něj nepodívala. Zkusil to znovu. Hej osobo, tady se nežebrá. Nechám vás předvést. Stále nic, jakoby byl vzduch a to ho dopálilo. Popad pendrek co měl u pasu a lehce do ní strčil. Děvče vyskočilo jako když do něj střelí, ani se na něj nepodívalo a utíkalo pryč. Asi nějaký blázen, pomyslí si a ve své povýšenosti ho to začalo hřát. Takhle se na ně musí. Po dobrém to nepůjde. Hostinský si zývl a odešel do kuchyně. A ten muž pokračoval. Ten četník tudy procházel i druhý den a zas ta samá situace. Jen se děvče zvedlo na první vyzvání a nemusel vyndavat, ač nerad, svůj pendrek. Další den znovu a znovu, až si na to začal zvykat. Jen děvče mělo míň a míň času vydělat nějakou zlatku, protože pokaždé přišel o něco dřív. Už to bylo docela pozdě v zimě, někdy v únoru myslím, šel opět tou samou cestou a už se na ni těšil jak ji požene a ona nikde. Říká si, ona se asi zdržela, stoupl si tedy do nedalekého křoví, aby ho neviděla až bude přicházet a ono nic. Stál tam hodinu, byl celý promrzlý a ona nikde. Šel si tedy po svých. Když přišel na stanici, hned mu kolega hlásil, že na náplavu našli tělo nějakého děvčete, bylo vyhublé a zmrzlé na kost. To víte, srdce se mu zastavilo a že tu ubožačku chce vidět. Tak se šlo do márnice, hned jak viděl její šálu věděl, že je to ona. Nedal na sobě nic znát a ptal se, kdo to je. Nikdo to prý dlouho nevěděl, až jeden stařec co šel kolem když ji vezli tvrdil, že ji zná, je prý z té dělnické čtvrti z Karlína. V tu chvíli se v něm pohnulo svědomí a hlodalo ho stále víc. V noci nespal a ve dne bloumal v ulicích, jakoby tu všechnu zlost otočil na ostatní. Už ho nikdo nezdravil, byl jak bludná duše. Mezitím se vrátil hostinský a hned začal : „O co jem přišel?“ s úšklebkem ve tváři. Ale nikdo se nesmál, tak zas raději odešel. Jednou v noci se zase vzbudil spocený a s výčitkami, že za tu její smrt může on. Oblékl se a vyrazil do té čtvrti kde údajně bydlela. V noci to tam bylo ještě horší než kdykoli když tam byl ve dne. Na každém rohu se něco dělo, ale nevšímal si toho. Až potkal jednu bloumající stařenu a ptal se jí jako, jestli nezná, nebo spíš neznala, tu nebožku co jí našli na té náplavce. Jo, tu jsem znala, bydlela támhle v tom opuštěném domě se svojí sestrou, ale kde je té konec, to nevím, řekla a odtáhla zas dál. Už svítalo když šel do toho domu, byl už napůl rozpadlý, schodiště rozbořené, ale něco mu říkalo že musí jít nahoru. Vylezl do prvního patra a našel tam v jedné z místností schoulené děvčátko vyzáblé na kost. Vzal ho do náručí a odnesl ho k sobě domů. Ta chuděra chodila žebrat aby jí měla dát co jíst a on ji pokaždé vyhnal. A jak toho měla míň a míň, tak krmila jen svou sestru až sama umřela hladem. A od té doby se o ni stará, platí ji chůvu když je v práci, aby odčinil to, co způsobil. Do dnešního dne se ale nevzpamatoval a to jeho svědomí ho tíží stále víc. Pánové, kdyby nebylo té malé, dávno by někde našli jeho tělo a zasloužil by si to. Všichni mlčeli, celá hospoda jakoby ztichla. Do toho se vrátil hostinský, celý udivený že je všude klid a opět prones : „Tak o co jsem přišel?“ Zubil se jak měsíc o úplňku a tím to celé trochu zlehčil. Ten muž se stále ještě klepal, ale bylo vidět tu úlevu z toho jak se vypovídal. Jo, jo, někdy se to pěkně všechno zamotá, povídá chlápek od výčepu, teď trochu odbočím, budu vám vyprávět o žárlivosti mojí starý. Je to fakt hrůza co se v jejím malém mozečku někdy odehrává. Na všech byla vidět úleva že nemusejí soudit toho muže, co odsoudil se vlastně sám.
Já se ženil už jako mladej, bylo mi teprve dvacet a mojí starý bylo o šest let víc. Znáte to, nemohl jsem dlouho nějakou ženskou sehnat. Ne že bych byl tak ošklivej, ale prostě jsem se jich bál. Od mala jsem se jim vyhýbal. Pak jsem ji potkal, úplně náhodou v obchodě a ona vyjela po mně. Vyhýbal jsem se jejím pohledům, ale nedala mi pokoj. Slovo dalo slovo, a tak jsme začali spolu i spát. Á, to bude nějaká romantika, směje se hostinský. To tady ještě nebylo a postčil toho chlápka dál od pípy, prý strašně prská a má toho plný pult. No dovolte, tak já vám nic nepovím. No tak, nehádejte se, povídám, pán si stoupne kousek dál a bude to. Chlapík se uraženě posunul mezi stoly a pokračoval. A jak plynul čas, tak jsme si na sebe zvykli a už začala mluvit o svatbě. Byl jsem celkem rád, věděl jsem, že mě neopustí a nebudu muset zas být sám. A tak se to stalo, byla svatba, malá, ale hezká. Jenže pak to všechno začalo. Nejdříve ji začalo vadit to moje prskání, toho jste si všimli, že? Všimli, povídá muž po mé levici a utírá si poprskané čelo. Chlape, měl byste s tím začít něco dělat, vždyť vy prskáte jak starej kocour. Hostinský už to nevydržel a vyprsknul smíchy. No dovolte! Rozčílil se chlápek ještě víc a další slina trefila přímo mě do oka. To máte za to, že jste se ho zastával, řve smíchy hostinský. No pardon! Chlápek už je synalý. Zavřete někdo ten hydrant, řve pán od vedlejšího stolu utírající si brýle zapatlané od slin. Ale teď už toho mám dost, odcházím, uraženě křičí pán. Jo, jo, stejně byste slintal nějaký nesmysly, prskale. V hospodě to jen hučí, všichni se ho snaží napodobit a plivou na své sousedy. Nabývá to na obrátkách, i pán jinak vážný a smutný, zkusil napodobit sysla, ale poprskal si sám svoje sako, což náležitě pobavilo i uraženého prskala a nešetřil smíchem. Dokážete si představit, jak to v jeho obrátce vypadalo? Jako na hasičském cvičení. Pane, ozve se hostinský, vždyť vy jste mi zaneřádil celej lokál. To byla jedna z jeho posledních vět. Chlápek se otočil a vidouc jeho rozesmátou tvář, vybouchl ve strašný kašel, asi mu něco zaskočilo, hostinský se stačil jen tak tak schovat a zmizel v kuchyni. Snažil jsem se uklidnit situaci. Pánové, klid, takhle se nikam nedostaneme, ale zřejmě bylo už pozdě. Hostinský stál ve dveřích kuchyně mokrý od hlavy až k patě. Hodil na prskala zástěru aby už neškodil a vyhodil ho ven. Tak a je to, máme po příběhu, povídám. To nevadí, ozve se další host, aspoň nemusíme tolik vytírat a vyprsknul kus chleba hostinskému pod nohy. Při jeho pohledu ho smích přešel a byl klid. Vůbec všichni jsme seděli v naprostém tichu, jen občas se někdo dušeně pousmál aby ho hostinský neviděl. Ten mezitím umyl půlitry, pípu i své čelo a povídá : „Ták a můžeme pokračovat. Kde jsme to skončili?“ U žárlivosti přeci. Tak to bych chtěl vidět jeho ženu když žárlí na takového osla. Na odpověď nemusel dlouho čekat. Uplynulo tak dvacet minut a byli tu oba. Nejdříve vešel do dveří on a rozhlížel se po hostinském. A za ním stála ta jeho. O hlavu vyšší, o metr širší a hned spustila. „Tak který to byl?“ Hostinský se přikrčil, ale pozdě. Zahlédla ho hned jak ten její prskal ukázal prstem. Pak už se celkem nic nedělo. Hostinský dostal facku, prskal rozesel pár bacilů a jak přišli, tak odešli. Všichni se po sobě jen dívali a mlčeli. Hostinský asi už po desáté zmizel v kuchyni. Ta byla co? odvážil se už notně opilý pán z Jičína jako první promluvit. Kdože si to přál poznat ženu toho osla? Doufám, že to stačilo. Je to v podstatě chudák. Mně vám je ho najednou nějak líto. Jo, mně taky, mumlá pán nalevo. I pán s poprskaným sakem se ještě víc zamračil. A mně ne, co? vyšel hostinský. Smáli jste se všichni a já to odnesl. Ale my ho nevyhodili, povídá pán v rohu. Ale jsme s váma. Bolelo to? Docela jo, necháme to být, nebudu se prát se ženskou, ne? Myslím, že on je na tom hůř než já, musí s ní i spát. Jo, jo, necháme to být. A tak i naše debata začala uvadat. Všichni si po tom zážitku dali něco tvrdšího, sesedli jsme se k tomu největšímu stolu a zapálili svíčky. Hostinský zamkl dveře, zbylo nás tam tak deset i s ním. Seděli jsme, koukali do plamínků svíček a pili jednoho panáka za druhým. A čím víc bylo alkoholu, tím víc bylo upřímnosti. Pár z nás se přiznalo že je žena taky bije, ale že jim to nevadí. Místo výčitek dostane ránu, on se urazí a jde spát sám a nemusí se s ní tlačit na posteli. Ale ještě tam byl jeden, který celou dobu jen mlčel a poslouchal. Ale jak se prskalo, tak byl jeden mezi prvními, který plivl na pána naproti. Tak co vy, nemáte nějaký příběh? Jste jediný, který nic nevyprávěl. Já vám žiju celkem nudný život, povídá, ale jak tak nad tím přemýšlím, o jednom bych věděl. Stal se mému známému, dobrému známému. No když jsme tady v kruhu přátel, stal se mně.
Je to už dýl co se mi to přihodilo. Po rodičích jsem zdědil nějaké peníze. Otec byl obchodník s kořením, moc mu to sice nevynášelo, ale něco našetřeno měl. A když i s matkou odešli, tak jsem prodal krám, víte já ho nenáviděl od mala, musel jsem v něm pracovat a toho sekýrování. Tak tedy prodal jsem ten obchod a koupil si malý domek na samotě, kousek od Křivoklátu. Byl dlouho opuštěný, říkal jsem si je daleko od lidí tak ho nikdo nechce, ale pěkně jsem se mýlil. Byl hodně levný, tak jsem byl sám se sebou spokojený. Zřejmě jsem po otci zdědil obchodního ducha. Majitel, který mi ho prodával, byl už hodně starý a léta v něm nepřebýval. Jen co mi předal klíče, rozloučil se a zmizel. Nastěhoval jsem si těch pár věcí do předsíně a spokojeně se usadil do křesla. On mi tam totiž nechal všechen nábytek. První noc proběhla v klidu, dlouho jsem seděl na terase a vnímal vůni lesa. Bylo pozdě když jsem šel spát. A já půjdu za chvíli, prohlásil hostinský, už notně opilý. Nerušte, povídám. Druhý den se mi zdálo něco divné, snad ten nábytek byl malinko jinde, nebo okenice dokořán, nevím, prostě jsem měl divnej pocit. Přes den jsem pak prolejzal všechny kouty v domě, ne ze strachu, ale abych pořádně věděl, kde co je. Sklep byl docela prostorný, s malými kójemi a spoustou harampádí. Začal jsem se tím nepořádkem prodírat. Starý matrace, láhve, prostě všechno, co se může někdy hodit, i když podvědomě víte, že je nikdy potřebovat nebudete. Až jsem narazil na takovou tlustou knihu, no knihu, spíš deník. Posadil jsem se na terasu a četl. Byla to kronika nějaké rodiny, nejspíš té co tu bydlela přede mnou. Bylo tam psáno jak tenhle dům stavěli, jak se narodil první potomek. Ten barák byl tak dvě stě let starej, tak si dokážete představit, kolik tam toho bylo napsáno. Nemohl jsem se od té knihy odtrhnout. Už byl opět večer, ale nechtělo se mi spát, přinesl jsem si svíčku a četl dál. Mohlo to být tak v půlce, když jsem narazil na něco zajímavého. Podle té knihy to byl nejmladší syn už třetí generace majitelů, bylo mu osm když se ztratil. Nemohli ho nikde najít, šel si hrát do lesa a nevrátil se. Potom začaly události nabírat rychlý spád. Jeho otec vinil z jeho zmizení matku, že ho nehlídala a matka se sžírala výčitkami. Od té doby přestal být v té rodině klid. Jen se hádali, ale i přesto se jim narodilo o pár let později další dítě. Tentokrát to byla holčička a všechno se začalo vracet do starých kolejí. Matce se vracel její ztracený klid, otec přestal s výčitkami a bylo vše jak má být. Akorát holčička byla taková zvláštní. Jak rostla, tak víc a víc zůstávala doma a nechtěla chodit ven. Jednou, bylo to na jaře, už to otec nevydržel a vyhnal ji před dům, aby si hrála na zahradě. Když za půl hodiny ji volal zpět na oběd, tak nikde nebyla. Pánové, za půl hodiny kam asi takové dítě může ujít? A zvlášť když před ničím neutíká. Hledali ji všude, on i matka, ale nic. Volali ji do noci, ale neozývala se, a tak přišli o druhé dítě. Matka se zhroutila a za pár dní zemřela. Co se dělo pak, nevím, pár let nebyl v knize žádný záznam. Začal až tak o pět let později. Psal tam otec, strávil ty roky ustavičným hledáním, prolez všechny sirotčince, útulky nejen ve městě ale po celém státě, jestli ji náhodou někdo nenašel. Vrátil se zpět sám. Nevěděl co si počít, dům mezitím chátral. Psal tam jak bloumá po terase a neví co si počít s životem. Jeho poslední věta v deníku byla zmatená, psal že za to nemůže, že to nevěděl a že s tím vědomím nemůže už žít. Ale nic konkrétního nenapsal. Jen vytržená stránka a na další Bůh mi odpusť. Pánové, jen jsem to dočetl a už jsem měl husí kůži úplně všude. Hned další den ráno jsem obešel dům ze všech stran, pořád mi něco říkalo že něco našel a neměl sílu to někomu říct. Proto tu stránku vytrhl a zřejmě spálil. Ale co když ji jen někam zastrčil? Strávil jsem s tím celý týden, byl jsem tím úplně posedlý, postupně jsem vynosil ze sklepa všechno harampádí. A teď se podržte. Jednou v noci jsem se vzbudil a slyšel ze sklepa nějaký rámus. Všichni jsme seděli a bylo vidět napětí. Hostinský usrkával z půllitru a byl už notně opilý. Jeho narážek si nikdo nevšímal. Ten chlápek pokračoval. To víte že jsem se bál a moc. Došel jsem jen ke dveřím, pořádně zamkl a zalezl zpátky pod peřinu. Do rána jsem neusnul a rámus po chvíli přestal. Nevěřil jsem svým očím, když dveře byly ráno odemčené a pánové, ten bordel byl zpátky ve sklepě a přesně tak, jak tam byl. Další dny jsem nemohl spát. Pak jsem zamkl a odjel do Prahy. Ale ani tam jsem neměl klid. Pořád jsem nad tím přemýšlel. Požádal jsem tedy jednoho přítele, aby tam jel se mnou. Myslel si určitě že jsem blázen, ale jel. Jak jsme přijeli, zjistil jsem že je odemčeno. Divný, ale dalo se to vysvětlit tím, jak jsem odsud spěchal. Rovnou jsme šli do sklepa, bylo tam vlhko. Zapálili jsme petrolejky a dali se do práce. Opět jsme všechno vynosili na dvůr a když bylo všechno venku, tak jsem si všiml malého otvoru na spodní straně zdi. Jakoby malinký okýnko, tak pět centimetrů v průměru. Strčil jsem tam klacek a celý zmizel. Přinejmenším nám to bylo divný. Proč by někdo takovou díru dělal? Bylo to na té straně chalupy kde začínal les. Obešel jsem dům, ale nic vidět nebylo. Prohledal jsem každý centimetr. Pořád mi to vrtalo hlavou. Namočili jsme tedy kus hadru do petroleje, zapálili ho a strčili do tý díry. Kupodivu nezhasnul. Opět jsme oběhli dům a pánové, tak dvacet metrů dál se z mechu začalo kouřit. Ani jsme nedýchali když jsme popadli krumpáč a lopatu. Začali jsme kopat. První metr šel docela ztěžka, ale pak už byla půda docela vláčná. Zapálili jsme další hadr a kouř byl silnější. Byli jsme blízko. Další metr jsme už hrabali jen rukama, celý nedočkaví co objevíme. A objevili. Oba jsme strnuli hrůzou jen co jsme nadzvedli dubový poklop, na který jsme narazili. Pán se odmlčel, bylo na něm vidět, že i potom čase má stále hrůzu v očích. Byli tam obě děti, tedy to, co z nich zbylo a i ten ztracený list z deníku. Pán vytáhl z portmonky úhledně složený zažloutlý list papíru, rozložil ho na stůl a četl. Pátek. Dnes jsem od rána přemýšlel co budu dělat dál, jestli mám dům prodat, anebo ho raději opravovat. Procházel jsem tady sklep zda není promáčený a objevil jsem těsně nad podlahou malý otvor. Napadlo mě, že tudy třeba zatejká, proto jsou ty zdi tak vlhký. Zkoušel jsem její hloubku, ale ani nejdelší klacek nedosáhl na konec. Odhadl jsem směr, kterým vedla, obešel dům, tam kde začíná les a podél základů vykopal díru. Po dvou metrech jsem narazil na ten průduch. Byl vyzděný a pokračoval dál k lesu. Po dvaceti metrech jsem narazil na starou studnu, Bůh ví proč tam byla, třeba nenarazili na vodu, tak ji jen zakryli a měli jako spíž. Vrchní poklop té studny byl dřevěný, porostlý mechem, že skoro ani nebyl vidět. Ale když se šláplo na roh, víko se jakoby otočilo a vrátilo do původní polohy. Věděl jsem co tam najdu, nechtěl jsem to otevřít. Byli tam obě dvě, můj syn i moje dcerka. Bože já hledal všude a oni byli tak blízko. Měl jsem to tušit, nechci žít. Zasypal jsem tu díru do dvou metrů, těsně nad ty těla jsem dal to zpropadené víko. Půjdu do lesa, to neunesu, to byla poslední slova na této stránce. A na té další v deníku to už znáte. Odstranili jsme to víko a tu díru zasypali až nahoru. Ten průchod jsem zazdil, Bůh ví, proč tam vlastně byl. Jen nevím jak skončil ten otec, těžko říct, snad se oběsil v lese, nebo dodnes někde bloumá. Jisté je jedno, kdo tenkrát natahal všechno to harampádí zpátky nevím a už asi ani nezjistím. Ten dům jsem po pár dnech prodal, ještě za míň než jsem ho koupil. Asi nejsem zas tak dobrej obchodník, ale nemohl jsem tam zůstat. To nebyl nejveselejší příběh nakonec, ale jak jsem se koukal kolem sebe, tak většina hostů spala. Zůstal jsem já a poslintaný pán. Hostinský ležel na pípě, ruku ve výlevce, tvář zmodralou od té facky paní prskalové. Příručí z Jičína měl vyplázlý jazyk až v popelníku a ostatní byli schoulený na židlích. Venku začínalo svítat, zvedli jsme se, všichni tři jsme nechali na stole útratu, potichu odemkli a vyšli na ulici. Všude bylo ticho, jen četník procházel kolem. Na rohu jsme se rozloučili a každý si šel svou cestou. Nespěchal jsem domů, ještě jsem bloumal po ulicích a přemýšlel nad těmi příběhy. Některé byly opravdu veselé a ty druhé plné bolesti. Jak už jsem psal, příběhy bezpráví, příběhy krutosti. Ten poslední mi stále leží v hlavě jak se osud dokázal zamotat a čtyři lidi zničit. Snad jen vzpomínka na pani od toho prskavce mi zvedla náladu. Nebo třeba ten přihlouplý hostinský co moc nepřemýšlí, obchodník z Jičína, kterého sem jakoby přivál vítr a nikdy by nečekal, že ho bude někdo poslouchat. A co ten četník, co ho defakto zničila vlastní píle? Byl jsem plný příběhů a osudových setkání. Pomalu jsem došel domů a přál si, aby ten můj životní příběh dopadl o něco lépe a s tím přáním jsem usnul. Byla to zvláštní noc ...