Dálky života

Anotace: trochu ulehčení mojí duši

Boční vítr češe její dlouhé kaštanové vlasy na jednu stranu a jemně ji štípe do tváře. Dívá se z výšky na zem, na rozlehlou zem, louky, lesy, stavení a doufá, že v té dálce najde aspoň kousek sebe, trochu lásky od nikoho, která nikomu nepatří a nikdo ji nechce. Ale ona chce milovat – sebe, život, všechno, co ji znenadání potká. V mlhavém závoji dálek spatřuje možná to, co hledá – neznámo, místa, kde nikdy nebyla a možná právě tam by jí bylo dobře. Doufá a ruce tiskne v kapsách pevně ke stehnům, až se jí propnou paže. V jejích očích je tak prázdno, odevzdání se osudu. Její srdce je tak silné, komorami proudí horká krev a s každým úderem je dál své minulosti, kterou nejde vypudit. Usídlila se v ní, aniž by se jí zeptala, zdali zde může pobývat, taková drzost. A vůbec, kdy se jí někdy někdo na něco zeptal? Matně se jí vybavují tyhle okamžiky, kdy měla opravdu pocit, že je někdo, komu záleží na jejím štěstí a dává jí trochu té lásky. Nebyl však nikdo, kdo by se naplno odevzdal, nebyl nikdo, kdo by dokázal unést břímě jejího osudu, nikdo se neodvážil. Slunce ukrajuje ze své cesty na východ a její stín jde s ním, ona však sebejistě stojí na nejvyšším místě skalnatého kopce, jehož šeď je vzpomínkou minulosti a důkazem toho, jak jsme tady krátce. Najednou cítí, jak se jí po těle rozlévá pocit blaženosti. ,,Tohle je skutečná krása, krása přírody, její přirozenosti´´, pomyslí si a po tváří se jí začínají kutálet slzy beznaděje, takové, až se začne nepatrně usmívat, aniž by věděla čemu. Jak můžeme pochopit druhé, když sotva chápeme sebe. Jsme tajenkami bez řešení a naše duše jsou obehnané tou nejvyšší zdí – porozuměním. Na levé ruce cítí chladivý kov hodinek, které dostala od maminky. Je tomu téměř rok, co zemřela a tak málo ji znala, vlastní matku. Setkávaly se ve svých snech a vzpomínkách, zatímco od sebe byly tisíce kilometrů. Tak tady stojí, žena, která ani nezná svého otce, která nikdy nepoznala, co je to rodina, natož aby byla schopná vytvořit si vlastní. Smířená se svým osudem, s tíhou minulosti, navenek vzpřímená jako sama královna, avšak uvnitř shrbená. Kolikrát už tady stála a chtěla skočit do té propasti nicoty. Kolikrát chtěla a neudělala to. Ale ten pocit volby tak hřeje, sama sebe trestá tím, že žije, viní se z činů, které nikdy nespáchala a jejím největším zločinem je naděje v něco, co těžko přijde – v zázrak. Její nemoc jí dává možná ještě pár let života, ale její duše bude žít mnohem déle, ve vzpomínkách téhle zapomenuté země, v šedi balvanů a v nás samých. Aniž si to uvědomuje, jsme jako ona – doufáme.