Jak se tohle může stát?

Anotace: tak co? vydržíte číst až do konce?.. těším se na kritiku..

Zdál se mi krásný sen. Jako z pohádky. Ležela jsem v trávě skropené rosou a pozorovala polární záři. Noc byla tmavá, ale bylo teplo, krásně teplo. Pochopitelně, že jsem nebyla sama. Když se člověku zdají romantické sny, nikdy v nich není sám.
Ležel vedle mě, držel mě za ruku a šeptal mi slova, do kterých vám nic není…
Zazvonil mi mobil. Trhla jsem sebou a popudilo mě, že místo polární záře jsem viděla plakáty na zdi.
Na rozzářeném displeji stálo: „Danny“
Skvělý, řekla jsem si. Známe se sotva čtyři dny a on mi volá ve tři ráno. Potkali jsme se v nějaký restauraci, když jsem si šla pro jídlo po škole. Pozval mě na oběd. Neprotestovala jsem, ač je to divné. Měl zvláštní oči. Čisté a nevinné a tu tvář, ve které poznáte, že je to člověk, který se častěji směje, než pláče. Dlouho jsme si povídali, já jsem byla na dně a on to poznal. Nevím jak, na telepatii nevěřím a tolik vidět to na mě nebylo. Tím jsem si jistá. Navíc odmítám připustit, že je dokonalej, nic ve zlém, ale v tomhle ohledu jsem se už spálila. I tak v něm ale bylo něco, co mi bylo blízké. Víc něž to. Přišlo mi jako bych ho znala léta.
„Oh Kriste Pane…zrovna teď??“ zavrčela jsem a zvedla mobil. „Haló?“ houkla jsem rozespale.
„Jaký je smysl života??“ ozvalo se na druhé straně.
„Můj Bože, to jsi ty? Proč sakra nespíš?“
„To není Bůh, to jsem jen já, Danny.“
„Jo, vtipné.“
„Tak jaký?“
„Prosím tě. Snaž se neporušovat rovnováhu denního a nočního programu, konkrétně toho mého, jen kvůli nedostatku filosofického uvážení“
„Tak řekneš mi to?“
„Hele, když pominu to, že jsou tři hodiny ráno, to že tě zrovna teď chci zabít a to, že za dvě hodiny vstávám…“
„Sophie!!“
„Ještě sem neskončila. Nemůžeme to probrat někdy jindy? Hele, na smysl života si přijde každej sám, většinou sice pozdě, ale lepší pozdě, než vůbec.“
„Ale já..“
„Dobrou Danny, uvidíme se nejspíš zítra.“ Řekla jsem.
„Nezajdem zítra na oběd?“ zeptal se.
„Pokud platíš.“ Utrousila jsem ironicky. Bylo mi ho líto, ale byly tři hodiny ráno.
„Zvu tě na šíleně nezdravej steak.“
„Jsem vegetarián.“
Rozesmál se a já taky. Skvělé.
„Zítra ve dvě v té restauraci u centra?“
„Jo, budu tam. Dobrou noc.“

Netěšila jsem se. Seděla jsem a nevnímala snahu fyzikáře co nám vysvětloval atomovou fyziku. Nechtěla jsem se těšit. Nemůže být dokonalej. Nemůže. Měla jsem divný pocit.
Konečně. Zvoní!
Vyběhla jsem ze školy a zamířila jsem k té restauraci, kde jsme se potkali. Odmítala jsem si připustit, že jdu tak rychle, že sotva dýchám. No co? Mám hlad.
Konečně jsem došla na konec ulice.
Zahlédla jsem něco, jako sanitku, policejní auto a širokou masu lidí. Proboha.
Rozběhla jsem se směrem k restauraci. Stálo tam auto a promáčknutou kapotou. Udělalo se mi špatně. Znáte ten divný pocit, když se vám stáhne žaludek a cítíte divné vibrace někde uvnitř břišní dutiny? Vynásobte to milionem.
Zatočila se mi hlava. Chytila jsem se nějakého sloupu, měla jsem vážně štěstí, že tam stál. Zničeně jsem si prohrábla vlasy. Ksakru. Do hajzlu. Ne.
Očima jsem prohledávala dav. Chytila jsem prvního člověka, který byl poblíž. Byla to žena, asi kolem třicítky.
„Prosím vás, co se to tu stalo?“
„Nějaký mladý chlapec stál u restaurace a na chodník vjelo auto. Slečno, je vám dobře? Vypadáte hodně bledě.“
Ne, není mi dobře. Je mi zatraceně mizerně! Chtělo se mi to zakřičet, ale ta paní za to nemůže.
„Jsem v pořádku. Nevíte kdo to byl?“ v mém hlase jsem i já sama poznala naléhavost mé otázky.
„Je mi líto, opravdu. Vím toho tolik, co vy.“
„I tak vám děkuji.“ Otočila jsem se a utíkala směrem k sanitce. Zastavila jsem se za páskou a snažila jsem se něco zjistit.
„Slečno co tu děláte? Sem nesmíte.“
„Omlouvám se. Snažím se zjistit kdo to byl.“
„Postrádáte snad někoho?“
„Já jen..“ zarazila jsem se „měla jsem se tu s někým sejít. Nemůžu ho najít. Pomůžete mi?“
„Ten mladík, odvezli ho se silným vnitřním krvácením, rozbitou hlavou a dalšími zraněními. Podle svědků byl vysoký modrooký, tmavé vlasy..“ nedořekl to. Sesunula jsem se na chodník v slzách.“
„Proboha.“ Nepamatuju si co bylo dál. Byla jsem úplně bez sebe. O hodinu později jsem se dostala do nemocnice.
S jeho jménem a pomocí pár milých sestřiček jsem po chvíli běžela chodbou a hledala pokoj 346 na jednotce intenzivní péče. Našla jsem ho. Stál tam lékař, sestry a postel byla prázdná.
Jen mi prosím neříkejte, že jsem přišla pozdě.

Otevřela jsem dveře. Pohledy čtyř lidí se stočily na mě.
„Prosím vás, hledám Dannyho Morgana..“ nestihla jsem nic doříct. Jedna ze sester mě vzala za paži a vyvedla z pokoje. „Řekněte mi co se děje. Snažím se ho najít už nejmíň čtyři a půl hodiny.“ Byla to nemocniční sestra, ale byla chladná, měla nepřítomný a neupřímný pohled.
„Je mi líto.“ Řekla s bezcitným výrazem ve tváři.
„Ne!“ zakřičela jsem a můj hlas se párkrát ozval chodbou.
„Slečno uklidněte se prosím. Pošlu vám sem lékaře.“
„Nechci lékaře! Co je s Dannym???“
Dveře z pokoje se otevřely. Všichni vyšli ven z pokoje a lékař zamířil k nám.
„Sestro, můžete jít.“ Řekl. Poslechla a zmizela za rohem. Upřeně jsem zírala na bílou stěnu na nemocniční chodbě a přála si, aby nic z toho nebyla pravda.
„Jste příbuzná, přítelkyně, manželka..?“ nedořekl.
„Ne, já jen..“ vlastně jsem nevěděla co říct. Neznala jsem Dannyho tak dobře jak bych chtěla. „musím to vědět. Co je s ním?“ začínala jsem propadat v zoufalství.
„Přivezli ho sem se silným vnitřním zraněním. Neměl téměř žádnou šanci. Je mi to moc líto.“
Chytila jsem se za hlavu a neměla nejmenší tušení co mám dělat. Po tváři mi stékaly horké slzy, v ústech jsem měla sucho a bylo mi tak hrozně. Posadila jsem se na židli a hlavu zabořila do dlaní.
„Jak se to mohlo stát?“ zašeptala jsem tiše v slzách. Ten lékař se mě snažil utěšit. Nabízel mi pomoc, ošetření, terapie, či že zavolá mým příbuzným, aby si pro mě přijeli. Těžko když bydlí tři sta kilometrů od mého bytu.
„Nepotřebuji pomoc. Dojdu domů sama.“ Zvedla jsem se a chystala se k odchodu. Jen jsem tam nechala svou adresu jeho rodičům, kdyby něco potřebovali a v naději, že mě pozvou na jeho pohřeb.

Za pár dní mi přišlo pozvání. Ty dny byly jako nejhorší očistec. Pořád mi znělo hlavou.. „Mohla jsem mu pomoct? Kdybych šla rychleji, našla bych ho dřív? Kdybych mu tenkrát nepoložila ten telefon..Možná kdybych tenkrát spěchala do nemocnice mohla bych ho ještě jednou vidět..“ a tak dál.
Na pohřeb jsem přišla, ale nedokázala jsem se podívat do očí jeho rodičům. Pocit viny? Možná.
Ještě dlouho jsem chodila večer k jeho hrobu a nosila mu květiny. Pláč to nemohl spravit a já to věděla, ale jak jsem měla neplakat? Odešel a bylo to tak náhle. Je to fér? Byl tak mladý a tolik mi chybí.
Chodím tam pořád. Když mám volnou chvíli a vzpomínám na toho kluka s nevinným pohledem, co měl život před sebou.