Já přece nejsem Mrcha...nebo snad jo??

Anotace: Tak po dlouhý době sem zase něco napsala. Je to úplně jinak psaný, než všechny moje předchozí tvorby. Doufám že se to bude aspoň trochu líbit. Za každý komentář budu moc vděčná...P.S omluvte moje pravopisný chyb a překlepy..

Já a mrcha??? Tak to snad ne!!!

Nuda. Jako obvykle. Ještě nikdy jsem nezažila, že by to ve škole bylo jinak. Počkat. Kecám. Tenkrát, jak jsme udělali vzpouru učitelce a odešli uprostřed hodiny sem se bavila. Nebo jak jsem rozbrečeli češtinářku. To stálo za to. Ale jinak? Nic zajímavého se tu, co se týče výuky, neděje. Nepřítomně čmárám do sešitu a vzpomínám na ty ojedinělé okamžiky. Bez nudy.

„Novotná! K tabuli!“ tato věta mě nelítostně probere z přemýšlení. Dělám že neslyším. Třeba to projde.
„Ale no tak. Nedělejte, že neslyšíte“ ta potvora mě prokoukla…tss… „Zopakujete nám poslední látku.“
Kráva blbá. Mě dělá naschvál. Samozřejmě že nemám tušení co jsme minule dělali. Když už mám dostat pětku, tak ji aspoň pořádně naštvu. Tričko stáhnu co nejníž že jen tak tak zakrývá podprsenku. S vypnutým hrudníkem si to namířím ke katedře. Hodí po mě vražedný pohled. Přesně vím co tuto zatrpklou asi šedesátiletou puritánku vytočí. Začne zkoušet a během pár sekund sedím zpátky v lavici s nedostatečnou. Ó jak překvapivé.
Zvoní. No konečně. Vezmu kabelku a zamířím ke skřínkám. Vezmu si boty, mikinu a vyrážíme ven. Je pátek odpoledne a žádné z holek se nechce domů. Zamíříme proto na hřiště, kde se většinou nachází ti nejhezčí kluci. Hned jak tam dojdeme, zaregistruji skupinku asi pěti týpků. V čele s krásným blonďákem.
„Ten bude můj!“zaslintám jeho směrem. Holky se po sobě jen podívají. Znají mě. Mám vždy vše co chci.
„Dani? A jak to dopadlo s Robertem?“
„Dnes se s ním rozejdu. Asi. Je hroznej. Přece sem vám říkala, že při líbání slintá ne?“
Všechny se usadíme na lavičku co nejblíže kluků. Nedívám se na nic jiného než na Něho. Je to vážně kus. Delší vlasy spadající do očí. Do krásných modrých očí. Je to přesně ten typ, kterej bývá v reklamách na voňavky. Podívá se mým směrem a já se usměji. Za chvíli na sebe házíme pohledy skoro pořád. Zvednu se. Stáhnu tričko co nejníž. Svůdnou chůzí dojdu až k němu.
„Kluci, nevíte tady o nějakém baru? Moc to tu neznáme a večer se nechceme nudit doma.“ Prohodím jakoby k celé skupině, ale oči mám upřené pouze na Něm.
„Je tady kousek jeden fajn klub. Dneska tam taky jdeme, tak vás tam můžeme zavést. Abyste se neztratily.“ Pronese krásným sametovým hlasem. Usměji se.
„ To je fajn nápad. Mimochodem jmenuji se Daniela“ představím se. V tom příjdou i holky a začne všeobecné seznamování. Jmenuje se David.

Obléknu si krátkou riflovou minisukni. Červené tričko s (jak jinak než) hlubokým výstřihem. Podívám se na sebe a jsem spokojená. Výrazně namalované oči a rudé rty. Dneska bude můj. To vím. I on už to ví.

„Dano? Kam ses včera vypařila? Hledaly jsme tě!“ zeptají se mě holky.
„Bylo tam moc hlučno. Šla jsem k Davidovi domů.“ Ohromím je svým sdělením.
„Takže se ti to povedlo?“
„No jistě. Ty jsi snad pochybovala?“
„To je pravda. Jde o tebe. A rozešla ses aspoň s Robertem?“
„Dneska po škole mě vyzvedne. Řeknu mu to“

„Ahoj Robe. Promiň, ale myslím si, že je čas to ukončit.“
„Cože? Proč? Stalo se něco?“
„Nejsi kluk pro mě. Kamarádství bude lepší.“ Otočím se a nechám stát před školou vyjeveného Roberta.

Dojdu do parku kde už na mě čeká David. Na přivítání se vášnivě políbíme. V zápětí se k nám řítí rozzlobený Robert. Kde ten se tady bere? Je tak únavnej.
„Tak takhle je to! Tys mě prostě vyměnila.“
„Prosím tě uklidni se a přestaň na mě řvát.“
„Já že na tebe nemám řvát? Tak se na sebe podívej.“
„Ať se dívám jak se dívám, nevidím jediný důvod, proč bych měla poslouchat tvoje slabomyslný kecy.“
„Ale……ale….přece….to nejde.Nemůžeš to takhle ukončit.Vždyť…já….zamiloval sem se do tebe.“
„Za to já ale nemůžu. Se s tím smiř. Měj se.Čau.“
„Jsi jen obyčejná kurva. Nic jiného. Jsi vážně hrozná MRCHA.“ Otočí se a jde pryč. David se na mě podívá s otázkou v očích.
„Víš to je můj bejvalej. Děsně se na mě upnul. Rozešla sem se s ním už před měsícem a on to stále nevzal na vědomí. Bojím se že mí jednou něco udělá.“ Lžu jako kdžy tiskne. Co už. Přece nechci aby si o mě myslel něco blbého. Hned mě ujistí, že on mě před ním ochrání. Daruji mu co nejhezčí úsměv a zamířím s ním směrem na bazén.

„Víš Davide, myslím si, že náš vztah nemá budoucnost. Nehodíme se k sobě. Zůstaneme jen kamarádi.“
„Cože..??Ale proč:…??Co se stalo? Něco sem ti udělal?“
„Ale ne, prostě mě to s tebou už nebaví. Nic ve zlým.“ S těmito slovy se otočím na podpatku a odkráčím.
„Ty nemáš žádný cit. Dokážeš lidem jen ubližovat. Zraňuješ všechny kolem sebe. Jsi vážně hrozná MRCHA.“ Řekne mi svoji poslední větu. Popravdě, něco takového mě opravdu nerozhodí. Je jak malej kluk.Nechápu co sem na něm viděla.

Nuda. Už zase. Nechápu, že mě to ve škole ještě pořád překvapuje. Jediný co se dá sledovat je skupinka kluků stojící před průmyslovkou. Z okna máme výhled přímo jejich směrem. Všechny zrentgenuji. Zjišťuji, že nic světoborného tu nenajdu. Škoda.
O přestávce se s holkama sejdeme u okna a probíráme onu skupinku.
„Že je ten v zelený krásnej?“ pronese zasněně Lucka, vyšší štíhlá bruneta.
„Myslíš?“ kritickým okem prohlídnu zelenýho.Jo je v celku dobrej, ale sou i lepší.
Když vyjdeme ze školy, stále jsou na stejném místě. Neváhám a s celou dívčí částí zamířím jejich směrem. Začneme se bavit o zdlouhavě představovat. Lucka z Adama (zelenýho) nespustí oči. Nakonec se všichni domluvíme na páteční noc.

Dunění basů mě skoro ohlušuje. Sedím u baru, popíjím ferneta a sleduji taneční parket. Lucka tancuje s Adamem a snaží se ho sbalit. Pousměji se. Je směšné jak dlouho jí to trvá.
„Deš si zatrsat?“ osloví mě touto šílenou větou ještě šílenější kluk. Odhaduji tak 18 let. Nevím čeho sem se na něm lekla víc. Jeho jebáky posetého kvichtu, nebo šilhajících očí?
„Hm…myslím že ne!“ hodím po něm znechucený pohled a dál se věnuji svému pití. Mladík se zaraženě vzdálí. Mrknu zpět na parket. Lucka kamsi zmizela a Adam zůstal sám. Dojdu za ním, že si zatancujeme. Nic nenamítá a tak se před ním začnu pořádně vlnit. Tancovat opravdu umím. Skladba dohraje a nastoupí nějakej romantickém ploužák. Přitisknu se k němu a co nejvýrazněji kroutím boky. Svadím ho? Možná. Ale jen tak nepatrně. Moje ruce jsou omotaný kolem jeho krku. Nenápadně přitahuji jeho hlavu. Pootevřu rty. Už se líbáme. To co Lucka nezvládla za celý večer, já dokázala za jednu písničku. Měla by se ode mě nechat doučovat.
Někdo mě od Adama odtrhne. Lucka. Na tváři má rozzuřený výraz. Nelítostně mě táhne ven z hluku.
„Co si to o sobě sakra myslíš? Myslela sem, že jsem kamarádky.“
„Ale prosím tě. Ty toho naděláš. Jedna pusa. Nemusíš se bát. Nechci s ním nic mít.“
„O to přece nejde. Toto se nedělá. Lidem kolem sebe jen ubližuješ.“
Zdá se mi to, nebo sem toto už někde slyšela?
„Lucko nehysterči. Nic se nestalo.“
„Pro tebe se možná nic nestalo, ale mě si ublížila. Myslela sem si, že kamarádům podrazy neděláš. Jsi vážně hrozná MRCHA!“ zakřičí na mě s očima plných slz a utíká pryč do prázdných večerních ulic.

Jsi vážně hrozná MRCHA!
Kolikrát jsem to už slyšela? To přece není pravda. Jen si užívám života. Proč mi nikdo nerozumí. Mám na to přece právo.
Anebo ne???