Rakovina, nová naděje

Rakovina, nová naděje

Anotace: Jak je těžké ztratit své blízké. Z velké části autentická povídka, u které jsem po dlouhé době nemusel přemýšlet, nýbrž se řídit city. Odpusťte mi proto hrubky a případné změny času. Na věčnou památku mé milované....

Už to nemůžu vydržet.
Každým dnem se dívat na její zmatenou tvář, poslouchat nesmyslné žvatlání a související bolestné supění.
Někdy mě dokonce napadá, že se jen tak někomu nepoštěstí vidět vlastní babičku pod vlivem drog. Je to velká ironie, celej život jsem si to představoval ze srandy a teď zjisťuji, že to zas tak legrační neni.
Nechci na to slovo myslet a zároveň nemůžu přestat. Vznáší se po bytě a čeká ve stínu, aby mohlo vypuknot v platnost. Rakovina.
Nejmíň používané slovo tohohle roku a přitom se o ní stále bavíme. Jen ne vyslovit. Já sám mám strach, že by to mohla být pravda. Ostatní tomu věří, ale já ne. Je to pouze výtvor jejich představivosti.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Mrtvá krajina, plna zkomírajících stromů, zalitá světlem plesnivějícího slunce.
Králoství víl, absurdně znějící a v jistém ohledu i vyhlížející kraj.
Mezi kořeny odumřelých stromů bloudí malé víly s pochroumanými křídly. Stará královna se vzdala povinnosti vládnout a udržovat kraj při životě.
Země, která potřebuje lásku.
Jistě, vím, že se ptáte, ale je to tak. Stejně, jako potřebuje dítě lásku, k tomu, aby rostlo a stala se z něj krásná a čistá, jedinečná osoba, tak potřebuje království lásku a péči, aby mohlo přežívat. A všichni ti malí tvorečci chodili a oddaně hledali způsob, jak zemi zachránit.
Mocná čarodejnice, kterou požádali o pomoc, jim svěřila pouze radu:
"Stará královna se už nevrátí. Očekávejte u brány časů příchod nové panovnice. Neboť proroctví praví, že přijde žena, nejčistší z lidské rasy a daruje kraji lásku, jakou potřebuje."
Všichni v kouzelné zemi čekali u brány časů, která by se nám smrtelníkům jevila jako obyčejná nora pod kořeny stromu, ale nadpřirozených rozměrů.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Musím jet na den domů, obstarat domácnost. Doufám, že to máma s dědou zvládne. S podezřením, že je to poslední setkání, si vynutím setkání s babičkou v jejim pokojíku, z kterého za naší pomoci vycházela pouze na záchod, pokrytý utěrkami (poté, co se po patnácti minutovém sezení přisála k prkénku, se nám to zdálo jak vhodný nápad).
Když jsem ji uviděl, nemohl jsem uvěřit, že je to tatáž osoba, u kterém jsem trávil léto. Vždy tak veselá a plná života. Přestože nezpívala nijak zvlášť dobře, pro mne to byl ten nejhezčí zpěv.
Nemůžu zapomenout na její pohádkové hry, když ona byla vlk a já jehně čekající na maminku.
Teď je z ní jen hromada lidské tkáně. Spala a vydávala dětské zvuky. S nadějí, že ji neprobudím, jsem jí uštědřil pusu na čelo, ale probudila se a mluvila na mne cizí řečí.
Chtěla převrátit, pokusil jsem se uchopit její ruce. Měl jsem pocit, jako bych držel provazy, na kterých je přivázaná hodně těžká bedna. Přemohl mě smutek. Ten zasranej hajzl mě dostal, nemůžete se před nim nikam schovat.
Když jsem spatřil její břicho, vybavil se mi film Vetřelec. Ten zmetek v ní rost a požíral ji zaživa. Se slzami jsem se vyřítil z pokoje.
To není moje babička, už je to někdo cizí, vlastně od té doby, co vím o její nemoci. Nemohl jsem se s ní bavit. Nešlo to, když jsem věděl, že je možné, že tu za dva tři měsíce už nebude. To byla asi ta nevětší chyba, kterou jsem mohl udělat.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Shromážděním se ozýval šepot a nadějné vzdechy. Nová naděje byla oprávněná, záchrana světa na blízku. Brána času se dala konečně do pohybu....
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
"Davide, babička už to má za sebou," oznámil mi otec a unaveně si oddychl.
"Nechci, abys tu byl sám. Nechceš si se mnou popovídat?"
Stál nade mnou a díval se na mě pohledem, který nesnáším. Pohledem - ty malej chudáku. Nevěděl, že jediné, co chci je, aby vypadl a nechal mě samotnýho. To je nejspíš ten důvod, proč mě dnes štve každé jeho slovo. Snad se zbavím dětského chmuru a jednou mu odpustím, i když vskutku není co.
Ještě ten den jsem za ní jel domů.
Objal jsem mámu, poplácal dědu po zádech ( v té chvíli mě nic jiného nenapadlo) a mířil jsem pomalým krokem do ložnice, kde babička ležela na posteli v květinových šatech, jako lehávaly královny v příbězích o rytířích a skřetech.
Cítil jsem, že je to pro ni lepší, žádná bolest a zoufalství, uvězněného člověka ve svém těle. Nalezla klid a mě se také ulevilo.
Parkrát po tom, co umřela jsem, jí chtěl zavolat. Když jsem udělal přijímačky na gymnázium, měl jsem potřebu jí to řict.
Pohřeb neměla, žádný si nepřála. Jediné, co chtěla, bylo, abychom její urnu uložili na chatu, kde to měla nejradši. Kouká na nás ze své skalky a na cestu nám svítí svíčkou, kterou jí zapalujeme před každým setměním.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Kouzelný kraj byl zachráněn, měl královnu kouzelnější než všechna kouzla a čistší než křišťál. Zahrnula je láskou, kterou zahrnovala dříve své blízké. Nastolila rovnováhu a vážila si svého údělu.
Autor Košťák David, 20.07.2005
Přečteno 295x
Tipy 2
Poslední tipující: Elko
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter