Zničené štěstí

Anotace: Zamilovaná holka během chvilky ztratí druhou polovinu svého srdce.

„Mám tě rád Péťo. Mám tě moc rád. Víš to?“ Vyplulo najednou z úst toho nejúžasnějšího kluka, kterého jsem kdy potkala. Je tak pozorný, tak důsledný.
„Vím to, vím.“ Pousmála jsem se na něj. Když se mu dívám do očí, myslím jen na jednu jedinou věc, kdy mě už konečně políbí. Je jediný, ke kterému cítím něco jiného, než jsem cítila doposud k ostatním klukům. Je to opravdu konečně už láska? Ptám se sama sebe a nedokážu si odpovědět.
„Já tě mám taky moc ráda.“ Vypadlo ze mě najednou. Položila jsem mu hlavu na jeho vypracovanou hruď. Jeho ruce si mě přitiskly ještě blíž a já mohla plně vnímat vůni jeho krásného parfému.
„Jsem rád, že jsme se poznali.“ Řekl a pozvedl mi hlavu tak, abych mu viděla do očí. Zadíval se na mě, usmál se a políbil. Doteky jeho rtů byly tak, ani nevím jak to popsat, plné vášně. Vášně, která probíjela celým mým tělem. Prsty mi zapletl do vlasu. Svá ústa neustále tiskl na mé. Byl to jedinečný den.

Ještě teď cítím jeho ústa, jak slastně krouží po mých. Zadívaná na obraz na stěně přemýšlím, jak dlouho jsem tu chvíli oddalovala.
„Lirová! Odpovězte prosím na otázku, kterou jsem položila.“ Zaslechla jsem a pomalu se probírala do reality. Kamarádka do mě šťouchla a zopakovala otázku.
„Omlouvám se, ale to nevím.“ Odpověděla jsem. Popravdě řečeno, věděla bych, ale nechtěla jsem, nebo spíše, neměla jsem náladu lovit v paměti potravu nějakého neidentifikovatelného stvoření.
„Všimla jsem si, že jste poslední dobou mimo náš svět.“ Zaskočila mě svou odpovědí. Neměla jsem chuť ji něco říkat. Mlčela jsem. Hodina utíkala jako vždy pomalu, já si kreslila, kamarádka si psala psaníčka s idolem třídy a jen málokdo poslouchal co paní Boháčová povídá. Těsně před koncem hodiny se otevřely dveře a z chodby vyšel ředitel. Byl vždy v dobré náladě, pokaždé navodil dobrou atmosféru, ale rozhodně ne dnes. Vešel do třídy s obličejem tak skleslým, že jsme všichni zpozorněli. S očima upřenýma na ředitele jsme očekávali, co se bude dít.
„Dobrý den, promiňte, že ruším, ale mám pro vás špatnou zprávu,“ začal, „Martin Pendl včera v nemocnici podlehl své nemoci. Je mi líto, co se stalo, že vám to říkám takto, ale není to lehké ani pro nás. Děkuji.“ Hned jak domluvil, odešel stejně zachmuřile, jako přišel. Zůstala jsem sedět a dívala se směrem k tabuli, kde ještě před chvílí stál. Poprvé v životě jsem byla šťastná, zamilovaná a má to skončit takhle? Nebyla jsem schopna slova, ostatně stejně jako moji spolužáci. Řev, který se linul z naší třídy při hodině přírodopisu, se rázem proměnil v hrobové ticho. Nikdo si nedovolil nic říct. Zanedlouho mi do očí vtrhly slzy. Nebránila jsem jim a nechala je stékat po mém obličeji. Kapičky dopadaly na otevřený sešit, ve kterém stejně většina výpisků chyběla.
Zamilovaná optimistická holka se proměnila. Zbyly jen slzy a značný pesimizmus.