Dívala se dolů..

Anotace: možná stereotyp.. možná ne.. možná se to někomu bude i líbit..

Seděla a dívala se dolů. Překrásné dlouhé lesklé vlasy jí v dlouhých pramenech splývaly po zádech. Seděla na té nejvyšší budově ve městě a dívala se dolů. Na sobě měla volné černé jednoduché šaty a její zápěstí zdobil jakýsi podivný stříbřitě se lesknoucí náramek. Smutně se usmívala a v očích se jí zračila nenaplněná něha a láska. Byla ve svém vlastním světě. Viděla jen jeho.. Jak se jen milovali, jak ona ho moc milovala! Byl to ten nejúžasnější kluk na světě. Byl dokonalej.. Když se mu to konečně odhodlala povědět a zjistila, že její cit opětuje, byla tím nejšťastnějším člověkem na světě. Nemohla ani uvěřit svému štěstí, ale přesto se to všechno zdálo být tak dokonalé.. –Snad až moc..
Po bezchybné jemné pleti jí přejela nešťastná slza. To si právě vzpomněla na to, jak ho načapala s jinou. Měli se sejít a ona tam přišla o něco dřív.Chtěla ho překvapit, protože poslední dobou stále chodila pozdě a nějak nic nestíhala. Až poté poznala, jaká to byla krutá a nenapravitelná chyba..
Aniž by mu dala šanci něco vysvětlit, vyběhla z toho místa pryč.. Běžela.. Pořád dál.. Do očí se jí hrnul vodopád slz a nevěděla co má dělat. Všechny její sny a naděje se najednou zhroutily jako pitomej domeček z karet. Myslela si, že má všechno, nic jí nechybělo. Měla přece lásku a ta je v životě tím nejdůležitějším. Měla toho nejúžasnějšího kluka na světě.. Měla.. Opravdu měla..
Přišla domů a roztřeseně si sedla na židli. Před očima měla jen ty dva. Jak se na ni usmíval a objímal ji..
Dívka se smutnýma hlubokýma očima zadívala na svoje zápěstí, které snad jako by v pomalu houstnoucím šeru začínalo sotva zřetelně zářit. Litovala toho, co pak udělala. A věděla, že toho bude litovat již navěky. Byl jí odepřen přístup tam dál, do nového života, do nebe. Nemohla tam. Měla přemýšlet o své chybě.. O svém životním omylu.. O té nesmírné kravině, které sen a sobě samé dopustila..
Zavřela oči a ze tmy k ní najednou začaly vystupovat obrazy jejího vlastního pohřbu.. Musela tam jít. Byli tam její rodiče, její příbuzní i přátelé.. A byl tam i on.. Po tváři mu bez ustání stékaly hořké slzy a zdržel se tam až do úplného konce. Nad jejím hrobem zašeptal jediná dvě slůvka: „Miluju tě.“.. Poté na něj položil bílou růži, dobře věděl, jak je miluje. Vždycky je milovala..
A byla tam ještě jedna osoba. Ta dívka, ta samá, kterou viděla s ním.. Pevně ho svírala za ruku a něco mu šeptala do ucha, ale on jako by ani neslyšel. Nakonec to vzdala a odešla spolu s ostatními..
Ona a moc pozdě pochopila, že je to jeho sestra, která právě přijela ze zahraničí domů. –A to jí o ní tolikrát vyprávěl! Kolik toho jako malí společně prožili a jak se na ni těší… Ale ji to v tu chvíli ani nenapadlo.. Opět myslela jen na sebe! Je takovej sobec! Mohla k němu přece jít a zeptat se ho.. Ale ona místo sáhla po jiném „řešení“.. Po tom úplně posledním..
Stále se dívala přímo dolů, milovala výšky.. Smutnýma očima bezcílně bloumala po přelidněné ulici kdesi hluboko pod ní. Byla tam síť obchodních domů, stovky lidí, auta, hluk.. A tam někde mezi tím vším byl třeba zrovna i on.. Možná..
Stále se tam dívala a z toho všeobecného zmatku k ní vlastně docházelo jen velice málo.. A pak najednou.. Zvedla se a prostě skočila.. Skočila dolů.. Letěla.. Padala.. Řítila se přímo na ten kamenný chodník.. V poslední chvíli se však přece jen znovu, ač se to zdá nemožné, vznesla vzhůru. Rozepjala svá nádherná černočerná křídla a letěla.. Byl to krásný pocit, vždycky si to přála umět, ale nyní pochopila, že oproti němu.. –Oproti lásce je to nic.. Láska má přece svá nádherná duhová křídla, kterým se nic nevyrovná. Nic na světě..
Zamířila do jedné z postranních uliček, z lidí dole ji nikdo nezahlídl, natolik bylo sobečtí a zahledění pouze do sebe. Navíc už padla tma a ulice se poněkud vyprázdnily..
Konečně našla svůj cíl. –Byl jím menší rodinný domek. Pomalu se snesla až k jednomu z oken. Tam, kde to tak dobře znala.. Byl to jeho pokoj.. Pokoj její lásky. Její věčné, věrné lásky.. Lásky, na kterou již neměla právo..
Ležel oblečený na posteli a spal. Táhl z něj jakýsi alkohol a celé jeho okolí bylo zasypáno nedopalky. Přitom on nikdy nekouřil ani nepil. Zlehka se k němu sklonila a něžně ho políbila na rty. Tak, jako to dělala každý den. Již tři měsíce..
Jen se slabě zavrtěl a něco zamumlal ze spaní.. Usedla do židle naproti jeho posteli a jen se na něj tiše dívala. Nemohla mu dát nijak najevo, že je tu s ním. Že lituje toho, co se stalo; své chyby. Nemohla. On ji neslyšel, neviděl, dokonce ani necítil.. A ona tu přesto byla. Tolik toho litovala, přála si mu povědět tolik věcí, ale nebylo jí to dopřáno. Chtěla, aby přestal pít. Chtěla, aby se vzpamatoval a znovu se postavil na vlastní nohy. Přála si dokonce, aby na ni úplně zapomněl, jen kdyby byl znovu šťastný. To pro ni bylo tím nejdůležitějším..
Seděla tam vždy dlouho, až do samého svítání, ale nevěděla, jak mu pomoci. Ona mu již jednou ublížila a nebylo jí dovoleno to napravit. Udělala chyby.. A některé chyby nelze vzít zpět.. Některé skutečně ne..
Poté vyletěla okem ven. Jediné, co po ní zůstalo byly rozevláté záclony a dávno vychladlý polibek na jeho rtech..
Dobře věděla, že on se ráno vzbudí, nepůjde ani do školy, ale zase rovnou do hospody. Ta se teď stala jeho nejčastěji navštěvovaným místem.. Věděla přesně jak se cítí. Věděla jak mu je.. Cítila se úplně stejně..
Jediné, co jí ještě dodávalo jakousi naději bylo zjištění, že on se z hloubky ještě může dostat. Ne jako ona, ona se nevrátí již nikdy, ale on může. Musí.. Má zde přece tolik přátel.. Jistě mu někdo pomůže..
Seděla a dívala se dolů. Překrásné dlouhé lesklé vlasy jí v dlouhých pramenech splývaly po zádech. Seděla na té nejvyšší budově ve městě a dívala se dolů. Na sobě měla volné černé jednoduché šaty a její zápěstí zdobil jakýsi podivný stříbřitě se lesknoucí náramek. Smutně se usmívala a v očích se jí zračila nenaplněná něha a láska. Byla ve svém vlastním světě. Viděla jen jeho a jeho rozesmátou tvář..