Tajemství mých očí: 8. Malangovi došla trpělivost

Anotace: Po hodně dlouhé době další kapitola povídky Tajemství mých očí. Snad ještě někdo projeví trochu zájem :o) Prosím komentujte :o)

Sbírka: Tajemství mých očí

Pokrývky postele roztrhané na kousky, nábytek na třísky a všechny věci rozházené po podlaze. Na rozviklané a skoro rozlámané posteli leží dívka s rozcuchanými a nemytými vlasy. Oči dokořán otevřené a upřené na strop. Dívka sténá a chytá se za hlavu. Najednou se posadí a začne hrozně křičet!

Ta samá dívka se s trhnutím probudila a vyděšeným pohledem začala těkat po svém okolí. Ale to bylo naštěstí jiné než ve snu. Nalevo Darl slintal na svůj polštář, zřejmě tvrdě spal, když ho neprobudil ani Derassiin křik. Napravo tiše oddechoval Ruok.
„Byl to jen sen,“ pomyslela si Derassia, „Vzpomínka z doby než mě tihle dva zachránili.“
Bylo tomu již čtrnáct dní, co Ruok a Darl zachránili pološílenou Derassii z Malangova doupěte. Malang ji nechal v pokoji samotnou bez jakéhokoliv kontaktu s jiným člověkem přes dva měsíce a Derassia to už psychicky nedokázala vydržet. Nebýt toho, že ji její dva přátelé dostali ven, nejspíš by u ní brzo nastoupila schizofrenie nebo nějaká jiná duševní porucha.
Již čtrnáct dní je Malangovi muži honili a jim se stále dařilo unikat.

V Malangově doupěti

Statný muž stál před dubovým stolem a potil se. Právě totiž podával zprávu muži, který seděl v pohodlném křesle za stolem.
„Pane Malangu, cíl stále uniká,“ řekl muž a vyděšeně čekal, zda ho jen vyhodí za neschopnost nebo si ho podá některá z goril stojících u dveří místnosti. Muž v křesle před ním se zamračil, nasál dým z doutníku a vypustil ho přímo na obličej vojáka před sebou. Voják trhl hlavou a rozkašlal se. Malang vstal z křesla a bouchl rukou do stolu.
„Ty neschopnej idiote! To nezvládnete zabít dva obyčejný blbce a chytnout malou holku? Mám toho dost,“ syčel potichu a výhružně Malang na vojáka, „ Už mě nebaví, jak mi pořád utíká. Když ji nemůžu mít já, tak nikdo. Zabte ji!“
„Rozkaz, pane,“ zasalutoval voják a rychle odešel z místnosti, aby Malanga nenapadlo ho potrestat.

Někde v zasněženém lese

Slunce začalo svítat a tři uprchlíci se probouzeli. Něco málo posnídali, sbalili stan a rychlým tempem vyrazili. Stále byl jejich cíl tajemný hrad, o kterém se Derassii zatím nic nepodařilo zjistit.
Zrovna si dělali zastávku na oběd. Chtěli si nad ohněm uvařit polévku, aby měli aspoň něco teplého do kručících žaludků. Již to bylo čtyři dny, co se naposledy střetli s Malangovými vojáky, a tak v chvilkovém tábořišti vládla skvělá nálada. Minule jim dali pěkně za vyučenou, chytali se do jejich pastí, jak mouchy na lep. Darl si broukal nějakou písničku, Ruok s úsměvem dochuťoval polévku.
A pak se to stalo! Ozval se výstřel a kulka proletěla těsně okolo Derassiiny hlavy. Se zazvoněním se odrazil od kotlíku s polévkou.
Hned se všichni tři zalehli, aby nebyli snadný terč, a začali střílet do míst, kde tušili nepřátele. Ale ti byli již příliš blízko. Nepozorovaně se jim podařilo dostat trojici za záda a zničehonic na ně začali znovu střílet!
Trojice proto musela hned najít nějaký úkryt. Ruok se odvalil za nedaleký strom, Darl se ukryl za hromadu hlíny. Jen Derassia stále marně hledala očima úkryt. A nepřátelé už byli pár kroků od ní, jen zázrakem ji zatím netrefili. Ruokovi a Darlovi se podařilo již pár zlikvidovat, ale najednou jeden z nich vyběhl přímo proti Derassie! Ta klopýtla a spadla zády ke stromu. Strachy se nemohla ani pohnout a Ruok s Darlem jí nemohli pomoci, protože měli problémy s ostatními nepřáteli. Voják se zastavil. Namířil pistoli. A střelil!
Derassia těsně před jeho výstřelem zavřela víčka. Nechtěla vidět člověku, který ji zabije do očí. Nechtěla vidět ty vítězné plamínky v nich.
„Já ještě nechci umřít!“ pomyslela si setinu vteřiny před tím než jí měla kulka provrtat hlavu. Už čekala bolest, ale zjistila, že nic jako bolest necítí. Již chtěla děkovat všem bohům, známým i neznámým, ale uvědomila si, že něco je přesto špatně. Proto otevřela oči. Kousek před ní v kaluži krve ležel Ruok.
„Nééé!“ zaječela. V jejím nitru se vzdmul obrovský hněv a nenávist a její oči začaly se tak rychle kmitat, že jí bylo vidět jen bělmo. Všichni zbývající vojáci jako na povel přiložili vlastní zbraně k spánkům vlastních hlav a vystřelili. Jejich bezvládná těla klesla k zemi.
Darl jen ležel stále skrytý a se stále nevěřícným pohledem vše sledoval, neschopen pohybu. Derassia stála na místě oči se jí ještě nebezpečně kmitaly, ale za chvíli přestaly a objevily se v nich slzy. Přeběhla k Ruokově tělu, padla na kolena a objala ho.
„Prosím, neumírej!“ šeptala mu mezi vzlyky, když jeho tělo tiskla ke svému. Ale Ruokovy oči měly již skelný pohled a jeho tělo už nevydávalo tolik tepla jako tělo živého člověka.