MEDVÍDEK

Anotace: /Naděje- to je obruč, která nedovolí srdci, aby puklo./ ...........................tak tohle sem četla v čajovně v Prachaticích na autorským čtení:) prej se líbilo:)

,,Medvídku, povídej mi pohádku. Prosím,´´ žadonil Petr.
,,No tak říkej,´´ nevzdával to. Ale medvídek stále nic neříkal. Ani se nepohnul. Petr si ho láskyplně přitiskl blíž k tělu: ,,Stejně tě mám rád, medvídku, ikdyž nic neříkáš. Jsi můj nejlepší kamarád. Tys mě nikdy
neopustil...´´
Na medvídka dopadla první slza. Spadla přímo doprostřed jeho umělohmotného oka.
,,Medvídku, ty pláčeš?´´ Petr utřel medvídkovi oko.
,,Neplakej, jsem tu s tebou.´´ Obdařil medvídka lítostivým pohledem a znovu ho objal. Přitiskl ho k sobě, jako poslední naději. Naději na přežití v tomto
světě. Ve světě, kde si ted´ připadal tak sám. Sám bez rodiny, bez přátel, bez někoho kdo by mu rozuměl... Kdo by věděl jaké to je, když člověk ztratí ty které miluje. Jaké to je být sám. Sám jen s němým společníkem. Ale jeho němost mu nemohl mít za zlé. Je takový, jaký je. Je němý. Stejně jako on sám je zrzavý, vysoký, pihatý a opuštěný všemi až na medvídka. To jeho plyšové tělo ho zahřívalo, když myslel na minulost, současnost a nejistou budoucnost. Když brečel. Když znovu a znovu viděl, jak v troskách auta umírají jeho blízcí. Jediní, které měl. Které miloval a Kteří milovali jeho.
Někdy možná v hlouby duše doufal, že se pro něj vrátí a zároveň věděl naprosto jistě, že se tak nestane. Že už je nikdy nespatří.
A jako už mnohokrát i ted´ se rozplakal. Vzlykal a pevně svíral medvídka v náručí. Schoulený na posteli, která nebyla jeho, jako vše ostatní kromě medvídka, přemýšlel o těchto věcech. Přemýšlel o nich stále. Stále víc a víc se uzavíral do sebe a důvěřoval jen medvídkovi. Jen tomu se svěřoval. Možná proto se mu ostatní děti z dětského domova, kde ted´ přebýval, posmívali. Říkali mu, že je slaboch. Pošklebovali se jeho medvídkovi a jeho vzhledu. Ve skutečnosti z něj však měli hrůzu a z medvídka také. Báli se jeho uzavřenosti před světem. Toho, že neví, co od něj mohou očekávat. Neznali ho. Nevěděli čeho by byl schopen. Obávali se proto i jeho pohledu, který byl čím dál více nepřítomný a jiný. Ano, Petr byl jiný než všichni ostatní. Odlišný. Proto se ho báli. Proto ho stále ponižovali a ubližovali mu. A také proto bydlel sám.
Když zaslechl nějaký hluk na chodbě, přestal plakat a posadil se na postel. Pozorně se zaposlouchal a uslyšel hlas paní vychovatelky: ,,Tady budeš ted´ bydlet Lyli.´´
Otevřeli se nějaké dveře a hned po nich všude zavrzali další a další, otvírané zvědavci, kteří chtěli vidět nového člena jejich veliké, stále se rozrůstající rodiny. I Petr byl zvědavý kdo přišel a kde bude bydlet. Stoupl si a potichu došel ke dveřím. V ruce stále svíral medvídka. Opatrně pootevřel dveře a malou škvírkou vykoukl na chodbu. Nic ale neviděl. Otevřel je víc a strčil do chodby hlavu. Dveře přímo naproti těm jeho byli pootevřené a vycházely od tud tlumené hlasy paní vychovatelky a neznámé dívky. Nebylo jim však rozumět. U Petra zvítězila zvědavost nad strachem a tak vykročil pomalu do chodby. Ani nevěděl proč to vlastně dělá. Vždy, když přibyl někdo nový, nechávalo ho to chladným. Věděl, že jeho si nikdo za přítele nevybere. Ted´ ho však cosi táhlo ven. Nějaká nezvyklá touha. Či skrytá naděje? Nevěděl. Pokračoval stále dál chodbou dopředu. Na všechno ostatní zapomněl. Ted´ myslel jen na to, poznat tu dívku.
Od jeho záměru ho však vytrhly výkřiky, jako třeba: ,,Á náš ubulánek se někam pajdá´´, nebo: ,,Kam jdeš s tim medvědem ty obludo?´´, které byly doprovázeny obvyklým chichotáním.
Na okamžik se zastavil, pak šel ale dál. Nechtěl, aby mu ostatní zkazili záměr uvidět ji.
,,Vrat´ se zpátky do svýho pokojíčku, mazánku,´´ pokřikovali dál naštvaně. Když je Petr neposlouchal, rozhodli se ukázat mu, že mezi ně nepatří. Což ostatně věděl sám. Zatarasili mu cestu.
,,Zařaď zpátečku!´´
,,Nebo co?´´ řekl Petr s klidem.
,,Nebo to odskáče medvěd,´´ zachechtal se kluk jen o něco starší než Petr. To Petra vyděsilo. O medvídka nesměl přijít. Prostě nesměl. Ustrašeně si ho k sobě přitiskl. Ted´ vycítili jeho slabinu. Vrhli se na něj, všech třináct najednou, a když se bránil jak mohl, vytrhli mu medvídka z rukou. Petra pak odmrštili stranou. Dopadl na zem a ještě chvíli se svíjel bolestí. Pak si uvědomil, že všichni strachy utíkají zpět do svých pokojů. Podíval se směrem ke dveřím do pokoje, který ted´ patřil nové dívce a zjistil to, jež ho bodlo do srdce stejně mocně jako dýka. Z ještě oteklých očí mu znovu vytryskli slzy. Doplazil se přede dveře a uchopil do rukou malou, plyšovou hlavičku. Hlavičku, jež byla odtržená od malého plyšového tělíčka, dál bezmocně ležícího na podlaze. Připadalo mu, jakoby se najednou celý svět, nebo aspoň to, co z něj zbývalo, zhroutil. Jakoby ho někdo roztrhal na ještě menší kousíčky.
,,Co se tu stalo?´´ vyhrkla vystrašeně paní vychovatelka. Petr však jen pomalu zavrtěl hlavou, že nic a dál hleděl na bezvládné pozůstatky jeho přítele. Tet´ byl sám. Naprosto sám.
,,Nebreč, to se spraví,´´ pokoušela se ho utěšit paní vychovatelka. ,,Zašijeme ho.´´
,,Nespraví! Nezašijeme!´´ vzlykal Petr. ,,Nic a nikdo neoživí mrtvé.´´
,,Já ano,´´ ozval se Petrovi neznámí hlas. Vzhlédl. Ten překrásný, melodický hlas patřil dívce, která byla nádherná. Přímo překrásná. Náhle nemohl nic říct. Jazyk se mu zadrhl v hrdle, zrychlil se mu tep. Jakoby snad nebyla z tohoto hnusného světa. Byla nadpozemsky krásná a stejně tak nádherně se usmívala. Petr, omámen tou dívkou, zapomněl plakat, zapomněl na všechnu zlobu, žal a vše, co v sobě po celý rok, který strávil v dětském domově, dusil. Možná by zapomněl i dýchat, kdyby znovu nepromluvila.
,,Oživím ho, uvidíš. Věř mi. Plyšáky já umím oživit,´´ usmála se a uchopila medvídkovo bezhlavé tělo.
Petr věděl, že jí by uvěřil cokoli. Podal jí utrženou plyšovou hlavu a poprvé, za celý ten dlouhý rok, se usmál. Ale ne lítostivě. Ale opravdově. Upřímně. Od srdce. Od srdce, které ted´ bušilo tak rychle, jako by mělo vyskočit z jeho hrudi. Od srdce ve kterém ted´ svítil plamínek naděje. Naděje, že není vše na světě ztraceno. Naděje, že ještě může žít. Doopravdy žít. A že není zrůda, za kterou ho všichni mají. Tyhle naděje a ještě mnoho dalších nadějí mu dávali ty dvě zářivě modré oči, které se na něj ted´ upřímně dívaly. Oči, ve kterých se topil. Věděl, že ted´ už bude všechno lepší protože už má proč žít. Má naději.