Sbohem

Anotace: Psáno podle skutečnosti? Kdo ví...

„Stalo se něco, Jani?“ drcla do své kamarádka Markéta. Jana neustále míchala lžičkou svoji v kávu a nepřítomně hleděla před sebe neznámo kam.
„Co jsi říkala?“ probere se a omluvně se usměje na nejlepší přítelkyni. Ach, kdyby tak věděla.
„Říkám, copak se ti přihodilo, vždyť ty tu sice sedíš, ale duchem jsi někde jinde.“
Pokrčí rameny a konečně usrkne trochu z již studené kávy.
Markéta si povzdychne, ale pokračuje dál. „Problémy doma? Ve škole asi těžko, vždyť jsi premiant… Nebo ti snad někdo ublížil?“
Jana popotáhne a nejistě přikývne.
Přihořívá.
Ale Markéta vůbec nic neví, mám jí to říct?
„Kdo?“ překvapeně se optá její přítelkyně.
Zavře oči a chvilku přemýšlí. Ano, vyzpovídání se snad zabere.
„Honza.“ špitne.
Markéta nechápe. Nikoho, s kým by se Jana s tímto jménem bavila, nezná.
„Honza?“
Přikývne.
Sakra. Jeden by neřekl, že může být tak složité, svěřit se. Nezanevře potom nad ní? Protože jí nikdy o Honzovi neřekla? Markéta vůbec nevěděla, že někdo takový do jejího života vstoupil. Bohužel. Lepší by bylo, kdyby do sebe tenkrát nevrazili, Janě se nerozsypalo učení a on jí nepomáhal sebrat ho z chodníku. Jako pravý gentleman.
Krátké hnědé vlasy a jasně zelené oči Janu nejvíce upoutaly. Označený playboy není vhodné. Byl to obyčejný kluk s nádhernýma očima, na které Janu od první chvíle dostaly.
„Jani?“
Už zase byla mimo.
„Pokud se mi nechceš svěřit nemusíš, ale uleví se ti.“
Ano, já vím, souhlasila v duchu. Bylo to ovšem velice těžké. Ve svých vzpomínkách se vrátila k jejich poslednímu „Sbohem“. Před týdnem…

Ve stínu stromů v parku sedí na lavičce mladá dívka. Jana. V uších sluchátka od mp3ky a v ruce časopis, kde právě čte rady ženám, kterým je jejich muž nevěrný.
Tohle se mi nemůže stát, říká si v duchu a naivně tomu věří.
„Ahoj.“ přisedne si k ní Honza a dá ji pusu na tvář.
Otočí se a když spatří, kdo ji zdraví, vyndá si sluchátka a s úsměvem na rtech mu odpoví: „Ahoj.“
„Co to zajímavého čteš?“ zvědavě ji nakoukne přes rameno a ve tváři se mu objeví zděšení, kterého si ale ona naštěstí nevšimne.
„Jaký jsou chlapi potvory.“ mrkne spiklenecky na něj. „Ale ještě, že mám tebe.“ zavře časopis a spokojeně ho obejme.
Trochu ji překvapí jeho odměřenost, ale nijak ji neřeší. Prozatím…
O hodinu později oba usedají do pohodlných židlí jejích oblíbené restaurace. On zamyšlený pohled. Ona na tváři překvapení.
Co se děje?
V rádiu akorát začala hrát jejich milovaná písnička od The Calling. Jana se zasněně usměje, on naopak smutně.
„Chtěl bych ti něco říct.“
Zvědavé zvednutí očí? Děje se snad něco?
Ano, děje. Odpoví si ihned vzápětí.
„Je konec.“
Jana div nevyjekne překvapením.
Cože?
Naprosto nechápe.
Proč?
Se zmatkem v myšlenkách na něj pohlédne, svým tázavým pohledem se dožaduje vysvětlení. Slzy sotva zadržuje.
„Dneska jsi o tom četla.“
Hrkne v ní, její hrdlo se podivně stahuje. Není schopna slova. Srdce ji buše čím dál tím víc, asi se brzy rozskočí a ke všemu ji začalo píchat v boku.
Teď už slzy neudrží.
Ještě, že jsou v koutě a nikdo si jí nemůže všimnout.
„S kým?“ hlesne rezignovaně.
Zavrtí hlavou. „Tu stejně neznáš.“
„Jméno.“ vyštěkne. Začal ji zaplavovat neskutečný vztek a lítost.
„Hanka.“
Sklopí pohled, jako by prohlížela, zda je stůl dokonale čistý. Ano byl.
Jejich písnička končí, stejně tak jako jejich vztah.
Tohle vážně nečekala. Může za to snad ona? Udělala něco špatně?
Asi ano.
Honza se začne zvedat. „Asi bych měl jít. Sbohem.“
Hajzl! Chce se Janě křičet, ale nemůže. Nemůže nic jiného, než tu tiše sedět a pozorovat jeho vzdalující se kroky.

Zavrtí hlavou a omluvně se na Markétu.
Ne. Už se dohodla, že ho vymaže ze života. Jakoby neexistoval. Někdo takový si nezaslouží nic jiného než zapomnění.
Ale proč tohle všechno?
Neexistuje pro ni. Už ne.
Jen ta písnička…
Pohlédne z okna ven a opět se dá do přemýšlení, když v tu chvíli projde kolem okna Honza s tou svoji novou dívkou.
Nevšiml si ji.
„Sbohem.“ zašeptá si polohlasně. ZV jejím hlase nezní vztek, už ne, je to jen obyčejné rozloučení.