Valentýnka a půl kila slunce

Anotace: *** Zdál se mi sen o malé Valentýnce kterou maminka předtím už dvakrát potratila Věže za mlhou se zdály smutnější Mlčela jenom mě tahala za nos a ráno mi chyběla

Přišla ke mně oknem ze zahrady zrovna, když jsem si říkala, že je čas na změnu. Povídám jí: „Nepotkalas dveře?“
Bylo pár dní po úplňku. V zoufalé touze po spánku jsem se převalovala sem a tam. Peřina byla protivně těžká a škvírami v žaluziích se mi do pokoje ždímalo nebe, míhaly se stíny.
„Copak chceš?“
Mlčela, nehybně stála pod oknem, bledá v měsíčním světle, celá jak figurína z vosku. Moje naděje na sny byla ta tam.
„Jak se jmenuješ?“
V odpověď pouze do ticha kapalo z kohoutku. Zapomněla jsem pořádně zastavit vodu, když jsem naposledy byla v koupelně. Oči mi nervózně uhnuly k hodinám. Půlnoc. Co dělá ta malá vzhůru? Odkopala jsem peřinu do noh postele, spustila jsem nohy přes okraj, vklouzla jsem do pantoflí, ostražitě jsem čekala, zda-li se nepohne. Stála. Vykročila jsem k ní, rukama apaticky jak náměsíčná jsem tápala před sebou. Zdálo se mi, že mrkla. Řasy se jí zachvěly. Ale zase bylo ticho, jenom to kap kap znělo z chodby. Zlehka jsem jí položila dlaně na ramena. Náhle jako by zaskřípěly brzdy, když zastavuje vlak a do očí mě bodl ostrý záblesk světla. Zalapala jsem po dechu. Po spáncích se mi koulely krůpěje ledového potu. Chvěla jsem se... A pak jsem se probudila.

„Doblé láno!“ zašišlala mi těsně u levého ucha. Když jsem konečně přivykla dennímu světlu, spatřila jsem, jak se nade mnou sklání s bezzubým úsměvem, měnily se jí mléčné zuby. Chtěla jsem se jí na něco zeptat, ale vydralo se mi z úst jen neurčité zachroptění. Jako by mi četla myšlenky, sama se dala do řeči:
„Já sem Valentýnka, žíkej mi, jak ceš.“ Ledabyle převalovala slova na jazyku a znovu na mě vycenila obnažené dásně. Laskavě jsem jí usměv oplatila, ale nedokázala jsem se tvářit, že se mi tohle děje běžně. Odkašlala jsem si a znovu jsem nalezla svůj vlastní hlas: „Kdepak ses tady vzala, princezno? A kde máš maminku?“
Neodpověděla. Zavrtěla hlavou a odběhla do vedlejší místnosti. Za okamžik se vrátila, pod paží obrázkovou knížku. Podala mi ji se slovy: „Pšečti mi pohádku!“
„Ale...“ začala jsem se trochu ošívat, protože mi dlužila vysvětlení. Nicméně malá ohrnula spodní rtík a zakabonilo se jí čelo, což mě odzbrojilo a odevzdaně jsem začala listovat knížkou.
„Byla jednou jedna holčička, která měla moc ráda červenou barvu...“ dala jsem se do čtení, ale skočila mi do řeči: „Já nemám láda čelvenou!“
„Dobrá, tak jakou máš ráda barvičku?“ trpělivě jsem se zeptala.
„Žlutou.“
„Jako sluníčko? Taky mám ráda žlutou... Tak teda byla jednou jedna holčička, která měla moc ráda žlutou barvu. Bydlela u babičky v chaloupce na kraji lesa. Každý den jezdila autobusem do města do školy...“
„Co je škola?“ přerušila mě opět.
„Tam chodí děti, aby se naučily číst, psát a počítat.“
„A ploč?“
„Aby si mohly číst pohádky, napsat dopis kamarádovi, spočítat si, za kolik dní budou prázdniny...“ a bylo po pohádce. Kukadla rázem dokořán svítila zvědavostí a nevyřčenými otázkami. Cele si mě to dítko omotávalo. Blížilo se k polednímu, ale já byla stále v pyžamu. Pod stupňovanými „proč“ se ze mě stával slovník moudrosti. Držela jsem ji v náručí a ukazovala z okna kopce, které se draly zpoza sněhu, domečky a spoustu dalších věcí. Parapet jí byl po nos. Tahala mi za zbloudilý pramen vlasů, bezděčně jsem si jej shrnula za ucho. Smály jsme se spolu. Na chvíli jsem se jí zadívala do očí, hlubokých studánek, bezstarostných. Zahlédla jsem v nich samu sebe v jejím věku. Byla jsem málo malá. Ona byla moje druhá šance.

Vypadalo to, že se mnou zůstane napořád, proto jsem se podle toho musela zařídit. Do školy jsem chodila o celých deset minut dříve, chuděrka se mnou vstávala. V době vyučování zůstávala s paní Dufkovou, podávala jí saponáty a umývaly spolu schody. O velké přestávce jsem ji chodila kontrolovat. Domů jsem ji odnášela na rukou, bývala unavená. Houpala jsem ji, vískala ve vlasech a šeptala, co jsme se ten den učili v občanské výchově. Uložila jsem ji v pokoji a sama jsem si šla dělat úkoly do obýváku. Až se probudila, vždycky za mnou přišla, zaškrábala na dveře jako kočka. Zpívala si takovou podivnou písničku: „Plakala ovečka u vysoké skály, dva malí kluci si na vojáky hláli...“ Přistoupila ke mně, chytila mě za ruku a táhla mě k nějakému dobrodružství. Nejraději si hrála na obchod. Bývala jsem paní prodavačka, ona si na hlavu posadila můj starý slamák, namalovala si pusinku rtěnkou a šla nakupovat. Sháněla vždycky zvláštní věci, neubránila jsem se úsměvu.
„Plosím půl kila slunce.“
„Jistě madam a přejete si je nakrájet?“
„Ne-e. Jenom mašličku.“
Před večerníčkem jsme ze sebe smyly všecka dobrodružství uplynulého dne. V posteli v pyžamu se naše role obracely. Já byla ta, co se ptá a ona chytrá horákyně, moje učitelka... Mudrovaly jsme o životě, proč se střídají roční období a jestli je lepší být dítě nebo dospělák. Záviděly jsme si navzájem.
„Čím bys chtěla být, až budeš velká, Valentýnko?“ zeptala jsem se jí jednou před spaním.
„Ci být jako Ty...“ bez váhání odpověděla a mě to překvapilo.
„Jejda! A jak jsi na to přišla?“
„Nemusíš si stoupat na špičky, když se chceš podívat z okna. Dosáhneš na kliku a můžeš otevžít dveže. Umíš žídit auto a jezdíš na výlety. A když spadneš, tak Tě to nebolí.“
Zůstala jsem na ni hledět s otevřenou pusou, byla tak dojemně upřímná. Když jsem se vzpamatovala, ty její studánky se na mě dívaly. Čekala, co řeknu. Začala jsem koktakt, ale nakonec jsem to spolkla, nevěděla jsem, co říct. Usmála jsem se a snažila jsem se změnit téma, ačkoliv jsem věděla, že to nesnáší. Udeřila pěstičkami do peřiny. Zachránil mě zvonící telefon. Valentýnka však byla rychlejší. Zajiskřilo jí v očích, když se na mě ohlédla a pak rychlým pohybem pomohla mobilu, aby se zřítil k zemi. Nikdy předtím nic takového neudělala. Cosi mi bránilo jí vyhubovat, cítila jsem, že teď jsme vyrovnané.

Následujícího dne ještě než se ozval budík mě probudilo, jak si zpívala tu svoji písničku: „Plakala ovečka u vysoké skály, dva malí kluci si na vojáky hláli...“ Byla sobota, celý den se zvláštně vlekl a Valentýnka mi povídala podivné věci: „Až napadne sníh, tak zmlznu.“
Chlácholila jsem ji: „Proč bys mrzla? Máš ve skříni teplý kabátek. Oblečeš si ho, když půjdeš ven a budeme stavět sněhuláka a koulovat se. Sníh je fajn.“
Umíněně si dupla: „Ne, já se bojím sněhu.“ Ztrácela jsem trpělivost a marně jsem přemýšlela, jak ji upokojit. „Pojď se mnou,“ vedla jsem ji za ruku do garáže a ukázala jsem jí velkou lopatu. „To je lopata na sníh, až napadne, odhrneme si před vraty cestičku.“
Smutně na mě zespodu koukla a zamrkala, mírně vrtěla hlavou, lokýnky jí poletovaly, jako by mi chtěla něco říct. Nechápala jsem ji. Dřepla jsem si k ní a objala jsem ji. Za jejími zády jsem tiše polykala slzy. Po koupání se zavrtala do pelíšku. Poodešla jsem k oknu, abych zatáhla závěs. Z nebe se k zemi snášely bílé vločky. Chvíli jsem u okna stála, ale pak jsem si uvědomila, že je čas na pohádku. Usnula mezitím jako andílek, neklidně oddechovala. Pomyslela jsem si, jak moc ji mám ráda. Zvykla jsem si na ni.

Dnes je to rok. Převaluji se v posteli a nemůžu usnout. Prozpěvuji si tu její písničku. Musí jí být venku zima. Nechávám jí za oknem jablka, kdyby měla hlad. Po týdnu je vždycky shnilá vyhazuji. Často přemýšlím, proč ke mně vlastně přišla. Čekávám, že zaškrábe na dveře, zasněně ji celá odpoledne vyhlížím. Nevrátí se. Už nikdy nic nebude jako dřív...