Kid, co mě přivedl do hrobu!

Anotace: Povídka, která stojí za přečtení!

Potuluji se po promrzlém městě už několik hodin. Prošel jsem více ulicemi, než projde listonoš za celou šichtu. Vstával jsem brzo, bylo něco kolem páté ranní. Vzbudil jsem se a neměl jsem vůbec příjemný pocit v žaludku a vůbec kolem něj, vyzvracel jsem se. Nejprve hned ráno, sotva jsem si stačil omýt obličej a podruhé na ulici, zrovna když kolem projížděl školní autobus. Chodil jsem sám, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se brouzdat svými myšlenkami a vzpomínkami. A že jsem měl čím.
Hned ráno, když jsem se poprvé vyzvracel jsem si vzpomněl na jednoho chlapa jménem Kid. Nevím jestli se tak jmenoval, nebo si tak jenom říkal, ale o jedný chlastačce se mi takhle představil, a tak jsem mu po dobu co jsme spolu chlastali neřekl jinak než Kide, i když popravdě řečeno jsem ho Kide oslovil jen asi třikrát nebo čtyřikrát, protože po zbytek mi postačilo slovo vole, stejně tak i jemu namísto mého jména. Byla to s nim fakt dobrý a líbilo se mi, že když se mi nechtělo, nemusel jsem nic kecat, jemu to nevadilo. Byl jinej než ostatní, on nemluvil jen proto, aby bavil a udivoval ostatní, ale také proto, že když vyprávěl nějakou svou historku, co se mu stala, jako by se vracel do minulosti a s nepřítomným výrazem v očích nám jí vyprávěl. Asi jako byste byli malými kluky, kteří se nesmí dívat na televizi, když dávají film, ve kterým se šuká a musí sedět zády k obrazovce, ale měli byste kamaráda, který by seděl vedle vás, směl se dívat a popisoval vám, co se na ní právě děje. A každý z vás kluků by si tu nahou ženu v televizi jistě představoval jinak. Každý by v ní viděl, tu ke které vzhlíží. Jeden by v ní viděl mladou, lehce buclatou kadeřnici, které vždy, když se jde ostříhat, tajně kouká do výstřihu, pokaždé když se k němu nakloní. Druhý by si zas představoval, jak pomalu svléká svou krásnou spolužačku. Třetímu by se vybavil nešťastný moment z dětství, jak viděl rodiče šoustat na posteli. A možná by se našel i nějaký, který by si představoval, jak osahává rozkrok svému staršímu kamarádovi.
Ale já jsem si na Kida nevzpomněl kvůli malým klukům a jejich fantazii, ale vzpomněl jsem si na jednu jeho historku, kterou mi vyprávěl, zrovna když nám došlo pivo, a tak jsme byli oba, alespoň chvilku lehce střízlivý. Říkal mi, že když mu bylo asi devatenáct rozhodl se, že se naučí francouzsky, ale protože odjakživa nesnášel školu a hlavně učitele, myslel si, že nejrychlejší škola bude jet do Francie, a tam zkusit nějakou dobu žít. Na nic nečekal, a tak si nejdřív co mohl koupil jízdenku vlakem až do Paříže. Nasedl na vlak a druhý den stál na nádraží v hlavním Francouzskym městě. Napadlo ho, že nemá kde bydlet, a tak by mohl sbalit nějakou Francouzku s bejvákem. Vždyť co může být lepšího, zaprcal by si, učil by se rychle řeč a ještě by na něj nepršelo, říkal si. Nebudete tomu věřit, ale ještě nebyl ani večer a on už měl naverbovaný věci v malém podkrovním bytě, na předměstí Paříže, u takový docela hezký černošky jménem Christ. On Kid byl na ženský machr, nevím jak to dělal, on to možná taky ani sám nevěděl, asi už to měl od boha.
Když nad tím tak přemýšlím, tak on bůh je taky pěkně nespravedlivý. Někomu nadělí alergii nebo epilepsii anebo všechny možný svinstva dohromady a někomu nadělí to, že sbalí každou ženskou, která mu vleze do cesty. A na někoho se úplně vysere, jako třeba na mě.
Kid vylezl z vlaku a začal se procházet Paříží až narazil na nějaký parčík, ve kterém se rozhodl sednout na lavičku a nabrat síly. A v tom parku se potkal s touhle černoškou. A Kid samozřejmě neudělal nic jiného, než že vypověděl svůj příběh -mluvil anglicky-, přimyslel si pár věcí, aby tomu dodal šťávu a už měl bejvák. Ale všechno neprobíhalo tak hladce, jak si myslel, že bude. Jazyk mu nešel vůbec, tak jak si představoval, jediný co se naučil za svůj pobyt u ní byly čtyři věci: 1, říkat bonjour kamkoliv přijde 2, poděkovat 3, vždycky, když se vysere vykřikovat olala.
S Christ byli domluveni, že si Kid najde práci, aby také nějak přispěl do společného rozpočtu. Tak se Kid několikrát týdně vydal hledat práci, ale skončilo to vždycky tak, že se večer vrátil a byl namol, a to tak moc, že se mu ani nepostavil, když by si chtěla zašoustat - Ale myslím, že jí víc vadilo to první, než to druhý-. Teď už asi sami odtušíte, jak to s Kidem dopadlo. Christ za chvíli došla trpělivost a vykopla ho. A tak se Kid vrátil zpět domů. Na francouzštinu zanevřel a na černošky taky.
Asi před třemi týdny, když jsem byl na mol na jedné oslavě, jsem se dal do řeči s takovým chlapem a kecali jsme a kecali. A přitom žvatlání jsme do sebe klopili jedno pivo za druhým. Kdyby nás někdo požádal, abychom přešli rovnou čáru, myslím, že bychom se oba svalili na zem, jako dvě hrušky. Chtělo se mi zvracet. Svět se mi motal a moje hlava s ním. Když mi ale najednou řekl:
„Znáš chlápka jménem Kid?“ přikývl jsem na souhlas.
„Je mrtvej. Asi před třema tejdnama ho srazilo auto.“
Můžu vám říct, že v tu chvíli jsem měl v mozku čisto, jako bych ten večer nevypil ani deci. Tělo se sice motalo dál, ale mysl jsem měl čistou. Vlastně jsem ani netušil, že jsem měl toho chlapa jménem Kid tak hluboko ukrytého v srdci, že mě tahle smutná zpráva, natolik zaskočila.
Byl to takovej pohodář a těch je dneska na světe sakra málo! Ten večer jsem už nic nepil, neměl jsem chuť. Chlápek co mi to řekl se postupem času z mojí přítomnosti vytratil, ani mi to nevadilo a skoro jsem si toho ani nevšiml. Šel jsem domu, kde jsem se opil. Byl jsem sám a bylo mi dobře.
Jsou to už asi tři dny a z kocoviny jsem nevyšel. Nyní sedim na lavičce v parku. V pravé ruce svíram láhev whisky a levá ruka je prázdná, jediný co v ní koluje je krev jednoho nepodstatnýho člověka, který tady na světe nikomu chybět nebude. Je mi zima, jediný okamžik kdy se alespoň lehce zahřeji je ten, když do sebe naklopim doušek whisky. Je mi zima, už nic necítim. Ruce i nohy mám oboje promrzlý na kost.
Umírám.