Žár...

Anotace: Hooodně krátká, ani nevím jestli povídka. Konec si každý může domyslet podle svého. Jo a není to napsané z vlastní zkušenosti :)

Celý člověk mě bolí... Ooo bože, jsem tak utahaná... Jako nikdy... Víčka mi klesají, oči neudržím otevřené ani pět vteřin. Je to strašné. Nic necítím, jen jsem strašně, neuvěřitelně unavená. Mám tak těžké ruce a nohy, nohy taky. Od kolen nahoru mě to neuvěřitelně bolí. A svědí. Jsem pošpiněná, jen nevím čím... Vzpomínám si na jeho oči. Jeho pomněnkově modré oči. Když jsem do nich pohlédla, myslela jsem si, že je to ten pravý. Ten, který by mi mohl pomoct. Šeredně jsem se mýlila... Ta jeho záře mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Rozpůlila moje srdce na dvě části. Cítila jsem neuvěřitelný žár. Hedvábí kolem mne dýchalo, dmunlo se pode mnou, nade mnou, všude kolem mne. On byl nade mnou, pode mnou, ve mne... Všude kolem mne... Občas to štíplo, zabolelo, ale i přesto to bylo tak příjemné. Zmítaly se mnou všemožné emoce. Byla jsem v extázi. Až příliš pozdě mi došlo, že on není ten pravý, že je to jen zvíře, které využívá mé náklonnosti k němu. Už jsem nemohla nic dělat. Bylo příliš pozdě. Hedvábné prostěradlo bylo všude. Měla jsem ho v ústech, mezi nohama. Nemohla jsem se hnout. Musela jsem poslouchat jeho sípavý dech, když do mě proniká. Po skráních mi tekly slzy. Nešly zastavit. Nemohla jsem křičet, jen brečet. Potichu. Bolelo to. Tak strašně moc to bolelo. Cítila jsem na sobě váhu jeho těla. Ach, jak jsem toužila ho ze sebe dostat. Potřebovala jsem se umýt, smýt ze sebe veškerou tu špínu. Cokoliv, co by s ním mělo něco společného. Nemotorně jsem se ohýbala pod jeho náporem. Viděla jsem mu na očích jeho vzrušení z toho, že mě má v moci. On v mých očích viděl hrůzu a znechucení z něj. To ho donutilo k ještě většímu násilí. Polykala jsem slzy, předstírala orgasmus a přemýšlela, co se mu na tomhle může zamlouvat ? Je to hnusné. Chce se mi zvracet. A pak už to ale bude jen horší a horší. Ucítila jsem píchání mezi nohama. Hlasitě jsem zakřičela bolestí. Nevěděla jsem už ani co dělám. Byla jsem z toho běsná. Nachvilku jsem mu na očích viděla strach. To jen posílilo můj vztek. Teď jsem se mu začala vzpírat. Nemohl mě udržet. Ubožák. Nejdřív mě div neznásilní a pak mě ani nemůže udržet. Při rvačce s ním jsem sáhla do nočního stolku. V měsíčním svitu se zaleskla stříbrná hlaveň. Zazněl výstřel. Viděla jsem, jak mi po prsou stéká pramínek karmínově rudé krve. Bolelo to...