Místnost, kde je strach a smrt povolená

Stála v místnosti. Všude byla tma, myšlenky byly černé. Smrt v nich hrála hlavní roli. Nedokázala se ovládat, pořád jen přemýšlela, jak by se mohla zabít. Jaký je nejlepší způsob? Jak odejít ze života? Co bude dál? Bude líp? Brala proti těmto myšlenkám léky – už poměrně dlouho, ale kde je nějaký výsledek? Kde je ta slíbená úleva? Necítila se líp, jen se snažila ty děsivé myšlenky držet na uzdě. Hlídat je, ale už to trvalo tak hrozně dlouho. Neměla sílu. Nedokázala bojovat. Nedokázala ty myšlenky zahnat! Smířila se s tím, že umře. Den a dobu ještě nepromyslela, ale bude to brzy, říkala si.

-- Neber mi sen, víš můj sen o probdělých nocích.
Neber mi sen a vrať mi zpátky ten pocit,
že nejsem osamělá v tobě se ztrácím celá.

Lhát musím ti lhát příteli můj,
já svůj osud znám mě nelituj.
Když pravda je horší než lež,
pak už jen snům věřit jen chceš,
když vstoupíš na poslední most přes minulost.

Zbyl mi jen sen, víš můj sen o probdělých nocích.
Zbyl mi jen sen aspoň ve snu zažít ten pocit,
že nejsem osamělá v tobě se ztrácím celá.

Lhát musím ti lhát příteli můj,
já svůj osud znám mě nelituj.
Proč nesmím proč nesmím se ptát,
ještě stoupám nebo už je to pád
proč čeká mě podivný most přes minulost.

Proč nesmím proč nesmím se ptát,
ještě stoupám nebo už je to pád
proč čeká mě podivný most přes minulost. --

Lidé se smrti bojí, ale co když je to přece jen něco lepšího? Pak už nemusí vůbec nic cítit. V podstatě jen hnije v zemi. Ale ne.. tomu nevěřila. Co když je pak něco dál? Něco mnohem zajímavějšího a krásnějšího? Ať už nebe nebo peklo - to je jedno..
Ta dívka často plakala. Ptala se sama sebe proč, ale nedokázala najít odpověď. Je jí souzeno se trápit a bojovat s depresí. Je jí souzeno umřít. Chce umřít! Navždy odejít..