Déšt

Anotace: Tak no nevědla jsem kam to vložit, ale nakonec jsem se rozhodla pro smutné. Však vy zvíte proč:)

Nesnáším to. Vše ničí. Je to hrůza jediný slovo a co provede. Déšt. Mám vše před očima.
Co ale? Nehodu. Vozovka. Naše auto dostalo smyk. Najednou v jednu chvíli jsem přišel o všechno skoro o vše. Ženu a syna jen Candy mi zůstala jediná. Ted se ve změnilo jo ze mě mrzák. Nemůžu hnout nohama zaplatí za to, bude pykat. Už se o to postarám žádný čin nezůstane nepotrestaný věčně.

Starý pán přestal psát a vzhlédl od svého deníku. Ve dveřích pracovny stála jeho pečovatelka. Už dlouhý čas dobrých pět let se nemohl hýbat. Vlastně byl zázrak že vůbec udržel propisku v ruce a dokázal s ní něco napsat. Po domě se pohyboval jen na vozíčku. Týden po nehodě bylo jasné, že se nikdy nepostavím. Musely sehnat někoho kdo by o něj mohl pečovat. Paní Cloorson jim doporučili lidé z ústavu. Opravdu svou práci vládla úžasně a to přesto že nepatřila k nejzkušenějším. Měla už něco v sobě přirozený talent. Dcera Candy Wilburge přijížděla navštívit otce jednou z čtrnáct dní.
„Přinesla jsem vám večeři.“ Usmála se něj. A cupitala v papučích s podnosem až ke stolu. „Co to visím naříkal ván doktor že nemáte přestat už s tím psaním. Může se váš stav zhoršit.“ Pokáralo ho, i přesto to znělo mile.
Večeři, kterou mu přichystala, se skládala z kaše. Zuby žádné neměl musel jíst jenom kašovitou hmotu. Usmál se na něj. Musel ho krmit. Zvláštní to bylo z důvodu že psát mohl, ale jíst. Díky tomu zůstávala u něj až do večera. Kuchařka to špatná nebyla, ale dneska kaše neměla svou typickou chut. ,Nejspíše dala víc soli než obvykle, . Při pohledu do jejích hnědých oči měl pocit že v nečem triumfuje, ale v čem?

Druhý den ráno…..
Otevřeným oknem do místnosti vnikal příjemný vánek. Posteli ležela dvacetiletá žena. Spala. Hodiny ukazovali přesně půl sedmé. Za hodinu musí jet navštívit svého tátu. Poslední dobou si prý furt něco zapisoval. Jako by nevěděl že to tak dělat nemá. Ještě víc si ublíží a bude mít zdravotní problémy. Už to nebyl ten její tatínek, který ji jako Malou pral na houpačky. Nevšímal si jí vůbec. Ignoroval ji. Přestal ji mít rád. Už se mu protivila. Proč tam za nim vůbec jezdí? Třeba doufá, že se k ní vrátí ten otec jakého měla ráda. Ne ten už odešel pryč.
Mobil začal hrát její oblíbenou skladbu. Přesně tohle ji probudila, kdyby tak tušila, že na tenhle okamžik už nikdy nezapomene. Zvedla ho tedy. Nejdříve neslyšela nic než nějaký šepot až pak v něm rozeznala slova.
„Halo? Prosím slečna Wilburge?“ ozval se mužský hlas.
„Ano u telefonu,“ řekla otráveně. Co jí zas může chtít.
„Dobré ráno tady poručík Handsin. Víte jsem povinen vám oznámit smutnou zprávu.“ Odmlčel se a pak znovu začal“Včera ve večerních hodinách. Policie našla vašeho otce na zemi mrtvého.“
Ta slova. Smutek beznaděj a strach to celé pocítila v jeden okamžik. Vy, kteří jste už prožili něco takového víte jak se musí cítit. Už nikdy neuslyší hlas milované osoby. Nikdy se mu nebude moc omluvit či říct , jak moc ho má rád. Nejhorší je to však v případě, když ta milovaná osoba s vámi dlouho nemluvila. Beznaděj. Jediným slovem se dá tolik říct. Slzy jí tekly po tváři a nakonec vyblektala odpověd.
„Děkuji já…“
„Upřímnou soustrast. Myslí, že vám můžu ještě dnes poskytnout informace, které vás jistě budou zajímat. „
„Jaaké? „ zakoktala.

O hodinu později na policejní základně
Místnost bez oken. Přesně taková jeká byla její situace. Nedá se jí vyhnou zmizet z ní nic. Už ani to zrcadlo nepomůže. Seděla v kanceláři poručíka. Do konce temný dojem nezměnila ani fotografie .
„Takže Můžu?“ zeptal se.
Působila n něj jako mrtvola. Opravdu jak když vylezla z hrobu. Kruhy pod očima. Celá v oblečena černém.
„Jistě“ přikývla a hleděla na něj. Všimla si , že před celou dobu leží nějaký spis. Poznala ho. Nikdy ho nechtěla vidět. Už ne.
„Došlo k jistým okolností, které nás nutí tento případ znovu otevřít.“začal.“Totiž myslím , že vy jste už dost stará. Přece jenom osmnáct , jelikož jste jediný žijící příbuzný musím vám to ukázat.“
Otevřel desky. Snímky z nehody. Už ne . Zahltil jí smutek. Přísahala , že už to nikdy neotevře. Zadívala se na rozbourané auto. Tam někde zamřela její matka a bratr. Bolelo to strašně moc. Znovu ten stísněný pocit. Do oči hrnuly slzy. Tak tady skončilo její štěstí a pocit společnosti. Ted už ho nemá. Zmizel. S tím i její ohleduplnost.
„Prosím přejděte rovnou k věci. Já to nedokážu.“ Zaprosila.
„Dobrá tedy nebudu vás trápit. Přikývnul. Nerad dělal tyhle věci. Oznamovat lidem smrt blízkých. Ne neměl na tu školu chodit. Vůbec se tam nehodil. Pokračoval“Váš otec zjistil pár věcí. Nebyla to nehoda. Přišel na to. Víte celou nemoc předstíral aby ho neodhalil.“
Ztuhla “Tím, chcete říct, že byl zdraví. Nic mi neřekl“Zavzlykala.
„Nechte mě domluvit. Důkazní materiál.“Pozvedl v ruce Starý sešit. Poznala ho. Když slavili v jejich sedmi letech vánoce, Dostal od její ho bratra deník. Záviděla mu a sama si vytrucovala taky jeden. NikdY do něj však nepsala, a tak se válel mezi sešity ze školy.
„Podejte mi to.“ Přikývl a splnil její přání. Když ho držela pocítila ten neblahý pocit Zjistí zlé věci. Tušila to a věděla. Má vůbec. Ne musí. Klepaly se jí ruce když otevírala tak soukromou věc. Začala číst.

Ted když to čteš busu asi po smrti. Věděl jsem , že umřu a tudíž jsem, připravený. Jedinou věc ti chci říct. Nikdy jsem neonemocněl. . Štěstí mi nastavilo svou tvář. Nikdy mi nic nebylo. Víš potají jsem, pátrala. Víš tenkrát si přežila jen zázrakem. Motor někdo poškodilo. Vím , že nám utekla brzdová kapaliny. Díky ní jsem nebourali. Přestříhla to. Může za to. Ještě než umřu musím ti aspon napsat jak tě mám rád ač top nevypadalo. Osoby ta osoba je Rain Clarson. Důkaz je v celém deníku. Mám tě moc rád Candy…

Konec …..