Neodcházejte, odcházím...

Anotace: Tohle je moje písemná maturitní zkouška z českého jazyka, téma: Co bych chtěla říct, ale nemohu.

Pondělí 13. března
Tak už to mám černé na bílém. Myslela jsem si to už dlouho, ale víte jak, sama studentka, přeci nebudu věřit vlastním diagnózám. Ale jakous takous obavu jsem měla, teda, je to takové trochu trapné, ale přišla jsem na to díky svému oblíbenému seriálu. Jedna z hlavních postav mívala vidiny, což bylo důsledkem rakoviny mozku. Už jsem si dávno zvykla rozlišovat, co vidím jen já a co vidí i ostatní lidé, co slyším jen já a co slyší i ostatní lidé. Zkrátka a dobře, už se nedivím, když na ulici potkám kráčejícího hipogryfa, zdaleka ne pokaždé reaguji na zvuk mého jména. Ale má to i co do sebe. Kolik z vás se osobně bavilo s Antoniem Banderasem? A kolik z vás česky? Nikdo, že?
Také mi to bylo divné, a ač lékaře dvakrát v lásce nemám, nezbylo mi, než k nějakému zajít. Tak teď držím v ruce ten papír, který mé vlastní podezření stvrzuje, úředně napsaný a podepsaný: Hlavička nemocnice, razítko, vyšetření, nález – plamboidní hematom s neritogovým askluzivem v levém templovém herocidním úseku hemisféry, bla bla bla. Překlad do češtiny zní prostě: Říká se tomu rakovina, nebo také zhoubný nádor, nervových center smyslových funkcí organismu. Lidově řečeno: Brzy umřeš.
Doktoři to zvrtali už dávno. V devíti letech u mě měli podezření na mozkovou obrnu, strávila jsem týden na jednotce intenzivní péče, další týden na lůžkovém, jak oni říkají: „na pozorování“. To všechno jen proto, aby mě po čtrnácti dnech nemocničních šlichet propustili s pohledem, že jsem se chtěla ulít ze školy a tu obrnu jsem nasimulovala. Kdyby se byli lépe koukli, mohli mě začít léčit už tenkrát. Nojo, co se stalo, odestáti se nemůže.

Čtvrtek 15. března
Dneska jsem tam byla opět na kontrole, a abych pravdu řekla, byla jsem tam naposledy. Ten člověk v bílém plášti mě dost pobavil, myslím, nebýt jeho tragického výrazu, určitě bych se rozesmála na celé kolo.
„Víte, slečno, váš stav se horší každým dnem. Sama víte, že vám zbývají tak tři až šest měsíců života. Ale chemoterapie (!Už na to přišel!) vám může život prodloužit až na tři roky.“ Nevím, asi z toho měl radost. Trochu mi ho bylo líto, že jsem mu radost zkazila. Samozřejmě to neřekl přímo takhle, znáte doktory, ti všechno obalí kudrlinkami, aby to nevypadalo tak strašně. Ale prakticky řekl přímo tohle.
„Přímo tohle“ je to, o co vážně nestojím. Mám teď teda minimálně tři měsíce, které si chci naplno užít. K čemu by mi byly tři roky nudy, když bych ležela v posteli, oslabená léky, celá zelená a plešatá? To by byl život? Jsem doživotní optimistka, věřím, že za ty tři měsíce zvládnu, co jiní nestihnou za celý svůj dlouhý život. Třeba maturitu. Jojo, za dva měsíce maturuju. A už se na to vážně těším.
Víte, já na to vůbec nejsem sama. Mám spoustu skvělých kamarádů, přátel, mám svoji rodinu, známe, ráda si povídám se zvířaty, s rostlinami, s větrem... Ale koho z nich mohu požádat o radu, komu se můžu svěřit? Samozřejmě, kromě mamky. Teda jí jsem to říkat nemusela, jsem za to vděčná, ani bych nevěděla jak. Ona byla u toho doktora se mnou. Nevím, jestli si dovedete představit, jak jí bylo. No, jak je asi matce, když jí umírá dcera a ona s tím nemůže nic udělat? Nezbývá, než se smířit. Já s tím mamce pomůžu, opravdu.
A ostatní? Zakázala jsem mamce o tom s kýmkoli mluvit. Neví to ani babička, ani teta. Nechci žádné slzavé údolí, kdykoli se někde objevím. Chci se bavit tak, jako vždycky předtím, chodit po hospodách, po barech, kavárnách i čajovnách. Chci dál jezdit, běhat, bruslit, smát se. Žádné ústupky, žádné ulehčování, nic takového. Beztak by mi to nijak nepomohlo. Ale potřebuju kolem sebe lidi, takové lidi, kteří mě vnímají takovou, jaká jsem vždy byla, jsem a budu. Věty typu: „Chudák, brzy umře.“, na ty jsem alergická.
Možná proto, že jsem se rozhodla nikomu to neříct, jsem začla psát tenhle deník... teda lepší by asi bylo říct občasník nebo příležitostník. Jen chci, aby minimálně tenhle papír věděl, že jsem existovala a že se nevzdávám.

Pátek 6. dubna
Připadám si jako podvodník. Plánujeme s lidma ze třídy milion a tři akce na prázdniny. A já mám strach, že na ně už buď nepojedu, nebo že se budu celou dobu stresovat, že jim tam umřu. To by si parádně užili. Chtěla bych jim to říct, jistěže chtěla, jenomže copak jim můžu přidělávat starosti? Mají sami svých dost, maturita, zkoušky, vysoká... Samozřejmě bych se ráda vypovídala, snad i vybrečela na rameni, přeci nejsem android. Ale jak by se mohli připravovat, když by to věděli?
Včera mě pobavila Janička. Jasně, nemohla si nevšimnout, že nějak často chybím. Páni, vůbec nechápu, jak jí něco takového mohlo napadnout. Ona si myslela, teda spíš holky si to myslely a Jani mi to jen přišla říct, že jsem těhotná. Docela ironie, co? Vážně mě to rozesmálo, jako by něco takového bylo vůbec možné, jako by mě neznaly. Buď budu mít na svatbě ve vlasech věneček z kopretin, nebo mi na hrobě pokvetou chudobičky s růžovým okrajem, jinak to nevidím. V mým případě to vypadá spíš na tu druhou možnost. Ne, beru, že si snad dělala srandu.

Pondělí 9. dubna
Dneska jsme dostali témata na cvičnou domácí maturitní slohovou práci z českého jazyka. Jedno z témat bylo: Čas, přítel nebo nepřítel? Máme na výběr úvahu o současném uspěchaném životě, líčení nebo umělecké vypravování. Nemusím snad zdůrazňovat, že je to téma jako stvořené pro mě. Vybrala jsem si líčení a tak nějak mě napadlo, že nějaký základ, nebo koncept, jak se tomu říká, bych mohla napsat sem.
Ne, smrti se nebojím, stejně jako jsem se nebála narození. Je to naprosto přirozená věc, která čeká každého člověka, některého dříve, jiného později. Okamžik umírání je jedinečný, je to chvíle, ve kterou si jsou všichni bez rozdílu rovni. Čeho se ale bojím, je čas. Chtěla jsem toho tolik dosáhnout, studovat, být Ph.D., mít rodinu, děti, získat Nobelovku (to tam psát asi nebudu). Mám málo času na to, abych to všechno stihla. Přesto není radno dělat si z času nepřítele. Stejně tak není radno času podlézat. A přizpůsobovat se času? Ani mě nehne. Neodejdu ze školy! Nestáhnu přihlášku na ČVUT! Tu zatracenou maturitu udělám! Bylo by to to samé, jako přiznat, co mi je. A to já nemůžu. A i kdybych mohla, neudělám to.
No, možná bych se měla víc držet tématu, trochu tam ten čas zlyrizuju, ať to vypadá aspoň trochu jako líčení. Přeci jen, čtyři stránky jsou čtyři stránky.

Pondělí 23. dubna
Dnes jsme dostali opravené slohovky. Mám jedničku s poznámkou, že se pěkně umím vžít do pocitů postavy. Těch čtrnáct dní jsem úplně zapomněla, jak na tom opravdu jsem, a to mě těší. Žije se mi tak mnohem lépe. Jenom mě trošku mrzí, že to původní předsevzetí užívat si asi moc nedodržím. Ať už či neboť, lidi ze třídy teď nemají sebemenší pomyšlení jít do hospody nebo na piknik k Číčákům.
Příští týden píšeme maturitní písemky načisto. Abych psala pravdu, víc se bojím angličtiny. Všichni se učí, to je jasné, ale kdybych jim to řekla, určitě by šli. Tahle myšlenka mě trápí. Nahlodává mě, jestli si přeci jen nezasloužím být trochu sobecká. Ale asi by to tak nemělo být, chci žít přeci obyčejný život jako oni.
Mamka mě donutila ještě jednou zajít do nemocnice a já jsem si tím jen potvrdila, že už tam (tentokrát opravdu) živá nevkročím. Ale když už jsem tam byla, přes mamčiny protesty, prosadila jsem si podepsání takového toho lejstra, že mé orgány mohou být darovány vhodným příjemcům. Mně už stejně k ničemu nebudou, tak co, že? Ne, já jsem ráda, že můžu pomoct, třeba to někomu zachrání život nebo ho alespoň o dlouhá léta prodlouží. Svým způsobem mě to těší.

Sobota 28. dubna
Včera mě napadlo napsat závěť. Ne takové to odkazuji atd., co bych taky odkazovala. Spíš nějak zhodnotit svůj život, něco jako dopis na rozloučenou. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že tyhle dopisy píší sebevrahové, za což se rozhodně nepokládám. Jen bych se chtěla nějak omluvit, že jsem poslední chvilky všem kolem lhala, a vysvětlit, co mě k tomu vedlo.
Vím já, kdy sem budu psát naposled?

Úterý 29. května
Zítra maturuju a... těším se. Mám z toho vážně dobrej pocit. Učila jsem se jak divá a nedělá mi žádné problémy vyjmenovat všechny heterocykly pětičlenné s jedním i více heteroatomy, říci definici ampéru ani vyjmenovat díla Jaroslava Seiferta. A angličtina? Však ono to nějak dopadne. Už abych to měla z krku. Na užívání si bude čas pak.
Jen jsem chtěla krátce zachytit pocity z předmaturity. Určitě sem zítra napíšu, jak to dopadlo. Spíš teda, že to dopadlo 1, 1, 1, 3. Z angličtiny nic jiného než za 3 nečekám.

Zemřela 30. května v 22 hodin 30 minut v kruhu svých přátel. Odešla náhle, bez rozloučení, ale s ukončeným středoškolským vzděláním. Odmaturovala s vyznamenáním, z českého jazyka, z fyziky a z chemie za 1, z angličtiny za 2. Do doktory předpovězených 3 měsíců jí zbývalo 14 dní. Určitě by se zasmála tomu, že ani v tomhle se netrefili.

... a nikomu jsem to neřekla.